Pod útesem

1.KAPITOLA

Všechen ten schon, do kterého jsem se narodila mě doprovázel mými prvními léty života.Jediné,co si z dětství pamatuji je věčně unavená matka a otec,vracející se z práce,mávajíci na mne a volající na bratry,ať nasekají dříví. Můj otec býval horník,což znamenalo vcelku slušný plat. Mívali jsme se dobře,dokud nepřišlo to soudné ráno.Tehdy jsme otce,odcházejícího do práce,viděli naposled.V dole,kde kopal,se ten den sesypala půda a otec pod ní navždy zůstal pohřben. Od toho dne to se mnou,mými třemi bratry a matkou šlo špatně.Není divu,že když se matce naskytla možnost poslat Teda a Earla  ke strýčku Frederickovi do města,neváhala a přijala ji. Pomohlo jí sice,že místo čtyř dětí živila už jen dvě,ale i přes to jí činilo problém starat se o mě a Lukase. Maminka nám nikdy nevyprávěla o svých zdravotních problémech,ale já se teprv dlouho po její smrti dozvěděla ,že měla tuberkulózu a že ji držely při životu jen povinnosti.Asi jí zčásti pomáhal i čerstvý,horský vzduch.My s Lukem jsme si na její věčné pokašlávání zvykli,ale pukala nám srdce,když jsme ji viděli jak se trápí. Lukovi bylo patnáct a mě necelých třináct když nás opustila nadobro.Tehdy jsme si s bratry na jejím pohřbu slíbili,že zůstaneme navždy spolu,naneštěstí nám to ale moc dlouho nevydrželo. Hned týden poté si totiž pro tenkrát už dvacetiletého Teda  a osmnáctiletého Earla přijel strýček Frederick.S bratry jsme se s Lukem rozloučili a zůstali zase sami dva.Pár dní jsme jen tak živořili v naší chaloupce na vršku,ale jen co uběhl týden,stál před naší chaloupkou opět kočár. Seděla v něm nějaká dáma. S bráškou jsme se tiskli k sobě a báli jsme se,že nás ta dáma chce rozdělit.Měli jsme pravdu. Ta žena nám řekla ať si zabalíme, a když jsme tak udělali,naložila nás do kočáru taženým párem nádherných hřebců a odvezla nás daleko od naší chaloupky. S Lukem jsme té dámě tehdy důvěřovali, a byli jsme si jisti,že když sedíme ve stejném kočáře,tak nás nic nerozdělí. Mýlili jsme se. Jakmile jsme oba usli,odnesli jednoho z nás neslyšně do jiného kočáru,který se rozjel zcela opačným směrem. Na této křižovatce se naše cesty s bratrem rozešly.Ach jaký to byl pro mě šok.Probudila jsem se tehdy v tmavé místnosti,v níž bylo jen jedno malé okýnko jenž propuštělo do místnosti jen trochu světla. V místnosti byl všehovšudy menší prádelník z dubového dřeva a postel ,na níž jsem ležela ze stejného materiálu.Když jsem viděla,že nikde v pokoji není můj bratr,dala jsem se do hlubokého pláče.Slzy nešly zastavit a já plakala. Plakala jsem tak ustavičně,až do pokoje vběhla nějaká žena s bílým krajkovým čepcem a šedými šaty.Měla tmavě hnědé vlasy,stažené do malého,přesného drdolu. Její obličej byl plný přísnosti a já pochopila že sní nebude moc legrace. Žena na mne pohlédla a vážně,ale klidně řekla: “Co tady jančíš? Nikdo ti nic neudělal,zatím.. No tak nebul mi tady.Koukej na to prostěradlo jaký je mokrý! Hele,umíš mluvit? No tak,jak se jmenuješ?” ptala se mě.Byla ve mě tehdy malinká dušička když jsem skromně pronesla :” Jmenuju se Lara Feringtová.” Hned nato jsem se rozbrečela.Ta žena jen zavrtěla hlavou, a zamumlala něco v tom smyslu, že ona je paní Hudwersanová. Tak tedy začala má první etapa života.

Život na panství hraběnky Mileové nebyl zrovna dokonalý ale měl i své kladné stránky.

I přes věčné stěžování paní Hudwersanové  na život,hraběnku,sousedy,mne a plno jiných,jsem si na ni zvykla .Konec konců,měla jsem ji i celkem ráda,ona mě také,ale neuměla to dát najevo.Z jejích gest sice vyzařovala zloba,ale ten kdo ji znal věděl,že zlobu měla na vše i když měla zrovna dobrou náladu.

