Chiaroscuro

Námět, který jsem měl v hlavě, po noci strávené na starém polorozpadlém židovském hřbitově uprostřed února.. 

CHIAROSCURO

Ticho. Ne však konejšivé a pokojné, ale napnuté jak struna a stejně tak ostré. Nepřirozené a tíživé. Položené do rodící se noci jako dusivá přikrývka. Krajinou se hnala smrt a strach paralyzoval vše včetně větru. Jindy neohrožení dravci chvatně opouštěli své lovecké stezky. Na lov vyrazila bestie. Nejhorší ze všech. Člověk.

Tři válečníci vytrvalým během zkracovali vzdálenost otevřeného prostranství mezi dvěma lesy. Šustivý cinkot kroužkových košil narušoval absolutní ticho a kožené řemeny se zavěšenými těžkými meči jemně vrzaly do rytmu běhu.

Nízko posazený měsíc svrhl na zem přízračnou síť utkanou ze světel a stínů, v níž jejich obličeje pozbývaly svých částí a lidskosti. Mohutné postavy dostaly díky této hře stínové pláště pronásledující je stejně neodbytně jako svědomí.  

Usmál se těmto myšlenkám, které se dokázaly vtísnit mezi nic soustředěné do rytmu vrzajícího řemení a poplácání štítu pověšeného přes rameno na zádech. Až příliš jasně si uvědomoval, že ani veškerá  jejich bojová zkušenost, zručnost v ovládání zbraní, síla a rychlost, z nich nedělá vládce strachu škrtícího večerní krajinu zlověstným tichem. Byli jen kořist a smrt se hnala jejich stopou. Rozesmál by se z plných plic, kdyby mu pak nescházel drahocenný kyslík. Přesto se neovládl a hlasitě se uchechtnul. Nervózní obličeje jeho druhů, které se k němu obrátili, zahlédli jen tvrdý škleb bez veselosti.

Triumf radosti a nenávisti necitelně proříznul ticho. Zastavil a otočil se. Štěkot psů, ržání koní a řev desítek lidských hrdel. Psi i lidé dávali najevo svou radost z blízkosti kořisti, hlavně lidé. Otřásl se, po zádech mu přeběhl mráz, ale cítil úlevu. Už žádné rozpitvávání svých myšlenek, žádná budoucnost a plány, žádné falešné naděje. Jen současnost a boj.  A tomu rozuměl. Víc než dobře. I proto si při pohledu na pronásledující smečku uvědomil, že jejich šance jsou v podstatě nulové, přesto zase cítil klid. Otočil se k Olafovi i Asmudsemu a viděl, jak zachmuřeně stojí se zaťatými pěstmi. Tušil, kam se budou dívat. I on si všiml velitele jedoucího na pravé straně celé smečky. Na bílém koni a v pozlacené přilbě.

 

*

 

Ten řev mu přehnal mráz po zádech. Okřikl muže, aby byli zticha a bičem přidal tomuto rozkazu důraz na hřbetě nejbližšího chudáka. Pak pobídl bělouše.

Když si ho dopoledne nechal sultán zavolat k sobě, tušil nepříjemnosti. Sultán Nar-Saga nerad uděloval pochvaly a řády. O to raději káral a nechával popravovat, v lepším případě, protože raději než básně, ženy či sokolničení se bavil při sledování zdlouhavého mučení.

Kráčeje širokými chodbami paláce k sultánovým komnatám probíral minulé dni hodinu po hodině, aby přišel na to, zda někde nepochybil. Vysoké koberce tlumily razanci jeho nervózního kroku. Horečná nervozita mysli tápající v minulosti několika předchozích dnů mu nedovolila potěšit se krásou obrovských tapiserií rozvěšených po zdech či krásou míjených otrokyň.

Konečně stanul před dveřmi do sultánovy ložnice. Dva strážní mu lehce pokynuli na pozdrav, aby se vzápětí opětovně proměnili v nehybné sochy.

Natáhl ruku ke šňůře zvonce. Ruka se mu neznatelně třásla, to, že na nic nedokázal přijít, ho rozhodně nemohlo uklidnit; jako jeden z velitelů palácové gardy znal svého pána až příliš dobře.

 

*

 

Chápal Asmudseho a Olafův vztek. Mezi povinnosti velitele palácové gardy nepatřilo pronásledování uprchlých zločinců. Každá mince má dvě strany. Nikdo nemohl odmítnout sultánův rozkaz. Ne beztrestně.

