Země pokroku 07

Zaradoval jsem se, pak jsem ale ucítil další pach. Ten nový pach byl nepříjemný, nakyslý, záhadný, nepřátelský a hlavně nasáknutý zřivostí a nenávistí. Ten nový pach zesiloval když jsem se blížil k těm dvěma. Jedno jsem věděl jistě. Nejsou tam sami. Najednou mi v hlavě spustil alarm.

            Uteč! Ten pach nabýval na intenzitě a já cítil jak mě pomalu prostupuje. Celou mou bytost zachvacoval strach. Co strašného se tam v té mlze skrývá? Tentokrát jsem se však dokázal ovládnout. Instinktivní hlas uvnitř sebe, který ze všech sil křičel abych utekl, jsem zapudil. Jsou tam lidé, další lidé, stejní jako já! Musím za nimi. Dal jsem na hlas rozumu a rozhodl se ignorovat instinktivní hlas.

            Když jsem zpomalil, viděl jsem muže sedícího na zemi, jak se držel za krvácející břicho a temenem hlavy se opíral o kámen za ním. Měl zavřené oči, v ruce nějakou brokovnici a ztěžka oddychoval. Na kameni seděla rozkošná, černovlasá holčička, mohlo ji být asi devět let. Ta holčička měl přes oči černou pásku. Z mlhy se vynořila další postava. Rozeznával jsem jenom lidské obrysy. Nejspíš další člen jejich skupiny! Musí jich tady být více! Pak mi ale došlo, že pořád cítím jenom dva lidi. Zato pach plný nenávisti a zloby se neustále přibližoval.

            To co se blížilo, nebyl člověk! Najednou to zrychlilo krok, a mlhou se do mého zorného pole prodrala kreatura, která ve mně budila děs. V mlze to sice původně vypadalo jako lidský obrys, když se to však dostalo do mého zorného pole, věděl jsem že s člověkem tohle nic společného nemá. Smrtelně bílá kůže na tom tvorovi visela jak byl vyhublý, na celém těle neměl jediný chloupek, ani obočí nebo řasy. Měl dlouhé ruce, zakončené obrovskými drápy místo prstů, nejvíce ve mně budil hrůzu právě jeho obličej. Namísto nosu měl pouze dvě díry, zakalené oči prozrazovaly že tady v mlze žije už dlouhou dobu a není zvyklý orientovat se zrakem. Nejděsivější byly ale jeho zuby. Čtyři ostré špičáky mu vyčnívaly z úst. Oděn pouze do bederní roušky tam chvíli stál, pak se ohlídl na mně, alespoň předpokládám že to byl „on“, ušklíbl se a potom se otočil na raněného muže, jako se na svou oběť ušklíbne mlsná kočka, která ulovila dva ptáky a oba je teď drží pod tlapami. Byl to lovec, on se nerozhodoval po kom se vrhne, pouze si vybíral pořadí.

            Kdybych teďka začal utíkat, vrhne se na mně. Muž mu nikam neuteče. Ale to je jedno. Byl jsem tak paralyzován strachem, že jsem se stejně nebyl schopen ani pohnout. Když najednou hrozivé ticho přerušil výstřel. Muž mířil přesně. Rozpráskl tomu stvoření celou hlavu, s výjimkou spodní čelisti, která teď visela na krku za kousek kůže. Zbytek toho, co bývalo hlavou onoho stvoření, se rozstříklo dva metry za ním. Bezvládné tělo spadlo k zemi a muž zbraň znovu nabil. Pak namířil na mně.

            „Ještě vo krok se přiblížíš k mý dceři, tak dopadneš jako tvůj kamarád!“ Chvíli jsem nehybně stál, pak jsem se ale vzpamatoval. A uvědomil si, že ten pach co jsem cítěl předtím, je teď ještě silnější a co hůř, přichází ze všech směrů. „Je jich tady více, myslím si že nás chtějí obklíčit, prosím, nestřílejte na mně pane!“

            „Pro boha živýho! Další člověk! To jsem blázen, takže jsi měla pravdu! Pojď chlapče, pomoz mi vstát, dáme těm zmetkům co proto!“ Byl to pořádný kus chlapa, zajímalo by mě kolik těchhle „zmetků“ už má na svědomí. Pomalu mi rozmrzávaly nohy, tenhle starý tvrďák ve mně vzbudil naději a pocit bezpečí. Ještě než jsem se však stačil pohnout, promluvila poprvé holčička s páskou na očích. Mluvila chladně a pomalu. Uvědomil jsem si že to není žádná holčička, nýbrž již dívka.