V Zemi za zrcadlem 6. kapitola

Temný psychologický příběh o hledání pravdy v minulosti. Odkud jdeme, proč jsme tady? Kdo je Bůh a jakou pravdu nám tají vlády celého světa? Vědět příliš, je velmi nebezpečné. Příběh je z velké části podložen fakty, z části je to fikce. Čtenáři stylem vyprávění přirovnávána k Tulákovi po hvězdách od Jacka Londona.

Dveře minulosti se otevřely,

zbývá vejít.

Strach nechám za sebou,

Odvaha je má zbroj.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 6

Jakmile chytnu za kliku, tak se začnu proměňovat. Mé tělo pokryjí temné černé šupiny, mé oblečení se promění v černé šaty s dlouhou vlečkou, mé zrzavé vlasy po ramena začnou prudce růst a zastaví se v pase, už nejsou zrzavé, ale černé jako noc. I nehty mi povyrostou a jsou také náhle černé.

Tuším, že za dveřmi mě čeká něco temného. Napadá mě jedno rčení: Zvědavost zabila kočku. Tak snad mě má zvědavost nezabije. Během svého života jsem viděla už hodně zvláštních věcí. Možná mě to vše vedlo sem, možná to byla příprava na tohle. Celý život hodně čtu, zajímám se o všechny tajemné úkazy, o historii, hledám pravdu. Vždy jsem cítila, že mám v životě nějaké poslání, proto jsem nikdy nechtěla děti, byli mimo mojí cestu. Ještě jsem nevěděla, kudy má cesta povede, věděla jsem jediné, že se nemohu vdát a mít rodinu. Snažila jsem se uchovávat si určitou nevinnost. Nebyla jsem svatá, možná hříšnice. Zůstala jsem v duši věčným dítětem, jen dítě může věřit v pravou lásku v dnešním světě. V lásku, která dokáže zaplavit celý svět. Často jsem si říkala, že bych už měla dospět. Kolik třicetiletých žen čeká, až se jim odhalí cesta osudu? Od malička cítím hlad po tajemstvích, po pravdě a po lásce. Takové tiché tušení věcí příštích. Léta jsem bojovala se strachem, ale nyní se mu musím postavit a otevřít dveře, za kterými se skrývá zlo. Seberu všechnu odvahu a otvírám.

Vejdu do bílé místnosti, která připomíná nemocniční sál. Stěny pokrývají bílé dlaždice, pokryté krví. Uprostřed místnosti je stůl, na něm leží nahá žena s nádhernýma modrýma očima. Nad ní se sklání muž s červenou katovskou kápí na hlavě. Na sobě má jen hnědé kožené kalhoty, holý chlupatý hrudník postříkaný krví a v ruce drží sekeru. Nevšimne si mě a před mýma očima rozseká ženu na kusy. Údy má usekané, její oči jsou však stále živé a tečou z nich slzy. Její rty se usmívají.

Odvrátím tvář ke zdi a do očí se mi nahrnou slzy. Je mi z toho hrůzného výjevu na zvracení. V tom se leknu. Na stěně proti mně visí zrcadlo. Lekla jsem se sama sebe. Má pleť v obličeji je černá, jen moje modré oči září z té temnoty. Neroním však slzy, ale krev. Nemůžu to již snést, tak procházím za zády kata k dalším dveřím.

Kat se otočí směrem ke mně a projde přímo skrze mě. Jsem jako duch v nehmotném těle.

Otvírám další dveře, za kterými se skrývá hotelový pokoj. Na posteli leží svázaná dívka s roubíkem v ústech. Na sobě má jen kalhotky. U postele stojí americký prezident a stahuje si kalhoty. Dívce není ani 15 let, je to ještě dítě. Chci něco udělat, abych jí pomohla. Běžím k posteli. Čas se zdá však pomalejší než v našem světě. Buším do zad prezidentovi, ten však nic necítí. Já se však cítím naprosto bezmocná. Obíhám postel, abych se dostala k dívce, chci ji odvázat. Moje ruce ale prochází provazem jako máslem. Nemůžu pomoci, ale nechci to už vidět. Běžím ke dveřím a procházím jimi.

Ocitám se v cele, ve které je na řetězu přivázaná žena. Na těle má řezné rány a pod ní je hromada výkalů. Nezastavuji se, běžím k dalším dveřím, kterými projdu.

Ocitám se ve smradlavém bytě, na podlaze se válí skupina feťáků. Chytám se za nos a běžím dál. Po zemi lezou červi a já po nich šlapu. Až teď si uvědomuji, že jsem bosá. Už nechci vidět žádnou krev.

Vezmu za kliku a ocitám se v mučící místnosti. Vypadá to na Iráčany mučící několik amerických vojáků. Zakrývám si oči a běžím dál.  Šlápnu na něco měkkého, se strachem se podívám, je to lidské oko. Hrůza polévá celé moje tělo a já už nechci nic vidět.

Tolik hrůzy jsem za celý svůj život neviděla. Přesně v tomhle jsem zůstávala nevinná. Na krev jsem se nedívala, vždy jsem zavírala oči. Nevím ani kolik času uplynulo, čas tu běží tak pomalu. Odhaduji, že ten den bude jako věčnost. Procházím dalšími dveřmi.

 

Vydáno na http://eknihysantini.cz/cs/38-sarlota-santini

---