Nic nového

Není nic nového pod sluncem.

Ta hvězda v galaxii Ptačí zub s odstínem trochu do modra, se jmenovala Tink. Alespoň tak ji nazývala Eldna a asi další čtyři miliardy tvorů.

Eldna seděla na terase hluboce zamyšlená a cucala v puse kyselé stéblo pro osvěžení. Slunce Tink už před dobrou chvílí zapadlo. Najednou jí rozbolela hlava až k nesnesení a nemohla udržet oči otevřené. Ale když si lehla do postele, začala se převalovat, vrtět sebou a všelijak se kroutit. Nemohla usnout, i když Main ležel hned vedle a držel ji za ruku.

Pořád myslela na těch pár slov, která jí řekl ráno po snídani, když nasekal hromadu dříví ze starého stromu v rohu zahrady.

„Jsem na sebe nazlobený, protože tak dlouho se snažím najít cestu do ticha a nejde mi to. Teď už jsem dlouho nezahlédl ani stín stopy. Musím si to vyřešit sám, ty s tím nemáš nic společného. Není to tvoje vina, co se s námi děje.“

Ta slova jí zbystřila smysly a tak se stalo, že večer uviděla právě to, kvůli čemu teď nemohla usnout.

Po několika hodinách, už skoro k ránu, se Eldna rozhodla, že si do mysli zapíše dopis a pošle ho odpoledne Mainovi do kanceláře. Snad potom pochopí, co dnes k večeru viděla a vyděsilo jí to. Možná to pochopí ona sama.

Už dlouho měla pocit, že něco není v pořádku a snažila na to Maina zeptat, ale on jí buď vůbec nevnímal, neposlouchal nebo jen mlčel. Pronesl jen tuhle jedinou větu nad rozsekaným dřívím. Eldna vstala, zabalila se do dlouhého teplého šátku a sedla si znovu na terasu. Chvíli se dívala na špičky stromů zabalených v mlze, než se připravil paprsek v její hlavě do pohotovosti. Dopis se pak začínal zapisovat jejím kostrbatým písmem:

Milý Maine,

posílám ti něco, co ti bude připadat trochu přitroublé, směšné a dlouhé. Počítám s tím.

Když se včera Tink chýlil k západu, spatřila jsem najednou v jeho posledních paprscích mezi námi propast. Nejdřív byla malá a nepatrná, ale potom se začala podobat oku divokého gekina. Ty jsi zrovna sázel tamariskové stromky, tak sis možná ničeho nevšiml.

Slyšela jsem kdysi od své prababičky jeden příběh. Dnes v noci, když jsem nemohla spát, jsem si na něj vzpomněla. Babička uměla vyprávět dobré příběhy a lépe než já. Snad v tom příběhu bude semínko, které vyklíčí a pomůže nám propast zavřít nebo překlenout. Možná také ne.

Babička mi jednou u ohně, to jsem byla ještě dost malá, vyprávěla příběh o dívce jménem Elsí z galaxie Zelené švestky, se kterou se prý kdysi dávno setkala. Pořád si její vyprávění pamatuju.

Elsí milovala jednoho muže, který se jmenoval Káre. Byl veselý a lehkovážný, s dolíčky ve tvářích, když se usmíval. Provázel jí po nebi lásky a něhy, ale potom jí vždycky nečekaně strhnul do pekla zoufalství. Urážel se z každé nepatrné příčiny, jako když najednou zafouká vítr z hor. Nikdy se nedalo odhadnout, co ho nahněvá. Po závanu onoho nevyzpytatelného větru se z něj stal chladný a tvrdý gnóm. Změnil se v něj.

Ale byl to první muž, kterého Elsí milovala a také tu vždycky bylo něžné nebe, kam se dříve nebo později vyšplhali zpátky. Když vítr přestal vát, Káre do něj vždycky našel cestu, i když se tam prodírali až z nejhlubších propastí gnómských pekel.

