Ta, co nade mnou bdí

Seděla jsem na zadní sedačce v autě a lehce špinavým okýnkem jsem pozorovala jedinou jasnou hvězdu na obloze. Bylo to, jakoby někdo tu zářivou hvězdu přilepil na mé okénko v pravé zadní části našeho Passatu. Hvězda byla chvílemi tak jasná, až se mi zdálo, že na její místo někdo dal velký drahokam, který se nyní překrásně vyjímal na temné noční obloze. Byl tak jedinou její ozdobou, kterou nezakryly deštivé mraky…

Připadalo mi, že na mě ta hvězda dává pozor, nebo možná ten, komu patřila. Věřím, že každá hvězda má svého majitele, nebo spíš on sám je tou hvězdou, ať už je to člověk, bůh, či jiná bytost… Že to prostě není jen kus žhnoucího kamene ve vesmíru.
Romantici ji pokládají za zářivý drahokam zašitý v ponuré noční přikrývce, podle astronomů a ostatních je to kousek meteoru, který obíhá na naší oběžné dráze. Ale podle mě… Podle mě jsou hvězdy něco jiného. Jsou naši blízcí, naši strážci a ti jsou všude, ve všem. Pořád nad námi bdí, i když mnozí z nás o nich neví… Protože když člověk zemře, nemůže přeci jen tak opustit ty, které miloval a nikdy více je nespatřit. A my občas míváme pocit, že ti, kteří zemřeli, jsou stále s námi, nebo snad ne? …

A tahle? Tahle je moje. Je to někdo z bytostí, kterým na mně záleží, kteří mě střeží. Ukazují, kudy jít, když mé srdce sejde z cesty, dávajíc mi najevo, že nikdy nejsem sama, byť v mé blízkosti zrovna nikdo není. Je to, jako kdyby na mě z toho temného moře shlížel někdo, kdo nade mnou drží ochrannou ruku, a když jsem na dně, našeptává mi, že ještě není čas se vzdát, ale vstát a bojovat…
Ten hlas… Já ho vlastně ani neznám, je někde hluboko ve mně. Je to snad nějaká víla? Ano, víla… Ten pocit, že je se mnou, nemám jen, když svítí hvězdy. Cítím její přítomnost všude, kde jsem, ať je noc či den.

Možná proto cítím, že mi je nejlíp, když jsem sama, nikdo na mě nemluví. Když nevidím žádné tváře, které mají v sobě vepsáno, že jsem je opět zklamala, nebo jak mnou opovrhují. Žádné rodičovské výtky… prostě jen ona a já, nebo spíš jen já…
Nikdo vedle mě nesedí, přesto mám pocit, že je vedle mě někdo, kdo si mě střeží jako nejcennější klenot, jako milovanou osobu, o kterou nechce za žádnou cenu přijít. A každá moje bolest, jako by naplňovala i ji…

Jsem asi jen blázen hledající v těchto slovech útěchu. Blázen, co chce uvěřit, že je někdo, mimo přátel a rodičů, kdo nezradí, nerozpláče, bude se mnou, když budu potřebovat. Někdo, kdo by mě nenechal umřít, i kdybych se snažila sebe víc. Byl vždy po mém boku a přitom nebyl. Byl by mým stínem, strážcem. Jenže ona žije jen v mém nitru, v mých představách a v mých bolestech… Kdybych v ní nevěřila, tak pravděpodobně ani neexistuje…

Tato hvězda prostě patří pro dnešní cestu domů mě a nikomu jinému. Pro tuhle cestu je ona se mnou v té hvězdě, i když nikdo jiný to netuší…

Seděla jsem na zadní sedačce v autě a lehce špinavým okýnkem jsem pozorovala jedinou jasnou hvězdu na obloze. Bylo to, jakoby někdo tu zářivou hvězdu přilepil na mé okénko v pravé zadní části našeho Passatu. Hvězda byla chvílemi tak jasná, až se mi zdálo, že na její místo někdo dal velký drahokam, který se nyní překrásně vyjímal na temné noční obloze. Byl tak jedinou její ozdobou, kterou nezakryly deštivé mraky…

Připadalo mi, že na mě ta hvězda dává pozor, nebo možná ten, komu patřila. Věřím, že každá hvězda má svého majitele, nebo spíš on sám je tou hvězdou, ať už je to člověk, bůh, či jiná bytost… Že to prostě není jen kus žhnoucího kamene ve vesmíru.
Romantici ji pokládají za zářivý drahokam zašitý v ponuré noční přikrývce, podle astronomů a ostatních je to kousek meteoru, který obíhá na naší oběžné dráze. Ale podle mě… Podle mě jsou hvězdy něco jiného. Jsou naši blízcí, naši strážci a ti jsou všude, ve všem. Pořád nad námi bdí, i když mnozí z nás o nich neví… Protože když člověk zemře, nemůže přeci jen tak opustit ty, které miloval a nikdy více je nespatřit. A my občas míváme pocit, že ti, kteří zemřeli, jsou stále s námi, nebo snad ne? …

A tahle? Tahle je moje. Je to někdo z bytostí, kterým na mně záleží, kteří mě střeží. Ukazují, kudy jít, když mé srdce sejde z cesty, dávajíc mi najevo, že nikdy nejsem sama, byť v mé blízkosti zrovna nikdo není. Je to, jako kdyby na mě z toho temného moře shlížel někdo, kdo nade mnou drží ochrannou ruku, a když jsem na dně, našeptává mi, že ještě není čas se vzdát, ale vstát a bojovat…
Ten hlas… Já ho vlastně ani neznám, je někde hluboko ve mně. Je to snad nějaká víla? Ano, víla… Ten pocit, že je se mnou, nemám jen, když svítí hvězdy. Cítím její přítomnost všude, kde jsem, ať je noc či den.

Možná proto cítím, že mi je nejlíp, když jsem sama, nikdo na mě nemluví. Když nevidím žádné tváře, které mají v sobě vepsáno, že jsem je opět zklamala, nebo jak mnou opovrhují. Žádné rodičovské výtky… prostě jen ona a já, nebo spíš jen já…
Nikdo vedle mě nesedí, přesto mám pocit, že je vedle mě někdo, kdo si mě střeží jako nejcennější klenot, jako milovanou osobu, o kterou nechce za žádnou cenu přijít. A každá moje bolest, jako by naplňovala i ji…

Jsem asi jen blázen hledající v těchto slovech útěchu. Blázen, co chce uvěřit, že je někdo, mimo přátel a rodičů, kdo nezradí, nerozpláče, bude se mnou, když budu potřebovat. Někdo, kdo by mě nenechal umřít, i kdybych se snažila sebe víc. Byl vždy po mém boku a přitom nebyl. Byl by mým stínem, strážcem. Jenže ona žije jen v mém nitru, v mých představách a v mých bolestech… Kdybych v ní nevěřila, tak pravděpodobně ani neexistuje…

Tato hvězda prostě patří pro dnešní cestu domů mě a nikomu jinému. Pro tuhle cestu je ona se mnou v té hvězdě, i když nikdo jiný to netuší…