Země pokroku 03

Dneska jsem však měl co dělat, abych nevydechl naposledy i já. Procházel jsem zrovna lesem plným holých stromů, kde nebyl slyšet cvrlikot ptáků, šum větví a listí ve větru. Nebyla cítit krásná vůně jehličí. Nacházel jsem se snad na místě, které kdysi bylo krásným lesem, kde člověk mohl spatřit laň, jak se naklání, aby se napila ze studánky, nebo plachý pohled majestátního jelena.

            Snad to kdysi skutečně takto bylo. Nyní zde však bylo pouze vyschlé koryto řeky a pár holých stromů bez kůry či větví, které více než stromy připomínaly betonové sloupy trčící nesmyslně ze země pod rozmanitými úhly. Bezútěšně působila i půda, ze které tato holá torza vyrůstala. Nezbylo dokonce ani stéblo trávy. Namísto trávy tady všude byla pouze šedá půda. Směsice písku a prachu, na které se nedařilo ničemu. Byla jen otázka času, než i tyto poslední zbytky, tyto ubohé parodie stromů také nadobro zaniknou. Celá krajina připomínala surrealistický obraz vyjadřující beznaděj.

            Z mých myšlenek a představ mě vytrhlo až když jsem spatřil, jak ke mně z dálky něco běží. Bylo to tak vyhublé, že psa jsem v tom zbídačeném stvoření poznal až teprve, když byl pár metrů ode mě. V tu samou chvíli jsem taky spatřil, v jak zbědovaném stavu byl. Byl zázrak potkat po tak dlouhé době něco živého. Něco co pouze nestálo a staticky nepodléhalo neodvratné zkáze tohoto světa. Myslel jsem, že za mnou běží, protože je tak rád, že vidí člověka. Vzpomněl jsem si na Bena a toužil jsem zase jednou mít psího přítele. Příliš pozdě jsem si všimnul, že když se blížil, tak vůbec nezpomaloval, ale naopak zrychloval a tlamu měl plnou pěny.

            Než jsem se stačil připravit, skočil po mně a povalil mě na zem. Jen na krátkou chvíli jsem zachytil pohled jeho očí, když se naše pohledy střetly. Měl jsem pocit že jsem v jeho pohledu zahlédl krátký záblesk lítosti. Jako by říkal, promiň, ale mám strašný hlad, buď umřu já hladem, nebo ty stiskem mé tlamy.

            Pak otevřel tlamu a chňapl mi po obličeji. Nechtěl jsem mu ublížit. Snažil jsem se chránit si obličej oběma rukama, zuřivě vrčel a škrábal. Ošklivě mě pokousal na pravém předloktí, ale obličej jsem si uchránil. Pak se stala zvláštní věc. Najednou přestal dotírat, zvedl hlavu a zadíval se do dálky.

            Čekal jsem se zatajeným dechem, připravoval se, že znovu zaútočí, ale on se najednou rozběhl a utíkal pryč. Chvíli jsem ležel na zemi, než mi došlo, že jsem už mimo nebezpečí. Hodnou chvíli jsem se díval jak pes mizel v dáli, dokud se mi neztratil úplně. Musel jsem vytáhnout poslední náhradní kus oblečení co jsem sebou měl, roztrhat jej a nadělat z něj cáry, abych si mohl obvázat rány.

            Bojím se ale, že dnešní setkání s tím hladovějícím, nejspíš už šíleným, téměř určitě vzteklinou nakaženým zvířetem, bylo poslední setkání v mém životě. Ztratil jsem spoustu krve a jestli bylo to zvíře nakažené vzteklinou, což nejspíše bylo, mohl jsem začít odpočítávat dny, možná dokonce hodiny. Dneska jsem šel celý den až do úmoru, v naději, že třeba narazím na zbytky města. Marně.

            Ještě než Krajinu zahalila tma, tak jsem padl k zemi a od té doby se mi nepodařilo znovu se postavit na nohy. Zkoušel jsem to znovu a znovu a opětovně jsem dopadal zpět na zem. Nyní již jenom ležím a snažím se bojovat se spánkem. Mám takové tušení, že jestli usnu, znovu už se neprobudím. Z dálky slyším vytí, možná se mi to jenom zdá. Když ale zaostřím svůj bolestí rozostřený zrak, najednou vidím to, co jsem předtím neviděl. Vidím město vzdálené snad jenom několik kilometrů. Pouze po něm marně natáhnu ruku. Na krátký okamžik se mi zavřou oči.

            Slyším maminku a tatínka, Benův štěkot a její smích... Má mysl je zalitá příjemnými obrazy, chce se mi už jenom spát a nevzbudit se. Nějakým zázrakem se mi ještě podařilo probrat se a naposledy vzhlédnout směrem, kterým leželo město. Teď to vím jistě, prvně to byl jenom přelud, žádné město tam neleží. Teď už mi nebrání nic v tom, abych usnul. Vím co přijde, ale nechci umřít, chci dojít na konec své cesty, stále ale nemám pocit že bych byl na konci. Oči se mi zalévají slzami. Cítím jak mi horká, slaná tekutina stéká po tvářích a kane na zem.

            Navzdory všem svým snahám pomalu prohrávám svůj boj a ztrácím znovu vědomí. Žádné další sny, jen tma, zima a chlad……