Káre uměl být neuvěřitelně pozorný, něžný, laskavý a milý. Riskoval pro Elsí vězení, skákal z létajících vozů do příkopu u cesty, šplhal se po střechách domů, jen aby mohl Elsí na chvilku vidět a obejmout ji. Když Elsí onemocněla, obětavě se o ni staral, sháněl po loukách kořen vzácné renabry, vařil z něj čaj, v noci vstával a dával ho své milé pít. Líbal jí přitom na čelo a na ruce. Elsí ho bezhlavě milovala. On ji také velice miloval, ale svým komplikovaným způsobem.

Někdy, když byla sama, přemýšlela, jaká je Káreho pravá tvář. Ta, kterou ukazuje v nebi a která hoří jasným plamenem a je tak obětavá a velkorysá, nebo ta druhá, kdy na sebe bere podobu gnóma. Temná, krutá, lhostejná a bez citu.

Jednou Elsí a Káre leželi vedle sebe u tety Moriky. A tehdy se to stalo. Asi se budeš smát, milý Maine, ale babička si byla jistá, když mi tohle vyprávěla. V tu chvíli byl cit, který k sobě cítili tak silný a hmatatelný, že vybuchl v jejich srdcích a zažehl hvězdu Sigmu M, co se právě otráveně potulovala vesmírem, protože neměla dost síly na jadernou reakci. Oni dva to netušili, jen si byli jistí, že se stalo něco výjimečného a neuvěřitelně vzácného. A že to zůstane navždycky jejich součástí.

Od té doby, když se blížili k hranicím pekla., Elsí vždycky pronesla: „Pamatuješ na tetu Moriku?“

Někdy si vzpomněl i sám Káre a těsně než překročili hraniční čáru Gnómonu, vzal Elsí za ruku a zašeptal: „Já vím, teta Morika...“ a zahodil tvář gnóma do prachu u cesty. Občas se mu přitom v očích objevila slza, kterou rychle setřel, aby si jí Elsí nevšimla.

Ale časem se vzpomínka na tetu skryla za nové dojmy a zůstala za nimi jako perla na dně moře zasypaná pískem. Jednoho dne Elsí pochopila, že už v sobě nemá dost sil se tak často těžce prodírat z propastí pekel a přes veškerý cit, který v sobě ke Káremu měla, ho v době padání květů Kali opustila. Stalo se to po jedné zvlášť strastiplné cestě z propasti. Elsí přitom vyplakala moře slzí a znovu sama bez Káreho sestoupila na dno Gnómonu. Doufala, že je to naposledy.

Když se vyškrábala nahoru, nastavila tvář čerstvému větru a přijala pozvání jednoho pěkného a slušného mládence, co se jmenoval Epi, na čaj. A potom i do jeho domu.

Časem ale poznala, že tenhle hoch nezná cestu do nebe, i když ani do pekla ji nestrhával. Chodili spolu kolem terenských voňavých keřů, Epi se usmíval a trhal jí náruče pronikavě vonících květů. Ale kdo jednou pozná nebe, nemůže se spokojit s ničím menším. To bylo Káreho a Elsino prokletí.

Po čase Elsí opustila pěkného mládence a běžela zpátky za Kárem, který se najednou zdál být částí její duše, kterou odtrhla a odhodila. Ale ten zůstal hrdý a k sobě už ji nepustil.

Elsí tedy začala žít sama a každého, kdo jí někam pozval, se ptala, jestli zná cestu do nebe lásky a něhy. Za celý dlouhý čas nikoho takového nepotkala.

Káre měl stejný problém, jako jeho bývalá milá. S nikým jiným než byla Elsí, nemohl cestu do nebe najít a jen stále bloudil na jeho spodním okraji jako lístek ze stromu madou, se kterým si pohrává večerní vánek. Zkoušel vzít za ruku mnoho žen a jít s nimi cestou, po které chodil s Elsí, ale žádná z nich krajinu kolem nepoznávala. Rozčilovalo ho to a trápilo. Po čase Elsí zavolal, aby se k němu vrátila, že nepotkal nikoho, kdo by ho do nebe uměl doprovodit. A on po nebi tolik toužil.

