Země pokroku 04

Kdysi, když jsem byl ještě malý kluk, utekl jsem z domu, protože jsem se pohádal s tatínkem. Utekl jsem a schoval jsem se na své oblíbené místo, v opuštěné, polorozpadlé chatrči. Vylezl jsem si na trám, na kterém jsem obvykle sedával a přemýšlel, kreslil si, nebo se opaloval skrze děravou střechu.

            Toho dne jsem pouze rozzlobeně mašíroval po trámu tam a zpět. Byl jsem tak rozčilený, že jsem nedával pozor kam šlapu a najednou mi podklouzla bota a já se řítil hlavou vstříc zemi. Kupodivu jsem ale nedostal strach, zavřel jsem oči a tu krátkou chvíli jsem si představoval že jsem pták, který zamává křídly a vznese se na poslední chvíli před nebezpečím. Zůstal bych u té představy déle než okamžik, kdybych nezaslechl výkřik. Ani nevím jak se to vše událo, v té rychlosti jsem toho moc nezpozoroval. Pamatuji si jenom jak jsem padal a potom, když jsem se zvedal jen s pár potlučeninami z něčího objemného ruksaku.

            Na chvíli jsem po pádu upadl do bezvědomí, protože když jsem se vzbudil, byl jsem celý mokrý a tváře jsem měl rudé od četných políčků. „Jsi v pořádku? Vstávej, probuď se! Podívej se, zmačkal jsi mi celou svačinu! Bydlíš odsud daleko? Já se jmenuju Anna, a ty? Vstávej přece!“

            Pomalu otevírám oči. Bohužel nejsem na venkově pod střechou staré opuštěné chýše. Ležím přesně tam, kde jsem byl přesvědčený, že jsem strávil poslední chvíle svého života. Všude okolo opět samý kouř a prach. Nevím jak dlouho jsem tady ležel, ale když rozmotávám obvazy, zjišťuju, že má ruka je zcela zahojena. Co více, cítím se plný energie. Přesto že vím, že má cesta je prach, špína, popel a vyčerpání, mám najednou chuť pokračovat a nevzdat se. Tak dobře jsem se už dlouho necítil!

            Nemám dokonce ani hlad. Ovládá mě touha rozběhnout se a běžet vstříc svému cíli, i když vlastně nevím, co přesně mě čeká, ani jakého cíle chci dosáhnout. Je mi ale jasné, že by nebylo moudré plýtvat silami a tak pokračuju rovnoměrným tempem vytrvale kupředu. Najednou vím, že to co dělám má smysl. Nerozumím tomu proč, kdy nebo jak, ale prostě to tak cítím.

            Po chvíli upadnu zpět do rytmu. Krok střídá krok. Všude okolo je hrobové ticho, jediné co přerušuje krátké chvíle ticha je zvuk jak se střídají nohy, ztrouchnivělá podrážka šoupe o suchou zem a víří všudypřítomný, šedý prach.Ta monotónnost mně začíná znervózňovat.

            Neustále v sobě cítím prvotní nápor energie. Možná nebude potřeba šetřit síly jak jsem se původně obával. Rozbíhám se do volného poklusu. Cítím se najednou volný. Také cítím, že mám dost sil abych přidal tempo. Neustále zrychluju. Můj vnitřní hlas mi říká, abych toho nechal a zpomalil, ale cosi jiného, divokého uvnitř ve mně křičí a žadoní abych nepřestával. Teďka už běžím rychleji než jsem kdy běžel. Směju se, poprvé po tolika měsících se směju! Směju se dokonce nahlas, a je to skvělý pocit! Najednou vidím něco v dálce. Zpomaluju krok, protože ten hlas uvnitř se zdá již spokojený. Když se zadívám pořádně, s překvapením zjišťuju, že tam v dálce, asi 3 kilometry ode mě, leží, napůl pohřbeno pod nánosy písku, ztroskotané letadlo.

            Takže dneska budu mít kde přespat. Tu chvilku než jsem došel k letadlu, jsem strávil přemítáním nad tím, co zajímavého bych tam mohl najít, bohužel, než jsem stačil dorazit k letadlu, padla tma. Nedá se nic dělat, přespím pod jeho zlomeným křídlem a prohledám to ráno.