Země pokroku 02

Svět ve kterém se nacházím, dost možná jako poslední člověk na zemi, je opuštěný a nepřátelský. Za poslední dva roky jsem nepotkal jedinou živou bytost, kromě incidentu, který se přihodil dneska. Napadl mě k smrti vyhladovělý, vzteklý pes a ošklivě mě pokousal. Doufám, že se mi podaří dostat se do dalšího města dříve než ztratím příliš mnoho krve, nebo padnu únavou a znovu se nevzbudím. Je to sice dávno, ale vzpomínám si na to, když jsem měl pejska kdysi já.

            Ten den si vybavuji stejně dokonale,  jako by se to stalo včera. Byl krásný letní den a já jsem seděl na ztrouchnivělém, dřevěném trámu, který byl kdysi nejspíše součástí půdy oné polorozpadlé chalupy. Skrze díry ve střeše na mě svítilo příjemné ranní slunce, a já si kreslil. Čas pro mě neexistoval a tak se stalo, že přišel večer dříve než jsem si to stačil uvědomit. Nechtěl jsem aby na mně byli rodiče naštvaní a tak jsem utíkal seč mi síly stačily. Můj spěch měl ještě další důvod. Vždycky jsem měl strašný strach ze tmy. Když jsem však běžel přes koleje, zakopl jsem a rozbil jsem si koleno. Domů jsem přiběhl již s očima zalitýma slzami. Sám se divím, že jsem znovu nezakopl, protože jsem běžel takřka poslepu. Když jsem přelezl branku, věděl jsem, že jsem už doma a to samo o sobě na mě působilo uklidňujícím dojmem bezpečí.

            Utřel jsem si slzy, ohlídl se po možnostech úniku a nakonec se svěšenou hlavou jako spráskaný pes jsem přišel ke dveřím, ve kterých již stáli maminka s tatínkem. Pokorně jsem sklonil hlavu a očekával jsem to nejhorší. Když maminka přišla ke mně, přivřel jsem oči v očekávání pohlavku a pomalu se připravoval přijmout co přijde. Její ruku jsem však neucítil na svém temeni, ale na své tváři, když mě pohladila a potom políbila na čelo. Prvně jsem ani netušil že mám narozeniny.

            Když jsem se odvážil vzhlédnout, uviděl jsem, ne dva naštvané, káravé výrazy, ale dva milé lidi, kteří se na mně usmívali a já věděl že tohle je můj domov. Pak mi řekli, ať zavřu oči a nastavím náruč. Zavřel jsem oči jak mi řekli, ale byl jsem zmatený. Zároveň jsem byl ale napjatý a zvědavý.

            Najednou jsem ucítil něco hebkého, chlupatého a teplého ve své náruči. Otevřel jsem oči a uviděl jsem Bena. Sledoval mně svýma vyděšenýma, velkýma psíma očima a já jsem v ten moment věděl, že jej nikdy neopustím stejně jako on mě. Z malého vyděšeného štěňátka vyrostl velký pes, jehož zlatá huňatá srst na slunci doslova zářila a když běžel, tak téměř vlála jako lví hříva. Společně s Benem jsem vyrůstal. Pro mě však nebyl pouze zvířetem, v Benovi jsem našel skutečného přítele. Přesto že to všechno odvál čas a Ben již nebyl schopen se semnou vydat na cestu, nikdy bych si nedokázal představit že bych ublížil zvířeti a už vůbec ne psovi, proto mi taky tak dlouho trvalo než jsem se vydal na cestu. Nemohl jsem Bena opustit, byl poslední kdo mi zůstal, když jsem již úplně osaměl. Poté co mě ale opustil i Ben bylo mi jasné, že pokud se nevydám na cestu, nemám šanci přežít.