Procházka

~~
Zas na svých toulkách spatřil jsem
lákání noci, tichá volání
kroky mé drtí tvrdou zem
ozvěna jich zní jak rouhání.

Chladný vzduch voní a přece čpí
skrytou hrozbou, varováním
šťastný je ten, kdo právě spí
mě už nic, zdá se, nezachrání.

Před svitem luny uhrančivým
studeným jako hadí oči
hlídaje klid stromům křivým
jich kořeny v klubko stočí.

Zdánlivě klidná tichá řeka
nehybná ve svém korytu
co ukrývá a nač čeká
pod mořem mraků ve skrytu?

Mátožně nocí klopýtaje
na srdci cítím strachu jed
výsměšný měsíc proklínaje
marně tu hledám cestu zpět.