Země pokroku 05

Probouzím se s obličejem zabořeném v písku. Když vyplivuju zrnka, které se mi dostaly do úst, nemůžu si nevšimnout, že je ten písek slaný. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuju to, co jsem včera v té tmě neviděl.

            Dostal jsem se na pokraj mohutného údolí. Vzhledem k tomu že je zde písek slaný, jsem nejspíš zrovna na pláži, nějakého kdysi obrovského, neuvěřitelně hlubokého slaného jezera. Teď je zde pouze pouštní údolí. Druhý konec té gigantické propasti je v nedohlednu, stejně jako její dno. Tam dole je totiž mlha. Celé dno tak působí tajemně a zároveň trochu strašidelně. Propast je z mé strany ohraničena obrovskými pískovcovými útvary, které se zde v některých místech tyčí až stovky metrů nade mnou, jako majestátní obři dohlížející na celé údolí. Hádám, že na druhém konci budou také.

            Než bych prošel celým údolím, nejspíše by to zabralo pár dnů snad i týden a to i kdybych pokračoval svým včerejším tempem. Nevím jestli mám dost jídla na to, abych prošel celým údolím, sestup do údolí bude nejspíš taky hodně namáhavý a i když nevidím úplně až dolů, silně pochybuju, že tam něco žije. Už hodlám změnit směr, když najednou zpozoruji, že dole se něco na chvíli vynořilo z mlhy! Neviděl jsem dobře co to přesně bylo, rychle to zmizelo zpět do mlhy.

            Tohle údolí bylo plné skal, dole nejspíše i jeskyní. V jeskyních se udržuje vlhkost a chlad. Poslední měsíce, začínalo slunce skrze vrstvu mraků svítit nebezpečně prudce. Světla sice moc nepřibylo, zato tepla bylo čím dál více. Tudíž, by v jeskyních mohly být ideální podmínky pro život… možná v tom údolí opravdu někdo žije! Možná dokonce lidé! pokud ještě vůbec nějací jsou.

            Nezáleží kolik mi zbývá jídla, pokud je toto moje příležitost potkat další svého druhu, nezáleží už na ničem. Sestoupím do údolí! Šance že tam opravdu někdo žije je mizivá, možná nulová. Oproti tomu, možnost že tam zemřu je téměř jistá, přesto je zde šance, že tam někdo doopravdy žije, a to je něco, co nemůžu ignorovat.

            První dvě hodiny jsem se slušně zapotil, přesto mám pocit že jsem se dnu propasti nepřiblížil ani o píď. Slunce dneska opravdu žhne, a tak si nechávám jenom potrhané triko a kalhoty. Boty už vyhazuju, protože mě více tíží než chrání. Byly v dost ubohém stavu ještě než jsem začal sestupovat. Po dvou hodinách, jsem měl na nohách jenom cosi co, kdysi připomínalo boty. Většina podrážky byla sešoupaná, byla tam dokonce spousta děr. Vím, že po takovém skalnatém terénu, jaký představuje nejspíše bývalé dno a pobřeží tohoto kdysi-jezera, se mi bez bot půjde těžko, moje současné boty by na tom ale nic nezměnily, dokonce ani šňůrky nestály za schování.

            Odhodil jsem je dolů a sledoval jak padají. Neustále narážely na skalnatý svah a odrážely se od něj když padaly. Představoval jsem si, kolik takových nárazů bych asi vydržel já, kdyby mi podklouzla na nevhodném místě noha. Musel jsem si odpočinout. Pak mi došlo že jsem úplně zapomněl na to letadlo. Teďka už to bylo ale jedno. To, co můžu najít tady v údolí mě zajímá daleko víc. Navíc mám pocit, že tehdy, na ten zlomek vteřiny, jsem tam dole něco doopravdy zahlédl pohnout se.

            Nedá se nic dělat, zatnu zuby a půjdu dokud nepadnu mrtev k zemi, nebo dokud nenajdu civilizaci. Půjdu přes mozoly, puchýře….. Po pár hodinách nastal čas udělat další pauzu. Vypadá to ale, že jsem se přecenil. Dolů, na dno údolí se nejspíš dneska už nedostanu. Sráz po kterém se snažím dostat dolů je příliš strmý na to, abych mohl jít tak rychle, jak jsem si představoval, navíc je tady to nebezpečí podklouznutí a ke všemu se zdá že jsem špatně odhadl i vzdálenost.

            Když se teď navíc začínalo stmívat, začal jsem rychle hledat místo na přespání.