Přátelil se s Azízem více než dva roky a za tu dobu ho poznal velice dobře. Nemýlil-li se, potom Azíz proklínal Nar-Sagu, všechnu  sběř, jíž velel, bílého koně i zlatavou velitelskou přilbu, možná i některého z bohů; to vše v duchu. Držet hubu a krok, základní heslo pro přežití a služební postup v armádě. Ne nadarmo byl vojákem téměř polovinu svého života.

Vše, co mezi nimi bylo doposud, bylo smazáno. Jejich přátelství bylo nahrazeno rozkazem. Nic mu nevyčítal, sám by se rozhodl stejně. Navíc, on sám to celé nesmyslně začal.

Vynadal Asmudsenemu a Olafovi do volů na porážku a dal se do běhu. Po chvilce ho doběhli a on jim mlčky ukázal okraj lesa s bílou linkou prosvítající zdi. Oba souhlasně přikývli, ale nemohl si nevšimnout otazníků v jejich očích. Jen zamručel a všichni zrychlili. Byl rád, že ho poslechli, nejspíš u nich ještě pořád měl autoritu bývalého velitele. Běželi směrem k  okraji lesa ukazuje tak záda přibližující se skupině jezdců a psů. Usmál se, bezvýznamná a bezejmenná zeď se za chvíli stane tenkou hranicí mezi jejich životy a smrtí. 

 

 

 

 

*

 

Ať Nar-Sagu schvátí peklo, ať se smaží v ohni pekelné odplaty všech, jimž ublížil, ať plamen spravedlnosti očišťuje bolestí jeho duši po dobu delší než je věčnost.

Azíz musel opětovně myslet na svou dnešní návštěvu svého pána. „K čertu s ním, sakra!“ zanadával opět na jeho adresu. Opět jen v duchu.

 

„Milý Azízi,“ sultán se odmlčel a zadíval se mu přímo do očí. Jeho pohled byl pronikavý, ale sultán se tvářil laskavě.

„Ano pane,“ odpověděl, scvakl podpatky svých bot a ještě více se vypjal do pozoru. Jeho zrak projel skrz Nar-Sagovu postavu do nekonečna. Není dobré dívat se dravci přímo do očí, jste-li bezbrannou ovcí;  ani na chvíli se nedal ošálit dobrosrdečným  starcem, kterého Nar-Saga vykouzlil za pomoci milého úsměvu. Dobře si pamatoval přesně tuto masku, s níž nabízel mučeným obchod se svobodu. Mnozí z nich poraženi bolestí, se plazili u jeho nohou, škemrali o milost udávaje své nejbližší. Tito pokoření, kteří zaprodali svou důstojnost, netušili, že mu dali to poslední, co ještě vlastnili a co jejich katovi chybělo ke spokojenosti a  vyřčení ortelu. Velmi dobře si pamatoval krutý Nar-Sagův výsměch strhávající předešlou masku. Ďábelský smích provázející poražené na onen svět.

„Máme na vás prosbu,“ pokračoval sultán po krátké odmlce, pak se opět krátce odmlčel, „… znáte ty tři seveřany?“

Pokud to vůbec šlo,  zpozorněl. Znal je, ostatně všichni tři sloužili v palácové gardě jako on.

„... kteří Nám ... sloužili?“

Neočekávaná osobní audience, prosba znamenající „právo“ volby, zlověstně znějící minulý čas, kolečka do sebe začala nepříjemně zapadat.

„Asmudseho? ... Olafa? ... nemůže se mi vybavit jméno toho třetího... ...“ Nar-Saga udělal delší pauzu, jakoby čekal, že mu Azíz napoví, ale on stále stejně odměřeným zrakem probodával zeď za jeho zády a tak dokončil větu: „Což ostatně není v tuto chvíli vůbec důležité.“

„Ano, znám pane,“ odpověděl pomalu a bylo mu jasné, že o „toho třetího“, jež mu byl bližší než kterýkoliv z jeho vlastních bratrů, tu běží nejvíce.

 „Víte, milý Azízi, ti tři zradili Naši důvěru vloženou na jejich bedra. Zradili Nás a zhanobili a My nedovolíme nikomu porušovat v Naší zemi Naše zákony. Zasluhují trest. Přísný a spravedlivý.“

„Pane, mohu znát ...?“

„Co provedli nebo co od vás žádáme?“ sultán se pousmál a do jeho hlasu prokmitl jízlivý tón.

