Země pokroku 08

To co řekla mě vyděsilo, daleko více mě ale vyděsilo, s jakým klidem to řekla. „Tati, tohle není tvoje ruka že?“ Chlap se rychle otočil a zakřičel. „Skloň se zlatíčko!“ Prásk! Tenhle další to schytal přímo do hrudníku. Síla té střely jej vyhodila asi metr do výšky, a zpátky do mlhy. Než se ale stačil chlápek otočit, další k němu přiskočil a prokousl mu hrdlo. Chlápek upustil zbraň, jednou rukou si chytl krk a druhou rukou chytl další stvoření a zlomil mu vaz. Věděl jsem co musím udělat.

            Chlápek byl statečný, všechna čest jemu a jemu podobným hrdinům. Tohle byl ale jeho konec. Dívka taky neměla šanci utéct. Podle toho co jsem viděl, byly ty krvelačné bestie rychlejší než dospělý člověk, navíc jsme byli obklíčení. Jediný kdo měl šanci utéct jsem byl já. Musel jsem ukořistit tu zbraň a utéct do bezpečí.

            Když v tom jeden z nich chytl dívku kolem pasu a chystal se utéct. Dívka nekřičela. Jediné co udělala bylo, že se na mně otočila a ještě než zmizela v mlze, pronesla chladnokrevně, s tónem plným opovržení: „srabe“. Kašlu na zbraň! Hlavně utéct! Když už jsem chtěl utéct, všiml jsem si jak se kolem chlápka začínají množit. Držel se jednou rukou za krk, v druhé držel zbraň, ale protože ji jednou rukou nemohl nabít, oháněl se pažbou. Najednou jsem k němu pocítil obrovskou úctu a respekt a toužil mu pomoct. Musel jsem zavřít oči, abych neviděl, jak jej trhají na kusy. Poznal jsem to pouze podle šíleného řevu, naplněného vztekem, bolestí a šílenou agónií, kterou si člověk nedovede představit, dokud nevidí bandu zmetků tahat se o jeho vnitřní orgány. Ten muž bojoval důstojně až dokonce. Přesto jeho dceru brzo potká stejný osud.

            Pak jsem otevřel oči, a uvědomil si, že jsem promarnil svou příležitost na útěk. Znovu jsem zažil smrtelnou paralýzu strachem. Ten pach prosycený nenávistí a agresivitou mě naprosto svázal. Stál jsem na místě a věděl, že brzo umřu tou nejhnusnější smrtí jakou si člověk vůbec dovede představit. Cítil jsem takovou bezmoc a vztek jako nikdy v životě. Hlas rozumu mi říkal abych se oddal sladké bezmoci a přijal prostý fakt že jsem vyřízený. Stejně tenhle svět už za moc nestál.

            Plně jsem se poddával své bezmoci. Potom se ale znovu probudil ten druhý hlas. Daleko silněji než kdy předtím uvnitř mě křičel, vzpouzel se a doslova ve mně bouřil. Co to tady dělám?! Stojím na místě a čekám až mě roztrhají?! Otevřel jsem pomalu oči, rozhlídnul jsem se a podle pachu a smyslu pro vnímání okolí, jsem napočítal 5 těch věcí. Zbytek asi utekl s úlovkem. Kroužili kolem mě jako supi.

            Nebyl bych schopen poradit si s jedním, natož s pěti najednou. Skoro sem propadl zoufalství téhle bezvýchodné situace, pak se ale stalo něco zvláštního. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, jakou jsem nikdy předtím v životě nezažil. Říká se, že zahnat zvíře do kouta, je to nejhorší co můžete udělat.

            Zavřel jsem oči a snažil se rychle zvážit situaci, ale jediné na co jsem dokázal myslet byl spalující a sžírající vztek. Cítil jsem nutkání, dokonce potřebu svůj vztek vybít na těchto nechutných kreaturách. Otevřel jsem oči, opřel jsem se o zem rukama, takže jsem stál na všech čtyřech jako zvíře, zamračil jsem se, nakrčil jsem nos a zavrčel na ně. Pak jsem se rozběhl, k nejbližšímu z nich. Ohnal se po mě, ale překvapivě snadno jsem se mu vyhnul, odrazil jsem se všema čtyřma od země, povalil jsem jej a nehty jsem mu roztrhnul krk jako by to byly drápy. Do obličeje mi stříkla horká krev, a jeho pach se ve chvilce vytratil. Nebylo to dost. Pořád jsem byl plný vzteku.