Způsobila to hvězda Sigma M. Jako odměnu za to, že mohla díky nim zářit, dala těm dvěma darem dlouhé umírání jejich lásky. Myslela to svým hvězdným rozumem dobře.

A tak láska Káreho a Elsí vyhasínala pomalu, s občasnými výbuchy, které se zdály být trvalé a mocné, ale nakonec z nich vždycky zbylo světlo tak slabé jako z delinských létajících mušek.

Ten pomalý konec je oba drásal. Káre už nakonec ani s Elsí nemohl pokaždé najít cestu do nebe, nanejvýš mezi stromy tu a tam objevil zastřený ukazatel směru. Jen velmi vzácně našli krajinu, kterou hledali.

Elsí málem umřela, než v sobě podruhé našla dost síly na Káreho zapomenout. Ale stejně se jí to nikdy nepodařilo. Ta perla od tety Moriky občas probleskla přes vrstvu písku a připomněla jasnou zář nebe, kde kdysi byli s Kárem doma. Vznášeli se tam tak volně a šťastně...

Elsí trávila svůj čas na hranicích Gnómonu, kde četla moudré knihy. Doufala, že v nich najde nějakou stopu po cestě do nebe. Sama. Už nechtěla, aby jí tam někdo doprovázel. Občas se jí zdálo, že v nějaké moudré knize stopu zahlédla, ale když se na ni zaměřila, rychle zmizela. Čím více ji hledala, tím hlouběji se ukrývala.

Jednoho dne, zrovna když znovu padaly květy Kali, si všimla, že vedle ní sedí nějaký světlovlasý člověk s jasnýma modrýma očima a neoholenou tváří. Podal jí mlčky jeden spadlý modře bílý květ. Začali si spolu povídat o moudrých knihách a o cestě do nebe bez pádů do propastí. Ten muž se jmenoval Sadé.

Elsí si uvědomila, že Sadého dlouho zná.

Vlastně na tomhle místě vždycky seděl, když odsud s Kárem klopýtali celí rozdrásaní, seděl tu, i když se ptala těch, co jí zvali na čaj, jestli jí umí doprovodit do nebe.

Sadé zapálil svíčky z danaubského vosku a podal Elsí šálek čaje. Seděli vedle sebe mlčky a na hlavu se jim snášely bílé květy ze stromu Kali, které setřásal večerní vánek.

Potom se Sadé usmál. Elsí si nabrala do dlaně pár květů a chvíli je pozorovala. Cítila se strašně unavená a zavíraly se jí oči. Zdálo se jí, že slyší Sadého tichý hlas. Konejšil ji a uklidňoval.

Elsí a Sadé už potom spolu zůstali. Narodili se jim děti, usadili se v pěkném městě na kraji lesa.

Oni dva potom spolu hledali cestu do nebe a občas se jim podařilo najít velmi zřetelné ukazatele. Byli si jistí, že stezka po které spolu kráčejí, je ta, kterou vede světlo uvnitř jich samotných. Ne vždycky se jim za dlouhá léta dařilo udržet si směr, ale cíl viděli před sebou jasně.

Elsí se ve slabých chvílích občas zastesklo po něze a lehkosti, kterou ji okouzlooval Káre. Jednou i zvažovala, jestli existuje někdo, který by v sobě měl obojí. Káreho něhu a lehkost a Sadého stálost, spolehlivost a střídmost. Zvlášť silně tu touhu cítila, když onemocněla a v horečkách s dítětem v náručí sbírala renabru, v noci vstávala a vařila si čaj. Držela přitom za ruku své děťátko a líbala ho na ruce a na čelo.

Babička mi, milý Maine říkala, že v té době Elsí na cestu životem svítily tři slunce. Jedno se jmenovalo Efir a bylo o polovinu větší než je naše hvězda Tink, druhým byl jejich jasný cíl najít nebe. Třetím sluncem se stala pro Elsí důvěra v Sadého. Ani sama sobě tolik nevěřila jako jemu.

