Než

Stín je moje tělo 
oblečené v černém
smutku se zachtělo
jako mě po stejném.     

A v pokoji mi voní
té ženy horká růže
venku vítr zvoní 
jak na hrany muže.

Tam kdesi stále stejní
bez kroků jako stromy
jsme větvemi vzdálení
mé prsty jsou kořeny.

A pas tvůj hladím hlíny
v němž se týdny vrství 
a rostou až v roviny
my dávno jsme tu mrtví.

Jen tebou ráno vstanu
zasvítím něčím z tebe
a nic tak nedostanu
než jen všechna sebe.