                „Vaši prosbu, pane.“

                „Milý Azízi, tak snadno Nás neoklamete, ale je zbytečné stydět se za svou zvědavost, je správné vědět všechna fakta, abyste se mohl správně rozhodnout, zda přijmout poctu velitele stíhací eskadry.“

                Slabost mu podlomila kolena, „ ty pse, ty utracení hodná sketo. Pěkná hra, vyber si - zabít sebe nebo své srdce, zemřít tak či tak.“ Pod maskou chladné nezúčastněnosti jím lomcoval vztek. Vzpomněl si na svého otce, jenž říkal, že i nejhustším lesem vede cesta a jde jen o to chtít ji vidět. Potřeboval čas, aby se mohl v temnotě tohoto velmi hustého lesa správně zorientovat.

 „Pane?“ zeptal se s největším klidem, jakého byl schopen.

                „Áno, málem bychom zapomněli. Ti tři v čele s ...,“ když se mu ani nyní nedostalo nápovědy pokračoval, „unesli jednu z Našich žen z Našeho harému. Čin natolik pokořující a ponižující Naši osobu, že žádáme na pronásledování ty nejlepší ... a nejspolehlivější muže. Nuže.“

                Pohlédl na sultána zjevně se bavícího oním hloupoučkým rýmem: „Pane, ... vaše přání ... je mi ... rozkazem,“ řekl pomalým hlasem věda, že to neznělo příliš přesvědčivě, ale nemohl si odpustit alespoň malou revoltu. Ostatně pokud se dobře orientoval v Nar-Sagových úmyslech, tak se mu nemohlo nic stát, vždyť se právě stal jednou z hlavních figurek nové hry, když vyměnil svůj život za život svého pokrevního bratra. 

                „Vezmou  si Našeho bělouše Azízi.“ Na Nar-Sagově tváři zářil  spokojený úsměv, hra zřejmě běžela správným směrem

„Ano ... pane.“

„Ještě bychom měli jednu prosbu. Pokuste se je přivést živé,“ zněla žádost vyslovená s intonací rozkazu. Vše vněm vřelo, přesto se otočil k odchodu.

Myslel, že to byla Nar-Sagova poslední slova, avšak sultán dodal: „Alespoň toho třetího!“

Otočil se na sultána a podíval se mu zpříma do očí. Už nedokázal skrýt vztek a nenávist.  Otočil se a beze slova odešel. Udivená stráž u dveří celkem zřetelně zaslechla, jak procedil skrz zuby: „Ty bestie, ať…“

Prošel celou dnešní audienci až ke svému odchodu, neudržel se a vztek přetekl z jeho rtů stejně jako ráno: „Ty bestie, ať plamen nepředstavitelné bolesti polapí do pasti nekonečna tvou duši Nar-Sago, jež je plnější jedu než zuby nejjedovatějšího hada,“ pak si uvědomil, že stráž u dveří musela část zaslechnout. Pousmál se, co na tom záleželo. Stejně byl zatracený, doba hájení skončí zároveň s hrou. 

 

*

 

Miloval pocit nepřemožitelného dravce kroužícího oblohou, jehož oči pozorně sledují místo, v němž cítí kořist, bezbrannou a ubohou.  Miloval ten pocit síly, když nacházel slabiny a lámal charaktery a zdvihal slabochy. Cítil dotyk božství při své milované hře na osud. Dnešní se zdála být tou největší, jakou doposud hrál. Většina lidí byli jen ubohé bečící ovce škemrající o život, ale dnes hrál se dvěma nelítostnými žoldáky tvrdými jako žula. Nejlepší na celé hře bylo, že se mu podařilo tyto dvě nebezpečné šelmy svázané pevným poutem krve poštvat proti sobě.

„Vezmou si Našeho bělouše Azízi.“

Kolikrát snese myška stín studený jako smrt na svých zádech, aniž by zradila svůj život panickým úprkem.

„Ano ... pane.“

Mluvil pomalu a pečlivě zkoumal Azízovi reakce na každé jednotlivé slovo. Azíz, ať už vědomě nebo ne, vstoupil do hry, ale až doposud se dokonale ovládal schovávaje své pocity, což mu poněkud kazilo radost, ale... : „Ještě bychom měli jednu prosbu, pokuste se je přivést živé!“

Cítil Azízovi emoce vřící za stále železnou maskou. Azíz se otočil k odchodu. Ne, tak snadno neutečeš: „Alespoň toho třetího!“

Azíz se prudce otočil a opravdu jeho maska ocelově chladné netečnosti byla pryč nahrazena dvěma propastmi, v nichž žhnula nekonečná nenávist.

