ORM standart

možná, že vítězství je psát kdy není o čem.
sedím tady a cosi uvnitř mého konečníku roztahuje táhla, donutí mě sednout k dávno mrtvé představě, že něco zdělím textem.
pomerančový džus má tolik žlutooranžové vazké matérie která přikryje panáka vodky nalitého na dno drinku.
nezáleží mi na politice, na vizích, impresích a velkých, skrytých okamžicích pohledů na obarvené paneláky, či na stromy bez i s listím.
nezáleží mi na ničem.
jen jsou chvíle kdy vše co nesu musí se rozdat, roztříštit, ve fragmentech, střepinách zatnout se do boků, pod žebra všeho okolí.
vlastně se nic neděje... páteční večer, večeře, druhá večeře, drinky... klipy na youtube, filmy, seriály, hry. takový obyčejný večer.
zatímco venku je vzduch modrý chladem, větvičky ořechů mají uměleckou formu kontrastu, a lidi doufají ve sněhovou nadílku, nenávidí zasněženou představu, prostě nic nechtějí, jen vizi.
potácím se v klávesách tak slonovinového zvuku smooth jazzu, tak mimo od palčivého chladu, tak daleko od kůže, lupů, těžkých očí nevyspalých rán, tak daleko od spojení prý nejlepšího v prožitku.
a přitom kolem, všude kolem, jsou lidé kteří žijí pro něco, žijí pro nic ale věří. lao-c je boská.
zapomenutý heretik pozitivna, doufá...
v cosi bez chuti, v cosi beze směru, přesto ovšem konkrétního.
ineferno bez přesvědčení, inferno pokleslých stimulů, inferno cynismu.

inferno schopnosti nepřijmout nízkost všeho,sebe, světa---

principu a biologické funkce.