Hra o život

Je mi smutno. Právě jsem se dodíval na televizní noviny a jsem v šoku. Ukazovali tam otřesné záběry z čert ví odkud (tuším, že z Bangladéše), kde je \"populární\" vyřizovat si ůčty poléváním se kyselinou. Chápete to ? Nějaká 13nácti letá dívenka se odmítne provdat za syna svých sousedů a on ji v noci prostě poleje obličej kyselinou. Údajně se jedná o více než 300 případů ročně. Snad dokonce museli v těchto případech zavést trest smrti. Je mi z toho vážně zle. A nejhorší je, že nevím jestli jsem lepší. První, co mně při té strašné reportáži napadlo bylo, že bych tomu viníkovi oplatil stejnou mincí. Že bych z něj bez výčitek udělal tu stejnou sípající věc. To torzo bez očí, bez tváře a bez naděje. A pak jsem si vzpomněl na film Brutální Nikita. Ne na tu hloupou americkou předělávku, ale původní francouzký film. Pamatujete si ještě, jak se na scéně objeví Čistič Ivan ? Ten chlapík, co se pak zbavuje polomotrvé oběti tím, že ji rozpouští kyselinou ve vaně ? A jak se všude po místnosti ozývají ty bublavé zvuky z umírajícího hrdla a nohy oběti v bolestech narážejí do stěn vany a nad tím vším se vznáší hustý štiplavý kouř ? Já si to pořád ještě pamatuji. Už tehdy se mi z toho dělalo zle. Ale přesto si myslím, že někde hluboko ve mně sídlí to temné zvíře, kruté a bez soucitu, které by dokázalo dělat stejné věci. Je to zvláštní pocit. Na okamžik, byť jen na mrknutí oka, se bát sám sebe. A proto tu dnes dělám sám se sebou rychlý konec. Možná snad trochu pateticky, ale prostě se rychle potřebuji vypsat ze všech těch zlých myšlenek. A nebo jen chci ukonejšit to své temné já ? Nevím a raději ani nechci znát odpověď.