               

Osaměl. Podíval se do jednoho ze zrcadel. Čelo mu jako veliká perla zdobila kapka potu. Zpocenými dlaněmi si utřel čelo. Stále se na sebe díval do zrcadla. Unavené oči viděli starce, jehož ramena ohnula únava jak silné lučištníkovy ruce ramena luku. Jeho zrak sklouzl ke zpoceným dlaním. Přičichl si k jedné z nich a pak ji zatnul v pěst. Co čekal, že ucítí? Strach? Srazil zrcadlo ze zdi. Ve zvuku tříštícího se skla, téměř zaniklo vrznutí dveří. Nervózním a panovačným ukázáním ruky vykázal překvapenou stráž zpět za dveře. Uklonili se a velmi rychle zmizeli. Dveře opět zaskřípali. Osaměl.

Ty oči. Dnešní sen. A včerejší a předvčerejší. Jak dlouho už ho pronásledují ty zatracené oči. Kolikátá už probdělá noc? Pokaždé, když usne, tak je vidí. Sedí ve tmě a okolo jsou stovky a stovky očí, smutných, žalujících a nenávidějících. Náhle začnou pomalu mizet, zhasínají, jako když někdo sfoukne svíci, zprvu pomalu ale tempo se neustále zvyšuje. Nakonec všechny oči zhasnou a zůstane jen černočerná tma a neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje, otočí se, aby se díval přímo do obrovských rudých očí. Nenávist, která z nich tryská, ho úplně spaluje. Chce utéci, ale strach jej paralyzuje. Oči se přibližují a on cítí, jak strach vystupuje ze všech pórů jeho těla a sráží se v pot. Ty oči jsou tak blízko a on stále nevidí komu? nebo čemu? patří. Oči se přiblíží téměř až na dotyk a on se vždy zpocený a plný strachu probudí.

Bude se muset Azíze zbavit. Škoda, původně ho chtěl nechat žít a pozorovat, jak ho zrada, jíž se dopustil na svém nejlepším příteli, rozleptá. Bohužel, je nebezpečnější, než se původně zdálo a musí být utracen. Nejlépe, když to udělá někdo z jeho věrných mužů. Cha, je tak oblíbený svým mužstvem. Uvidíme, který z nich neodolá nabídce povýšení. Nálada se mu trochu zlepšila.

 

*

 

K čertu s chátrou, jejíž byl velitelem, vždyť kolikrát chlapi, kteří se nyní tak třásli nadšením z lovu, vysedávali po krčmách jako největší kamarádi právě s těmi, jež dnes pronásledovali s neskrývanou zuřivostí. 
Psí věrnost má delší paměť a svědomí než lidská.

Viděl, jak se v dálce tři stíny přehouply přes bílou zeď. Kolik ještě zbývá času? Maximálně dvě minuty odhadoval. Pak se jim bude muset podívat do tváří a hlavně jemu. Co nalezne v těch očích? Pochopení? Opovržení? Nedivil by se tomu, zasluhoval ho.

*

 

Přeskočil zeď a padl na kolena. Těžce dýchal. Plíce ho pálily a zvedal se mu žaludek. Začal zvracet. Mohl si to dovolit, měli ještě asi tak dvě minuty. Dozvracel a sedl si na paty. Hned se cítil lépe.

Rozostřeným zrakem spatřil na zdi před sebou tmavou skvrnu zaschlé krve. Nemohl se zbavit pocitu, že tam ještě před chvílí nebyla. Ne nebyla to jen skvrna. Nápis. Ale jakým písmem? Přesto jakoby měl to slovo téměř na jazyku. Nebylo to jméno? Na chviličku jím proběhl prapodivný pocit. Jako varování. Ne, spíše smutek nebo lítost. Sakra, ten správný výraz mu stále unikal. Nikdy se neměl dostat až sem? Ano, to bylo tomu pocitu nejblíže…

„Vstaň, už jsou tady!“

Pokrčil rameny, co na tom záleží, teď přijdou na řadu důležitější záležitosti. Meč z pochvy na zádech mu vklouzl do ruky s rutinou, kterou si už ani neuvědomoval. Opřel se o něj a těžce se postavil.

