Kdo hodil kamenem online

4

 

Když si na to, že jste něco takového udělal, vzpomenete, nemáte ten pocit, ne: vy máte pocit, že jste se to dověděl.

Jako by vám to někdo řekl.

Jako by zrovna teď, vás něco donutilo si to uvědomit.

Stane se to v poledne na ulici: není vůbec nijak zvláštní den: je pod mrakem, jen jste vyběhl z úřadu, z té vaší open space office, na oběd. Výjimečně jste neodešel na oběd s kolegy, ale sám. Už si nevzpomenete, proč. Nebylo to nic důležitého.

Když se to stane, zastavíte se uprostřed chodníku v proudu kolemjdoucích, postavíte se na špičkách a rozhlížíte se, abyste zjistil, co se stalo.

Máte neodbytný pocit, že se něco muselo stát: jak jinak byste na to, zrovna teď, po všech těch letech, kdy jste po tom ani nevzdechnul, mohl vzpomenout? A vy chcete, musíte to vidět.

Ach ano: vaše první starost není, že jste něco provedl; ale to, že teď, zničehonic, o tom víte.

Vaše první myšlenka je: když jste o tom nevěděl až doteď, proč to tak nemohlo zůstat napořád...?

Co?

Co?

A nezůstalo, ne; ne; a vy, nemáte ani ponětí o tom, proč.

 

5

 

Vypínáte se zmateně na špičkách a přehlížíte a přehlížíte hlavy kolemjdoucích, ale neuvidíte nic.

Nic.

Nic tam není.

Dav se před vámi rozhrnuje: jsou to ty šedé pracovní kostýmy s černým proužkem, rukávy a nažehlenými puky a roztroušené, jednotlivé skvrny barevných bund.

Ale vy, je to úplně všední scéna, jste jí vyděšený k smrti. Vy víte, že tam něco musí být: vždyť jak jinak byste si teď vzpomněl na to, že před pěti lety, v den narození vaší dcery, jste nalákal kočku do opuštěné, osamělé stodoly, uvázal ji za zadní nohu a umlátil k smrti; cítil jste při tom rozkoš z utrpení jiného živého, bezmocného tvora; odešel jste pak rovnou do porodnice a choval v náručí vaši zrovna narozenou dceru: o tom, co jste před hodinou udělal, už jste neměl ani ponětí.

Až teď.

Teď.

A teď ještě pořád a pořád, se zmateně rozhlížíte.

A vy, dokonce, v den narození vaší dcery, když už jste vyšel ze stodoly a našel před stodolou ležet k smrti umučenou, výkaly páchnoucí kočku, vy – ještě před deseti minutami jste ji ve stodole mučil – vyděsil jste se a nic jste nepředstíral (komu byste co předstíral?, nikdo kromě vás tam nebyl!) a ptal jste se sám sebe nahlas, kdo tohle mohl udělat...?

Ptal jste se 100% upřímně: vůbec jste to nevěděl.

A zatím, jste to byl vy.

Vy.

 

6

 

Ale pořád, co vás na tom nejvíc zajímá je, jak to, že o tom zničehonic víte.

Všechna ta k smrti umučená zvířata. Ty utýrané přítelkyně. Vaše mladší sestra. Děsí vás to. Jak to, že jste to mohl dělat a zároveň o tom nevědět...?

Na to neznáte odpověď.

Ne.

A vyděšeně se ptáte v duchu sám sebe, co se stalo, že to teď vím...?

Ještě pořád stojíte v proudu kolemjdoucích, je poledne, dav se před vámi roztrhuje jako nekonečný zip, jste po obědě, s plným žaludkem, vypínáte se na špičkách v davu a hledáte a hledáte, něco se přece muselo stát!, ale nenajdete nic. Nic.

Ale všimnete si tohohle: v davu už si kolemjdoucí za chůze neprohlíží výklad Louise Vuittoniho, výklady Chanelu a Prady, výklady Diora a Hermèse, ne, ne, ani už závistivě nesledují zvolna se sunoucí luxusní auta, ani už neporovnávají svůj pracovní, manažerský dress code úbor s úbory kolemjdoucích, je rok 2014, doba relativně bezpečné, blahobytné a agresivně konzumní společnosti, tak ne, ne, ani to ne, ani na to už nehledí, ale než vás minou, upřeně a vyčítavě se vám zahledí do očí.

Vám okamžitě dojde, že to dělají proto, že to ví.

Že jste to udělal vy.

Vy.

Máte ostudu; stydíte se do morku kostí; zrudnete studem; a utečete do úřadu.