4.02. 2014

~~4.2. 2014

Mám strach ze psaní. Dlouhodobě.  Pořád se bojím obsahové i formální stránky, toho, že ze mě budou padat chuchvalce zvratků, nedonošené myšlenky a spousta vaty. Neupřímně vykonstruované vaty. O smyslu nemluvě. Má vůbec smysl začít něco psát či se jinak pokoušet tvořit? Není veškerá lidská tvorba jenom kýbl nestrávených komplexů, výstřiků nadrženého ega nebo úprdků obecných myšlenek? Dá se stvořit něco alespoň trochu kloudného? Nerad bych byl na úrovni dnešních bloggerů.

Což mě přivádí k dalším věcem, jako vyjadřovací schopnosti a sebepoznání. S hrůzou sleduju, jak se často moje krásné, zdravé, silné a ušlechtilé myšlenkv mění na papíře v pitvorného hrbatého homunkula, který neví, kam se všemi končetinami a co to zrovna skřehotá.
Navíc- když už teda z tý svý makovice něco vydolujete a zvěčníte to pro svět, je to, jako kdybyste se vyfotili nebo podívali do zrcadla. Uvidíte aktuální stav svých vnitřních pochodů a ne každý to unese.Tudíž ani nevím, jestli chci zkoušet, jak moc upřímný k sobě jsem a jestli chci vůbec vědět, co ve mně doopravdy je.

Možná by bylo lepší se o nic nepokoušet. Třeba zjistím, že vůbec neumím psát, že jo…

Ale kašlu na to.

Když už mám to dlouhodobý nutkání, tak je to asi něco jako znamení, že jo, znamení, že se teda mám taky projevit a dostat to ze sebe ven, ať je to cokoliv. A když to bude stát za hovno, nu… nikoho to číst nenutím, že jo. Těším se na všechny ty roztrhaný fotky a rozbitý zrcadla.

Takže nás (i sebe) vítám ve světě mých literárních pokusů.