Hlavou mu blesklo, že když vytasil a začal vstávat, skvrna na zdi zmizela. Možná ani neexistovala. Asi v palácových zdech zlenivěl, ztratil kondici, že začíná blouznit po pár kilometrech běhu ve zbroji..

 

*

 

Dojeli ke zdi. Těsně za zdí spatřil tři nepohnutě stojící postavy s obnaženými meči. Trojí ztělesnění boha války. Obdivoval odhodlání postavené proti mnohonásobné přesile i tu až zvrácenou chladnost. Znělo to šíleně, ale raději by stál na jejich straně.

Tak rád by se k nim připojil a objal ho.. Co mu stálo v cestě? Neskrývané opovržení v Olafových a Asmudseho očích? Ne, propast byla již širší než nenávist těch dvou. Koneckonců pokud by přeskočil zeď a přidal se k nim, těm dvěma by se to možná nelíbilo, ale podřídili by se. Na nich nezáleželo. Usmál se. Dokonce ani Nar-Sagovi.

Pohlédl do očí jemu. Kéž by ho mohl alespoň ještě jednou pořádně obejmout. Ta proklatá zeď. Jeho volba cesty skrz hustý les vedoucí nazpět ke ztracené cti, ho vzdalovala od nejlepšího přítele, jakého kdy měl. Jediná možná cesta.

Z myšlenek, do nichž se zabral, ho probral strach, který začal čím dál více pociťovat jako lezavý chlad a také vzrůstající neklid a hluk. Pohlédl na zbytek své družiny. Koně se divoce vzpínali, točili se a poskakovali v  kruzích, jak se je jejich stejně neklidní jezdci snažili zvládnout. Psi jindy neohrožení a bojovní kňučeli se staženými ocasy. Někteří vojáci zahodili šavle a nechali se svými zvířata tryskem unášet pryč. Ti, kteří zůstali, se s ustrašenými a zesinalými obličeji usilovně modlili. Nejstatečnější ukazovali ke zdi a šeptali to jméno. Znal ho velice dobře, starý název pro Hraniční zeď. Zeď pravdy a také Zeď osudu, vzpomněl si asi na desítku dalších jmen, ale nejčastěji se o ní mluvilo jako o Hraniční zdi. Prý ohraničovala hřbitov starých bohů a krom jejich kostí zde měly odpočívat i jejich duše. Každý člověk k ní jednou dorazí, až přijde jeho čas. Na jedné straně život a pravda na druhé smrt a lež. Prý. Až do dnešního dne měl všechny tyto řeči za smyšlené bajky starých sklerotických žebráků, přesto během pronásledování milovaného přítele náhle získal neochvějně přesvědčení, že na ni dnes narazí. Doufal, že ho dohoní dřív, ale nyní tomu byl rád. Každý z nich teď musel vybojovat svůj vlastní boj. Jeho pokrevní bratr byl jedním z nejhouževnatějších lidí, které znal a ani dlouhá léta bojů v armádě v něm zcela nepohřbila veškerou lidskost. Co ho to jen napadlo pomáhat té dívce? Doufal, že je té lidskosti dost, aby …

Znovu pohlédl na své muže, jeho pohledl ztvrdl a jeho ústa zakřičela rozkaz. Všichni tryskem vyrazili směrem od zdi.

 Nějakých třicet metrů od zdi naposledy otočil na kratičký okamžik koně a poslal mu rukou pozdrav na rozloučenou. Dívaje se do jeho očí, musel se pousmát. Uvědomil si, že vlastně není vůbec jisté, na které straně zdi stojí on.

 

*

 

Díval se Azízovi do očí a viděl v nich prosbu o odpuštění. Vina, jež ho tížila, byla větší než by čekal. V tu chvíli mu to došlo. Nar-Sago ty ubohý pavouku. Ne rozkaz, ale prosba jako dvousečná čepel měla rozetnout jejich pouto. Na chvíli se zarazil, ale potom se na něj usmál, ne on neměl právo ho soudit, vždyť sám by se nejspíš rozhodl úplně stejně a na počátku všeho stála jeho vlastní nepochopitelná volba. Proč vlastně pomohl té dívce? Sám to nevěděl, mohl to tedy pochopit Azíz? Ne, nemohl a otázka jako by byla přímo napsána v Azízových očích. Usmál se na něj a pokrčil rameny. Azíz zavrtěl hlavou a s úsměvem si poťukal na čelo.

