Lano

S koleny pod bradou

odevzdaně sleduju způsob

jakým nahazuješ lano.

Chvíli si s ním pohráváš v ruce

a já se zbytečně a horečně bojím

aby ses nepořezal a mohl jej znovu nahodit.

 

Je to bláhové a marné přemýšlení

a přece bez něj nemůžu být.

Můžeš stát za zády a já –

já můžu schovat hlavu do vlastní náruče.

Ale kdyby jen na chvíli vše utichlo

a svět se zastavil kvůli jediné drobnosti –

hlavičce špendlíku mířící na zem,

nebo snad kvůli nám –

věděl bys a poznal z jediného pohledu všechno

od čeho se už věky snažím odpoutat silou

ale z čeho přitom nespouštím oči.

 

Mohla bych vstát a nechat kolena dopadnout

ze židle, na níž jsem klesla pod tíhou vzpomínek,

ale bojím se, že spolu s tím

ztratím něco důležitého, bez čeho už to nebudu já.

Snad při následném hodu mineš

nebo se ti lano prosmekne

a do trávy dopadne pár kapek tvé krve,

ale co když… ne, určitě ne.

 

Není možné, aby ta židle, do níž nořím paty

byla na kolečkách a pohybovala se o své vůli.

Není možné, aby se ti sama nabízela a nabízela tak i mě.

Není možné, aby ta židle byla jen iluze.

Nebo ano?

---