Oni

Dýchali jí na krk. Cítila jejich odporný dech na celých zádech, otravoval vzduch, který dýchala. Věděla, že kdyby otevřela oči a maličko pootočila hlavu, spatřila by jejich krvavě rudé oči rvoucí duši přímo z těla. A společně s krvavýma očima byly ve tmě schované ozubené tlamy s tesáky, jež trhaly maso, drtili kosti a rvaly končetiny.

Tiskla oční víčka pevně k sobě, nechtěla je vidět. Slyšela drápy jednoho z nich, jak tiše cvakají o kamennou podlahu cely, když kolem ní hladově kroužil. Sklonila hlavu, chtěla jí schovat do rukou. Ty však byly pevně zapnuté ve svěrací kazajce. Ať pažemi škubala sebevíc, nemilosrdné kovové přezky držely rukávy připnuté k zádům. Zaskučela, když kůže na zápěstích, nedávno chabě zhojená, znovu praskla při dalším trhnutí. Ucítila na zápěstích hřejivou krev, ale kazajka však stále držela.

Zarazila se. Jeden z nich stál přímo před ní. Vrčel jí do obličeje, mrtvolný pach z tlamy jí zvedal žaludek, ďábelské oči jí provrtávaly skrz naskrz. Démon cítil její strach, živil se jím. Hodoval na její sklíčenosti, těšil se z každé slzy, která jí nyní tekla po tváři. Ona však stále odmítala otevřít oči. Ne, nedopřeje tomu stvoření takového potěšení jako pohled do její duše. Nepoddá se jim, bude bojovat. Noc přeci netrvá věčně! … nebo ano?

Vrčení zesílilo, chvílemi se mísilo s odporným dětským smíchem a jekotem. Přišli další, obklopovali ji, chtěli jí pokořit. Ledové ruce se sevřely kolem jejího krku a stiskl ho do nelítostného sevření. Začala se dusit, nemohla se nadechnout. Avšak těsně předtím, než se mohla odevzdat mdlobám, ruce zmizely. Zalapala po dechu, předklonila se. Děsivé tesáky jí jako jehly protnuly kůži a zaryly se hluboko do živého masa. Démon trhnul hlavou, kus masa oddělující se od zbytku nohy nesouhlasně začvachtal v krvi a zmizel ve chřtánu démona. S tím zmizela i paralyzující bolest, noha byla zase v pořádku, nedotčená. Jen jí pokoušejí, nutí jí otevřít oči. Semknula víčka ještě pevněji k sobě. Cítila, jak se jí po tvářích kutálejí olověné slzy, jak radostná červeň jejího srdce přechází v inkoustový strach.

Znovu zaškubala rukama, znovu se pokusila uvolnit pečlivě utaženou kazajku. Řemínky však svědomitě plnily svou povinnost a nepovolily. Pak jí na zátylku pošimralo teplo. Nelidské zvuky pomalu slábly, až nastalo úplně ticho. Teplo se jí rozšířilo po celých zádech. Vyšlo slunce. Konečně se mohla přestat na chvíli bát, byla v bezpečí. Byli pryč. Oni zmizeli. S tímhle uvědoměním se zhroutila na zem a plakala. Plakala, protože nepodlehla. Plakala, protože věděla, že jakmile se měsíc znovu ujme vlády na obloze, vrátí se. Opět jí budou pokoušet. Týrat a trápit. A budou to dělat tak dlouho, dokud se jim prostě nepoddá. A až to udělá, roztrhají její duši na cucky.