Náhle byl rád, že je zde, že ho ještě naposledy může spatřit. Jeho blízkost ho vzpružila a povzbudila. Kéž by ho mohl obejmout! Bylo to jako dívat se na svůj obraz v zrcadle. Stejně tak blízko, stejně tak nedostupný. Jediné, co ho trápilo, byla skutečnost, že měl Azíz sám v sobě až příliš přísného soudce. Jak dlouho bude trvat ubohému příteli, než si dokáže odpustit, že nezabránil událostem, které nerozpoutal?

Z myšlenek ho vytrhl tlak na levé paži. Ohlédl se. Olaf svíral jeho paži: „To musí být léčka!“

„Olafe! Na střed zdi. A ty Assmudse běž hlídat levou stranu!“ Díval se za oběma muži, než jejich široká záda zmizela ve tmě. Slyšel jejich těžké kroky a šustot kroužkových košilí. Zvuk postupně slábl a za chvíli bylo opět ticho.

Stejně tak rychle zmizela ve tmě i popravčí armáda. I když popravčí.. Všiml si, že většina mužů vezla i sítě. Nar-Sago jsi vážně nejhnusnější pavouk, kterého jsem potkal. Ale neboj, dnešní noc bude ještě zajímavá. Hlasitě se rozesmál, ale ticho jakoby se snažilo ten nepatřičný a hanobící hluk zadusit.

Ztichl a posadil se. Zády se opřel o zeď a rozhlédl se po okolí. Mrak spolkl měsíc a tak ze tmy  vystupovaly jen nejasné kontury jakýchsi trosek a budov. Pomalu se postavil. Netušil, že noci v těchto krajích mohou být tak mrazivé. Udělal pár nejistých kroků vpřed. Kontury před chvílí tak nejasné začaly nabývat pravých tvarů. Neklid prozatímně potlačený myšlenkami na přítele, se prodral do popředí s nečekanou intenzitou. Začínal chápat. Nebyla to léčka. Protáhl se, protočil meč v ruce a cvičně sekl. Miloval to kratičké a nebezpečné zasyknutí. Usmál se. Zůstali s Azízem přátelé.  Na světě nebylo nic důležitějšího. Sakra, musel zajít tak daleko, aby to pochopil. No nic, teď už se bude dobře umírat.

 

 

*

 

Otočil koně, ani ho nemusel pobízet, zvíře pološílené strachy samo  nacválalo, přesto ho bodal ostruhami. I jeho vlastní strach hnal nebohé zvíře až k hranici jeho možností. Strach o přítele. Strach z toho, co by mohl zaslechnout.

Od chvíle, co se měsíc se skryl za mraky, bylo vše prapodivně přízračné. Slyšel oddechování vlastního koně, dusot jeho kopyt, vrzání kožených kalhot na sedle, přesto slyšel tyto zvuky jakoby z obrovské dálky a zpomaleně. Bolest, kterou cítil po šlehnutí větve, se ozývala s několikavteřinovým zpožděním.

Nelidský řev zajel do jeho uší jako nůž! Neujel. Který z nich? Bojuj bratře, bojuj …

Vše se náhle vrátilo do normálu, slyšel štěkot psů, dusot desítek koní a hlasy jezdců. Jel cestou skrze les a hra pokračovala. Nar-Sago, těš se  na report o konci hry. Máš ještě strachy zpocené čelo? Měl bys..

 

*

 

                Pomalu došel až k nejbližšímu kameni. Náhrobky. Staré.  Prastaré ... Jak lidstvo samo. Vyrůstal v přírodě, byl barbar, ale i největší městský hejsek by to nemohl nepostřehnout. Zlo. Srážející se mrazivou jinovatkou na náhrobních kamenech. ZLo. Tvrdší než ocel a stejně tak nekompromisní. ZLO. Bez svědomí a paměti.

