Bez křídel

Pan Seifert promine, vždyť s láskou jednal vždy shovívavě. Psal, že jednou budeme milovati jen svou dýmku, krásnou černou věrnou labuť. Tak i já vyhlížím svou první dýmku. Mohla by být i vodní, jen mám obavu, že s mou letorou bude stejně podvodní a v skrytu duše v ní bude bublat touha po hrdé, byť černé labuti.

 

Uvidět padat císařství,

kde slavíky vězní bez křídel

co bych za to dal,

kdybych tu pohádku byl nikdy neviděl.

 

Myslil jsem tehdy, bloud, na lásku

Však ptáci chodili o berlích

A bylo mi neslyšet zpěváčků,

těch roztomilých zpěváčků.

 

Býval jsem tehdy zmatený,

ó večery, ó květiny!

Tenkráte křídla domnění

mne ovanula ponejprv.

 

Vysedával jsem na stráni

a četl sladké básníky

o lásce do umírání

a v úvozu křídlo raněné.

 

V nosítkách malá jepice

život dožitý jen do půlky

ještě dnes možná zjeví se

jí v snách perutě pro ptáky

jen leťte, zpívajíce, do dálky.

 

Z pohádky dnes již nemám strach

A koketuji často s ní

Jaký pak strach, jakýpak strach

ptáčatům v době polední

svobodu vrátí modlitba.

 

Lásky však bojím se od těch dob,

Ta obchází

I pyšný páv je z ní hned trop

sdírá mu oka, peří do vázy.

  

Proto si stavím z kouře dýmky hrad

Pavučinu své samoty,

Buď sbohem, ty a ty a ty

A všecky ostatní,

 

 

slavíci bez srdce. Slavíci, vy bez křídel.

---