Deprese

Deprese

"Opustila jsi mě!", vykřikl. Jeho výčitka se prohnala kavárnou a ztěžka dopadla na rozvrzanou lavici vedle mě. Spolu s námi tam seděla spousta nezodpovězených otázek a vyřčených obvinění. Uzavírám se do sebe, pocit viny mě sžírá. Dívá se na mě vítězně. Nic dalšího nejsem schopná z jeho očí vyčíst. Postrádám hloubku jeho pohledu. Ten hluboce něžný a sebejistý pohled, kdykoli na mě upřel zrak. Vzdalujeme se. S každým krokem vzad dobrovolně opouštím touhu nahlédnout do hlubin jeho očí a proniknout tak až na dno jeho srdce. Sedím tu v roli poražené, obviněné. Dnes nade mnou zvítězil. Jeho strnulá mimika však prozrazuje nesnesitelnost hnisavé trhliny v jeho zlomeném srdci. Sleduje mě a já cítím, jak své prázdné srdce nalévá posledními vzlyky, jež jsou uvědomělým "Zůstal jsem sám". Pohledy upřené do prázdna a ticho v něm tančící naruší číšníkova slova: "Co si dáte, mladí?" Z posledních sil odpovídá: "Dvě depressa, prosím."

5. ledna 2014