Jako

A světlo zevnitř naráží do světla venku 
jen strašně tiché rádio je napůl stín
zprávy zní jako vyznání ženě s plechovým slavíkem v krku
kdosi daleko teď chce, abych myslel na všechno, za co ho platí
a kdybych teď pohlédl do okna nad tvými rameny
uviděl bych všechna ta prozření, ke kterým nás donutili
jako uvěřit v cenovky nákupních center 
nebo ve změny kterými se pohybujeme ke své stejnosti 
jen tvůj dech míří vzhůru 
potkávat se s tažnými ptáky, kteří krouží v zemřeních
a příliv tvůj se neptá mého břehu, čí je vlna ta
jež přišla z moří příštích a která obrací nás v písek
a ta ano k sobě zní jak kletby s nimiž si dodáváme odvahu k lásce 
když ve tvých vnitřních prstencích 
vznikám jako ještě nikdy předtím
abych na stéblech rostl v závrati až k návratu
s nímž tančím za bezvětřích
jako teď