Každý rok se přibližovali ke stavu, který Elsí zažila s Kárem, kdy v jednu chvíli u tety Moriky díky nim vybuchla hvězda. Každý rok se její láska k Sadému o trochu zvětšila a Sadé jí ujišťoval, že on to cítí stejně. Všechno plynulo pomalu, bez sestupů do propastí Gnómonu.

Sadé se občas setkával se ženou, která bydlela na druhém konci lesa. Pomáhal jí sekat dříví a starat se o dům, když byl její muž na cestách. Vždycky potom doma Elsí vyprávěl, a držel ji přitom za ruku, jak je proti ní ta žena jiná, náladová, nestálá. Dokonce prohlásil, že je rád, že má doma Elsí a ne ženu z druhého konce lesa. Jmenovala Naja.

Naja pro Sadého často vzkazovala, zvala ho na čaje a dokonce ho poprosila, jestli by jim pomohl postavit si nový dům. Sadé rád každému vyhověl a tak souhlasil. Začal s Najou trávit hodně času při kreslení návrhu stavby. Hodně ho bavilo vymýšlet nová zlepšení a Naja ho povzbuzovala a chválila. Vždycky před jeho příchodem si pečlivě natřela rty rudou barvou z květiny bajlí. Z jeho nápadů propukala v nadšení a také to Sadému pokaždé zdůrazňovala.

Elsí se doma starala o děti, vařila jim, starala se o dům, který Sadé pro ně s láskou postavil. Chodila na dlouhé procházky po lese, povídala si se stromy a čím dál častěji vyhledávala samotu. Nejraději měla svěže modrozelenou trávu, když na ni ráno vysvitly skrz vysoké stromy první paprsky zářivého Efiru a pily z ní kapky rosy. Nastavovala jim ruce a tvář, aby ji paprsky s něhou hladily a líbaly. Večer si po dlouhé cestě lehala unavená a usnula, sotva položila hlavu na polštář.

Sadému začalo vadit, že Elsí usne a ani se na něho nepodívá. Jako by ani neexistoval. Čím dál víc času trávil u Naji a u plánů na její nový dům. Už mu ani nemusela volat, aby k ní přišel. Chodil rád a sám. Zdálo se mu, že Naja skvěle rozumí jeho nápadům, obdivuje je, vždycky je na něj milá, raduje se z jeho společnosti, chápe ho a … miluje. Pomalu si uvědomil, že i on se do ní zamiloval. Nevěděl, jak ze začarovaného kruhu ven. Nechtěl opustit svoji Elsí a děti, ale nedokázal se vzdát Naji, u které našel tak skvělé pochopení. Bylo mu Elsí líto, tak se ze všech sil přetvařoval a hodně lhal, aby jí neublížil. Každý večer, když sedávali u ohně, Sadé vždycky chytil Elsí za ruku, aby měla pocit, že je s ní. Jeho tělo s ní bylo, ale duch kráčel po cestě vedle Naji.

Elsí docházelo, že je něco špatně a cesta po které léta stoupali pamalu nahoru se stáčí dolů z kopce. Připadala si opuštěná a nemilovaná. Znovu ucítila vítr, který jí foukal do zad, když s Kárem sestupovali do hlubin Gnómonu. Byl ostrý a pálil, přinášel odcizení a lhostejnost. Ptala se Sadého, co se to s nimi děje.

„Jsem na sebe naštvaný, protože tak dlouho se snažím najít cestu do nebe a nejde mi to. Teď už jsem dlouho nezahlédl ani stín stopy. Musím si to vyřešit sám, ty s tím nemáš nic společného.“

Trápili se hodně měsíců a Elsí zase po velmi dlouhé době vyplakala moře slzí. Ani Sadé se necítil dobře. Nechtěl ztratit Naju ani být tak nezodpovědný a opustit utrápenou Elsí a jejich děti. Hodně zhubl a sám na sebe se zlobil.