Ze začátku to byla na panství muka.Paní Hudwersanová pro mě byla nepřítel a nenáviděla jsem ji z celého srdce.Ona se mým dětinským gestům,dokazující nenávist k ní jen vysmívala.Kuchyni,která byla její sídlo,jsem se vyhýbala jako čert kříži.Moc mi to ale nepomáhalo,protože většina prací,které jsem měla za úkol splnit,byla právě v kuchyni.Vynést odpadky,přiložit do ohně,umýt nádobí,oškrabat brambory či jablka,

připadalo mému mladému mozečku děsivé utrpení.Paní Hudwersanová to věděla, možná proto mi zadávala nejvíc prací právě v kuchyni.

Můj den začínal,nečekaně tím,že jsem vstala. Většinou jsem si sama musela dojít k pumpě pro vodu,ale o svátcích nebo v zimě mi někdo z domácnosti postavil mísu s vodou přímo před dveře.Samozřejmě jsem při prvních vánocích do lavoru šlápla,protože jsem neměla tušení že tam bude.Paní Hudwersanová ze mě tehdy slzela smíchy a já se na ni mračila a v duchu posílala různé strašidla a jiná stvoření.

Když jsem se tedy umyla a převlékla,podotýkám že jsem měla pouze dvoje šatů,všední (obyčejné šedé šaty,bez jediného volánku) a šaty slavnostní (ty se od všedních lišili pouze krajkou,která zplihle visela okolo výstřihu a spodního lemu šatu),mohla jsem se vydat do kuchyně. Tam obvykle bývala paní Hudwersanová,vždy dokonale učesaná a ve svých dokonale čistých a nažehlených šatech.Na hlavě mívala svůj čepec,teď si uvědomuji,že jsem ji vlastně bez čepce nikdy neviděla.Ve všední dny a  v sobotu po kuchyni poletovala Róza,pomocnice,jejíž práci jsem měla časem zastat já. Róze bylo něco kolem dvaceti,ale hrála si,jako by snědla všechnu moudrost světa, i když byla hloupější než slepice v kurníku.Róza si ze mě ráda utahovala,nebo mi dělala naschvály.Občas jsme se s Rózou usmířily,většinou to sice byla ona,kdo by se měl omlouvat,ale vždy mě donutila,abych se omluvila já jí.Moc na tom ale nesejde,jelikož Róza nikdy přátelství moc dlouho nedržela.Zpravidla po třech dnech začala opět se svými naschvály a vtípky na můj účet.

Úkoly,které jsem dostávala v panství byly jednoduché,příslušné mému věku.Většinou to byly úkoly typu : zajdi tam,dones tohle,utři tamto,ukliď tenhle pokoj,vyřiď tohle,vynes onohle atd. Některé dny byly neútěšně nudné,ale jiné,například když mě paní poslala s něčím do krámu pro nějakou drobnost,byly nádherné.To jsem vždy šla pomalu a vychutnávala si volnost.Občas jsem potkávala Bernieho,mého vrstevníka ze sousedního domu.Bernie byl senzační,vždycky jsme společně šli do krámu a u toho si povídali o všem možném. Bernie vždycky věděl o všem,co se děje ve světě,nebo jen v našem městě.

Do této domácnosti pak už patřil jen starý Jim a samotná hraběnka.Hraběnka Mileová byla starší dáma,vdova,zakládající si na rodině,blahobytu a pořádku.Měla tři syny,kteří ji jezdili každý měsíc navštěvovat.Michaela,ten byl věčně zamračený a na můj vkus až moc vážný,potom jen o rok mladšího France,ten byl sice příjemnější než Michael,ale člověk u něj nikdy nevěděl co si opravdu myslí.Nakonec tady byl Matheas,ten si nezískal matčinu lásku,protože byl vždy mazánkem otce, a když otec zemřel, Mathew prohlásil,že umřel člověk jemu na světě nejmilejší.Časem se se smrtí vyrovnal,ale k matce nikdy cestu nenašel.Měla jsem ho nejradši,protože vždy mě přišel navštívit do kuchyně a vždy mi dával nějaké knihy,co sám přečetl a mě je vřele doporučoval.Asi si říkáte jak mohu umět číst?Ano, to právě Mathew mě číst naučil a já mu za to budu navždy vděčná.Otevřel mi oči a ukázal jak může být svět velký,když si umíte cokoli přečíst.I když byl Mat o celých šest let starší než já,vždy si se mnou měl,jako jeden z mála co říct.Na jeho návštěvy jsem se vždy těšila.Nikdy nezapomenu na jeho první slova ke mě:„Vy musíte být mademoiselle Feringtová,viďte,dovolte abych se Vám představil…” pronesl slavnostně a políbil mi ruku.Vyprskla jsem smíchy a on na mě šibalsky zamrkal.Tím si mě na vždy získal.