Podřepl si a dotkl se jednoho z náhrobků. Neuvěřitelná síla ho odhodila několik metrů. Klekl si a chytil se za ruku, která ho nepříjemně brněla. Cítil tu nenávist a zlobu.  Jako jed, který se zvolna začal šířit i do jeho těla. Začal dýchat zhluboka, snažil se najít krásné a klidné okamžiky, ale bylo to tak těžké. Na povrch vyplouvaly jen vzpomínky z bitev, závodů a zápasů. Opravdu se tehdy cítil šťastný? Jako by přiléval olej do ohně. Ruka ho pálila, až pomalu ztrácel vědomí. Azíz a on, sedí spolu v hospodě a povídají si. Ta dívka se smutnýma a zamilovanýma očima, které pomohl utéci za jejím milým. Táta ho chválí a poplácává po rameni. Máma ho chová v náručí a líbá na čelo. Ona. Líbá ji a objímá. Ona. Jak mohl zapomenout? Je to sice už tak dávno, ale přesto, jak mohl zapomenout? Co se to s ním sakra stalo?

Bolest začala ustupovat. Vstal. Ruka ho již nebolela, přesto se třásl. Chlad mu ubíral tělesné teplo a jistotu. V mnoha bitvách měl smrtku po boku, ale nikdy necítil co dnes. STRACH. Plíživý, dusivý a paralyzující. Rozdíl byl tom, že tady nešlo o smrt.. Teď šlo o život.

                Někdo ho bodl noži do uší? Ne, to „jen“ Assmudseho nelidský řev projel jako nůž tichem. Bolest, která mu přitom projela hlavou, mu vyrazila meč z ruky. Zvonivý zvuk ho na chvíli osvobodil. Assmudse křičel jen chvilku. Sakra. Sehnul se pro meč. Byl úplně ztuhlý, musel pokleknout na koleno, ale konečně  ucítil v ruce uklidňující známý tvar rukojeti.

                Opřel se o meč a vstával. Druhý zoufalý výkřik ho srazil do kolen. Znovu se opřel o meč a vstal. Tak i Olaf. Ani on dlouho nevzdoroval. Celé tělo ho bolelo, třásl se. Připadal si jako stařec. Nejdůležitější je nevzdat se. Nikdy. Zhluboka se nadechl. Byl připraven. Snad.

                Zbabělý měsíc stále zůstával za mraky a tak TO spíše cítil, než viděl přicházet. Mráz byl nesnesitelný, připadal si křehký jak zrcadlo. Cítil, jak z něj s teplem vyprchává i vůle. Vůle žít. Zařval a sekl. Jednou, po druhé, po třetí, dvacáté.. S pěnou u huby a zuřivou šíleností sekal do neviditelného nepřítele. Cítil to pohrdání a výsměch arogantní sebejistoty. Trvalo to snad celý život. A údery se zpomalovaly, meč i štít byly čím dál těžší. V tu chvíli meč zasáhl jeden z náhrobků. Rozlétl se na desítku kusů, jakoby explodoval. Jeden z úlomků ho zasáhl pod oko.  Upadl. Už nemohl vstát. Byl chycen, objat a drcen. Celé tělo měl jako v křeči, nemohl se ani pohnout. Čekal pekelnou bolest, místo toho, ale cítil… NIC. Sladké, příjemné, pokušitelské. Rozplýval se v pohodlí, teple, a klidu. Začal ztrácet vše, ztrácet sebe. Je to tak pohodlné. Stačí jen zapomenout..

NÉÉ.. Vzepřel se!

Pak opravdu přišla. Pekelná bolest. Trhající ho na kusy. Zevnitř. Řval a jeho řev už nezněl tlumeně nocí. Naopak. Odrážel se od všech náhrobků, zesílený burácel tmou a rval mu ušní bubínky.

Náhle se mu vybavil ten nápis ze zdi. Opravdu to bylo jméno. Zakřičel ho do bílé mlhy, která ho drtila.

Vše ztichlo, měsíc vyšel. Jen zdmi ještě rezonovalo dívčí jméno.

 

 *

 

Probral se. Bylo přítmí. Svítá nebo je to soumrak? Nevěděl. A který den? Ani to ne. Celé tělo ho bolelo. Krvácel. Poprvé za svůj život cítil, že umírá. Musí žít! Konečně začít. A dostat se na druhou stranu. Chtěl vstát a jít. Nešlo to. Zatím se musí plazit. Chodit bude později.

Konečně se doplazil ke zdi. Tady nesmí zemřít. Ne tady se ani neumírá, jen mizí a rozplývá v nicotu. Sebral všechnu svou sílu a vůli a přehoupl se přes zeď.

Na místě, kde se na ni vyškrabal, zůstala tmavá skvrna od krve. Za chvíli ji zeď vypila.

 

---