Matrjoška 4/7

Problémy v rodině začínají narůstat

Duben 1995, Praha - Dejvice

Přes den neměl už nic na práci, tak se mohl vrátit domů již po poledni. Když otevíral, překvapilo ho, že je doma i žena. Jeho hrubý obličej ze sebe vytlačil lehké známky nadšení. Těšil se, že si udělají den sami pro sebe.

V ložnici nebyla a v kuchyňce taky ne. Odstrojil se do košile a kalhot a namířil si to do koupelny. 

Byla tam. Napustila si plnou vanu teplé vody a lehla si do ní. Uvolnila se a měla zavřené oči.

A taky vzala břitvu a přeřízla si žíly na zápěstí.

Medvěd na nic nečekal. Nemohl ani panikařit, ani volat o pomoc. Skoro za ní skočil a vytáhl jí ven. Spadl na zem a držel si jí na břiše. Manželka mlčela.

Přišel včas. Vana ani ještě nebyla moc červená. Musela to udělat jen pár vteřin před jeho příchodem. Kdyby přišel večer, jak normálně chodíval z práce, nikdo by jí už nepomohl. Popadl ručníky a přikryl jí rány. Odnesl jí do postele. Popadl prostěradlo, roztrhal ho a ruce jí zavázal.

Lehl se vedle jejího nahého těla a objal jí. Nic neříkala.

„Proč? Proč jsi to udělala? Já ti nestačím? Vždyť tím přece nic nekončí,“ šeptal jí do vlasů. Rozplakala se. Konečně známka toho, že pořád žije. 

„Já nevím… Vždyť to nemá smysl! Já selhala!“

Nevěděl, jestli jí vadilo jenom to, že nemají děti. Možná se jí vracely špatné vzpomínky z dětství. Chtěla být matkou a chtěla být dobrou matkou. Po tom toužila. Svatba, nové občanství manžela a lepší sociální zázemí jí nepomohly. Chtěla jen jedno. 

„Kurva! Já bych udělal cokoliv, aby všechno bylo v pořádku! Cokoliv! Rozumíš?! Ale nejde to!“     

„Odpusť mi to! Odpusť mi!“

Odpustil by jí všechno. Ležel tam s ní, celý mokrý a utrápený a jen jí držel. 

A pak tu v nejnevhodnější chvíli zazvonil telefon. 

Telefony musel brát. A vzal i tenhle. Volal Car. Měl práci. A ač by nejraději řekl, že nemá čas nebo že prostě nemůže, musel jít. Tak to chodilo.

„Musím jít,“ řekl a posadil se provinile k ženě na postel.  

„Jen běž, já už to tady zvládnu,“ dodala a sedla si taky. Chystala se ustrojit a opět normálně fungovat. Takhle rychle dokáže změnit náladu  jen žena. 

„Nemusím tě přivazovat k posteli, že ne? Neuděláš to znovu, že ne?“

Políbila ho, ještě plačící a poslala ho ven. Právě za tohle jí měl asi nejvíc rád. Neptala se na jeho práci, neptala se na tu špínu, kterou se denně prodíral. Podporovala ho a měla ho ráda. Jen škoda, že jí k dokonalému životu ještě něco chybělo.

Dal si bundu a kabát, venku byla ještě zima. Žena se oblékla a šla do kuchyně. Rány si obvázala už pečlivěji sama. Chvíli stál v předsíni a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, že tady do nekonečna zůstat nemohli. Prostě ne.

Na místo srazu přišel se zpožděním. Šel pomalu než obvykle, protože se mu nechtělo nechávat ženu samotnou. Byl zachmuřený, ale Car ani Voloďa si na něm ničeho zvláštního nevšimli. Čekali na něj u garáží s připraveným autem.

„Ty ses pochcal?“ zasmál se Voloďa a ukázal na jeho mokré kalhoty.

Medvěd mlčel. Čekal na úkol. Car nechal jeho vzezření být a rozvyprávěl se: „Pamatujete na ty Ukrajince u Broumova před půlrokem?“

„Jo… Ale to proběhlo v pohodě, ne?“ řekl Voloďa.

„To ano. Ale našli jsme jejich zbytek. Kus u Mělníku v jedný vesnici. Tady je mapa.“

Medvěd dostal do ruky cestovní mapu Mělníku s naznačenou trasou, označeným domem, číslem popisného a fotkou domu.  

„Dneska zbytek toho póvlu vyřídíte. Všechno na práci je v autě. Vyjedete rovnou, obhlídnete okolí a v noci to uděláte…“

„Nechtělo by to víc lidí?“

„Nechci tam posílat víc lidí. Proto jedete vy. Vy to zvládnete.“

„Kolik jich bude v tom baráku?“ zeptal se Voloďa otázkou typickou spíš pro Medvěda.

„Čtyři nebo pět.“

„Takže jich tam může bejt i šest!“

„To je jedno! V tom baráku prostě zabijete všechny! Jasné?“

„A pak?“

„A pak to tam vyhodíte do luftu.“

Voloďa zvedl překvapením obočí. Tohle většinou nedělali. Medvěd stále mlčel. Bude to práce na celý den. Čtyřiadvacet hodin pryč od ženy. Měl jí k té posteli opravdu přivázat. 

„S fízly je to usmlouvaný. Zchátralý barák s ukrajinskýma smažkama vyletí do luftu. Plyn nebo tak. To je na vás… To zvládnete.“

„Jo. Dobře.“

Medvěd se na nic neptal. Car jim dal klíče od auta a odešel. Voloďa si sedl za volant a Medvěd začal kontrolovat zbraně.  

„Tys to všechno pochopil nebo máš zas nemluvnou náladu?“ zeptal se ho parťák. 

Medvěd se nadechl. Nic mu říkat nebude. Půjdou udělat svoji práci.  

„Jeď.“  

Vyjeli.                     

 

---