Písek

Písek. Taková celkem obyčejná a všední věc. Skoro by se až chtělo říct, že je nepotřebná k životu. Ale i on přece neodmyslitelně patří do koloběhu světa jako všechno ostatní, na co se dá sáhnout a i to, co není uchopitelné. Stačí si představit, co by se stalo kdyby najednou zmizel. Najednou by byla pryč spousta domů, mostů a já nevím co ještě. Možná by jsme bez něj ještě i bydleli v jeskyních. To vlastně ně. To přeháním.

Ale je důležitý i pro malé děti. Teď jako bych někde v dáli zaslechnul. “I pro ně?” Ano. I pro ně. S čím by si asi tak hráli malí kluci a holky na pískovišti. Opět slyším slova věčných pochybovačů. “Když by nebylo písku, nebylo by přece ani pískoviště.” Souhlasím. Ale vadí to tolik? Takže ještě jednou. S čím by si asi tak hráli malé děti na místě, které se onehdy, kdy ještě existoval písek, říkalo pískoviště? Snad s bahnem? S hlínou? To přece ne. Dovedete si představit, co by říkaly jejich maminky, když by se vrátily domů? Já celkem ano. A proto buďme rádi, že písek existuje. Že existuje pískoviště, na kterém si kluci stavějí hrady a válčí mezi sebou. Nebo budují jako novodobí faraóni své hrobky v podobě pyramid. Ale máme tu ještě holky. I ony si rády hrají s pískem. Dělají jednu bábovičku vedle druhé a předhánějí se, která z nich má hezčí formičku a které se nejlépe podařila vyklopit.

A co třeba mořský břeh. Každý z nás, když jede k moři, si určitě představí nekonečnou písečnou pláž. Pláž se spoustou drobounkých zrnéček písku, které slunce rozpaluje a my po něm bosí chodíme. Vychutnáváme si každičký krok a to, jak se do něj boříme. Jak se nám prosévá mezi prsty. Vlastně to bereme jako samozřejmost a nedovedeme si to představit jinak.

A když už jsme u té procházky u šumícího moře či oceánu. Představil si někdo z vás tu dlouhou pouť, kterou musely ty malé krystalky urazit, než se dostaly až sem? Já se o to pokusil, a bylo to krásné. Představte si, že jste najednou jedním z těch malých zrníček písku. Že vám to nejde? Tak se o to přece pokuste. Stojí to za to.

Já jsem si představil, že ležím hluboko na mořském dně kam ani slabý paprsek světla nedosáhne. Je tam ponurá tma a nelíbí se mi tam. Dostal jsem se sem díky jednomu námořníkovi. Jednou zametal palubu na nějakém zámořském korábu a díky jeho pečlivosti mě vymetl z takového koutku, který všichni ostatní přehlíželi, a hned šup se mnou přes palubu. Letěl jsem vzduchem. Lehký svěží mořský vánek si se mnou pohrával a mně se to líbilo. Pak ale někam zmizel a já zapadnul do vln a začal klesat stále níž. Nevadilo mi to. Tedy ne hned. Ale jak jsem se stále více propadal a sluneční světlo se stále více a více ztrácelo, začalo mi docházet, že se asi vzdaluji na dlouhou dobu od světa, který mám tak rád. Chtěl jsem hned zpátky, ale nešlo to.

A tak ležím na mořském dně a čekám, až konečně přijde můj čas. Ten si trávím pozorováním okolního světa. Zpočátku mi nepřipadal zajímavý. Vlastně jsem se ho bál. Asi z toho důvodu, že byl tak neznámý a nový. Ale později, když už jsem si trochu zvyknul, jsem ho začal mít rád. Pozoroval jsem všechny ty neznámé živočichy a rostliny nejroztodivnějších tvarů a světélkujících barev. Připadali mi jako světlušky, které neustále poletují sem a tam. Nebo neónové reklamy, které neúnavně osvětlují rušné noční velkoměsto. Nejvíce se mi ale líbily medúzy. Připadali mi jako mořské víly. Vznášely se ve vodě jako peříčko. Několikrát jsem měl dokonce to štěstí jich vidět snad tisíce. Byla těsně jedna vedle druhé a přitom si nepřekážely. Byl jsem jako opilý krásou, až skoro zapomenul na ten svět nahoře.

V tom se jedna z nich snáší až ke mně a rozvíří vodu kolem tak, že se odlepím ode dna a vznesu se. Kroužím kolem ní až si najdu malé měkké místečko na jejím těle. Připadá mi najednou jako kouzelná víla, které mě přišla zachránit. Stoupá se mnou vzhůru k ostatním a spolu s nimi pokračujeme k hladině. Jsem rád, že zas spatřím slunce a to i přesto, že jsem začal mít ten svět tam dole rád.