Elsí se občas zdálo, že možná našla návod jak jít dál bez slzí a bolesti v náporu gnómonského divokého větru, který se znovu vrátil, aby ji podruhé pronásledoval. Občas se uklidnila a dokonce byla schopná se usmát. Ale nebyla dost silná a vydržela ostrý nápor vichru vždy jen krátký okamžik bez zakymácení. Potom znovu bodal a vyháněl jí úsměv z tváře. Hledala Sadého ruku, aby se podržela, ale ta tam nebyla.

Sadému se v těch občasných chvílích klidu zdálo, že je Elsí spokojená, protože ho netrápila otázkami, co se s ním děje. O něco klidnější se čím dál častěji s Najou scházel. Dokonce jí prozradil, že je Elsí smutná a něco o nich tuší. Navrhla, že se můžou rozejít a otevřela dokořán dveře svého domu. Sadé je beze slova zavřel. Zůstal uvnitř.

Elsí zatím chodila sama na dlouhé procházky po lese a snažila se vyrovnat s tím, že jedno ze tří jejích sluncí zhasíná.

Večer po slavnosti kartenských ohňů Elsí odešla zase na dlouhou cestu a když se vrátila, pochopila, že slunce opravdu zhaslo.

Sadé konečně dokázal vyslovit, co před nimi leželo tak jasně, jako krev na čerstvě napadaném sněhu. Potom s úlevou usnul. Elsí umřela, podruhé v tomto svém životě. Nejprve dlouho seděla u ohně a poslouchala, jak Sadé klidně oddechuje. Z očí jí kapaly slzy na ruce a kolena. Z vlasů setřásla do ohně pár modrobílých květů ze stromu Kalí. K ránu se pochopila, že tohle všechno je jen sen. Ve skutečnosti žije pořád tam, kde stále svítí tři slunce. Nechtělo se jí žít v tomhle podivném světě, kde fouká vítr z hlubin, nasazuje lidem, které miluje masky gnómů a svítí tu tak málo světla. Svítalo.

Zatím z dálky slyšela, že v té neskutečné zemi Káre něco vysvětluje. Vlastně to byl Sadé, ztrácela přehled, ve které z realit vlastně existuje. Jen ten vítr se zdál všudypřítomný. Mluvil k někomu, možná to byla ona, ale to nedokázala rozpoznat, že zůstává v jejich konci lesa a Naja zase ve svém. Říkal to úplně bez emocí, jako by jí oznamoval, že naštípal dříví na zimu, složil ho pod střechu a tak zase bude dobře. Možná také mluvil o tom, že je mu líto, jak jí způsobil bolest. Ale neudělal to schválně, vůbec nad tím nepřemýšlel. Jen se to stalo. Elsí se na něho dívala, její tělo s ním sedělo, ale duše putovala do dálky, kam Sadé nemohl dohlédnout. Dostala se až k nám.

Elsí babičce vyprávěla, že ani teď, když je u nás, v galaxii Ptačí zub, není si jistá, jestli vlastně není pořád u sebe doma v galaxii Zelené švestky, kde oranžově svítí její hvězda Efir. Bloudila po všech koutech vesmíru a hledala místo, kde vede cesta do nebe a na ní svítí tři slunce. Někdy se byla jistá, že bloudí ve své vlastní duši a my jsme ostrov v prostoru, který na cestě potkala.

Seděla jsem po babiččině levé straně, když mi dovyprávěla ten příběh a dívala se dlouho do ohně. Ale ona se otočila vpravo a tiše promluvila: „A co když právě teď cestuješ v nebi? Není tady tisíce a tisíce sluncí? Otevři oči, Elsí, podívej se.“

 

Tady je příběh, milý Maine, který mi kdysi babička vyprávěla. Možná ti připadá dlouhý, přitroublý a směšný. Nerozumíš mu. Já mu tenkrát také moc nerozuměla.

Ptala jsem se tehdy prababičky: „Už cesta Elsí skončila?“

Usmála se, pohladila mě po ruce a políbila na čelo.

„To víš, že skončila. Elsí je teď doma.“

„A jak její cesta skončila?“ chtěla jsem vědět.

„Cestou, to je jasné,“ odpověděla, a šibalsky se na mě podívala. Potom přihodila další větve do ohně.

 

 

 

 

 

 

---