Země pokroku 01

Dnes to bude už 16 let, co jsem se rozhodl dále nečekat a vydat se na cestu. Každé ráno, když vstávám, otevírám oči a vzhlížím k obloze s nadějí, že zahlédnu alespoň paprsek slunce. Bohužel, každý den je to stejné. Celá obloha splývá v jednu velkou nevlídnou šeď, bez jakéhokoliv předělu a tak se radši dívám do dáli nebo na zem. Bojím se dne, kdy ztratím naději a propadnu se do depresí.

            Bojím se, že až ten den přijde, tak ztratím vůli pokračovat, vůli žít. Člověk nevidí na obloze nic než podivně zašedlé, nudné mraky kam až oko dohlédne. Již si ani nejsem jistý jestli to vlastně jsou mraky, nebo nějaké zplodiny. Asi od každého trochu. Hořce se usměju, naliju si čaj do hrníčku který nosím sebou, něco malého sním a pokračuju ve své cestě. Ten hrníček je jedna z posledních věcí které si nesu ještě z domova, památka civilizace. Slunce jsem naposledy viděl asi před 19 lety.

            Sluneční svit nás opustil ještě dávno před tím, než jsem se vůbec vydal na cestu. Tu a tam se stane, že se přes hutnou, šedou clonu prodere paprsek nebo dva. To ale nemění nic na tom, že si již nepamatuji, jaké to je cítit hřejivý dotek slunce, či pohlazení lehkého vánku na svém těle. Začínám být bledý, z nedostatku deního světla. Občas když jdu dlouho v kuse a nohy mě již bolí únavou, zavřu oči a vzpomínám na domov a své dětství.

            Bydlel jsem v malém domě na venkově a občas, když na mně doléhal smutek, nebo jsem chtěl být sám, tak jsem utíkal přes pole plné zlatavého, zrajícího obilí, přes staré zrezivělé koleje a přes mohutný, majestátní, železný most do opuštěného údolí. Byla tam polorozpadlá, dřevěná chalupa, kterou již dávno její majitel opustil. Jako malý kluk jsem si tam chodil rád hrát. Byla to moje Skrýš před světem.

            Když ale otevřu oči, nevidím nic z toho, co bylo na tomto světě krásné. Kouř, prach, popel, oheň a hniloba nahradily vítr, slunce, přírodu, zvířata a  lidi. Vzduch byl prosycený zoufalstvím a nekonečnou marností. Bylo to všudypřítomné, nešlo před tím nijak utéct. Já jsem však celých 16 let vytrval. Šel jsem den co den bez přestání, snažil jsem se nepodlehnout únavě ani chmurám.

            Ze začátku jsem často narážel na opuštěná města, kde bylo možné doplnit jakékoliv zásoby. Města ale podléhala rychlému rozkladu. Některá města zničila zemětřesení, jiná povodně. Většinu nitrozemských měst ale pohltila nekonečná poušť šedého písku. Seznam věcí, které jsem mohl ve městech ukořistit se ztenčoval, když většina věcí začínala podléhat hnilobě a zkáze. Nikdy předtím jsem si nedokázal představit jaké to je, tak dlouho nepromluvit s jinou lidskou bytostí. A nebo třeba živit se jenom tím, co člověk najde po cestě.

            Jediné co jsem si ještě uchoval, je má důstojnost a můj zdravý rozum. Zdravý rozum je ale jako ryba, mrskající se a snažící se vymanit z mého sevření. Jako ryba které rozbiju hlavu o kámen, aby se nemrskala, až ji budu jíst. Bojím se dne kdy přijdu i o to poslední co mi zbylo. Bojím se dne, kdy se z hladu zakousnu do křehkého masa svého rozumu a utrhnu si kus. Ale zároveň vím, že je to nevyhnutelné, pokud nenarazím na někoho, kdo by mi dělal společnost.

            Strádám však nejen citově, ale také fyzicky. Mám pocit, že mi řídnou vlasy, kazí se mi zuby, krvácí mi dásně, lámou se mi nehty, také proto, že je musím čím dál více využívat k hrabání a otevírání různých trvanlivých potravin. Jsem unavený, promrzlý, zarostlý a jsem špinavý, každý další krok, bolí více než ten předchozí.