Trvá to dlouho, než se začne voda kolem nás prosvětlovat slunečními paprsky. Ale pak už je toho světla stále více a já se už nemohu dočkat chvíle, kdy se budu moci unášet mořským proudem. Už ho skoro cítím, ale ještě není ta pravá chvíle.

Teď je tady. Lehce a s díky se odlepím od těla té kouzelné medúzy a mizím v dáli.

Bláznivě si hraji ve vlnách a až za čas spatřím v dáli břeh. Je to písečná pláž plná mých bratříčků a sestřiček. Netrpělivě se snažím pohánět vlny kupředu. Moc se těším na naše opětovné shledání.

Konečně jsem se dočkal. Jedna větší vlnka se rozlije daleko do břehu a já s ní. Jsem doma. Křičím to na celé kolo. “Jsem doma. Jsem doma. Jsem doma.” Nechce se mi přestat a štěstím úplně šílím. Mou radost umlčí další vlna. Je větší než ta, co mě vyhodila na břeh. Bere mě zpět do moře a spolu se mnou i spousty ostatních. Víříme bláznivě ve vlnách tak dlouho, až s námi další vlna neohrabaně mrskne zpátky o břeh. Je velká a tak se dostávám daleko.

Ležím si teď líně na pláži a nechávám sušit od sluníčka. Těším se, až půjde někdo okolo a bude mu dělat radost, že mu proklouzávám mezi prsty u nohou, a nebo že mu se svými sourozenci mohu poskytnout tak jemnou podušku.

Nebo mám radost, když přijdou malé děti a začnou budovat velký hrad. Do kyblíčků nabírají písek a kupí ho na hromadu. Pak ho začnou lopatičkami tvarovat a já zatoužím se stát součástí jedné z vysokých věží, které se již tyčí k nebi. Už mají skoro to své dílo hotové a já stále ležím dole na zemi. “Támhle schází ještě kousek,” křičím na ně ze všech sil a snažím se na sebe upozornit. Slyší mě a vidím, jak jedna lopatička nabírá trochu písku a upravuje s ním jednu z věží hradu. A kde jsem já? No přece tam nahoře. Jsem úplně nejvýš a mám úžasný rozhled. Takový jsem ještě nikdy neměl. Vidím slunící se lidi kolem sebe, skotačící děti v písku a ve vlnách a plavce, jejichž hlavy se neustále objevují a mizí v dálce v neklidném moři.

To už ale slunce zapadá. Jeho světle žlutá barva pomalu tmavne a když je jen lehce nad obzorem, mám už temně rudou barvu. Tehdy se pláž začne pomalu vylidňovat a zůstávají zde jen sporadické dvojice zamilovaných lidí, pozorující tu nádheru stejně jako já. Pak ale zmizí i oni.

Je tma. Zdálo by se, že je to stejné jako tam dole na mořském dně, ale není. Pro někoho snad ano, ovšem ne pro mě. Já vidím krásu všude. Tam dole byla jiná a i tady je jiná. Dnes je zrovna úplněk. Jasný a sluncem ozářený měsíc jen lehce osvětluje okolí a dává přitom pozor na své neustále poblikávající hvězdičky, které musí hlídat, aby se mu někam nerozutekly. Je to krása. Připomíná mi ti to černokněžníkův sváteční plášť, který má posázený třpytivými démanty. Nevím co je krásnější a dlouho o tom přemýšlím. Nakonec se přece jen rozhoduji pro noční oblohu. Ta přece dělá radost všem, kteří to dokáží ocenit. Je to lepší, než být zavřený někde v truhlici a dostat se na světlo jenom někdy. A ještě se k tomu třást, aby mě nesežraly myši. Kdepak. Noční obloha je hezčí. Tu nemůže nic zničit. Ta tu bude věčně.

Ale to už se rozednívá a pláž začíná znovu ožívat. Znovu se tu objevují děti a k mé lítosti ten hrad, co včera postavily boří a místo něj staví něco jiného. Mě přitom odhodí blízko k moři. K dosahu neúnavného mořského příboje a jedna silnější vlna mě po chvíli bere s sebou na další putování. Už se ale nebojím, že bych mohl skončit někde na mořském dně. Vím, že i tam je možné najít krásu. Vím, že by byla nuda zůstat sedět na jednom místě. A tak vzhůru za dalším dobrodružstvím. Za dalším objevováním tajů světa. Ještě naposledy se otočím ve vlnách a zakřičím. “Nashledanou bratříčci a sestřičky. Nashledanou příště.”