Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHvízdači (part 6)
Autor
Bafomette
další díl pohádky na dobrou noc
Hvízdači (part 6)
Cítil, že už to takhle dlouho nevydrží. Stoupali příkrým svahem v ostrém slunci už asi hodinu. A Magda pořád překypovala energií. Možná je to tím, že on se skoro nevyspal. A nebo tím že víc kouřim, napadlo Jakuba.
“Počkej na mě chvilku, ...nebo uvidíš.” zavolal na ni. Otřel si zpocené čelo.
Zastavila se a otočila.
“Cože?”
Jen mávl rukou. Čekala na něj asi o deset metrů výš.
“Ty můj chudáčku, ty seš celej splavenej. Chceš napít?”
“Jo.”
Podala mu lahev s vodou.
“Už je to jenom kousek, že jo:”
Podíval se mezi stromy a skutečně zahlédl špičku té antény.
“No ... kousek. Jenom ten kopec, koho napadlo stavět bunkr v kopci.”
“Němce. Proto prohráli.” zasmála se.
“Fakt?”
“Jo. Už pojď, už mě to nebaví.” šťouchala do něj prstem.
Zvedl se, ještě jednou si otřel čelo a vyrazili dál.
K bunkru došli asi za půl hodiny. Slunce stálo vysoko na obloze, která byla najednou úplně modrá a průzračná. Včerejší šeď byla jako nějaká vzdálená vzpomínka.
Magda ihne
d zmizela uvnitř a než Jakub dorazil ke dveřím, už mu mávala z maličké střílny v nejvyšším nadzemním patře.“Neměla bys tady takhle pobíhat. Je to tu nebezpečný.”
“Nebezpečný?” zaznělo tlumeně z nitra betonové stavby a Magda zase byla dole.
“Jak nebezpečn
ý?”Jakub si sednul do dveří a koukal se na protější stranu údolí. Pak ukázal na jedno místo...
“Támhle bydlíme hele.”
Magda se snažila zaostřit a skutečně viděla shluk tmavých budov na svahu naproti. Ale moc ji to nezaujalo.
“Čim je to tady nebezpečný?
Sou tu hadi?”Jakub zavrtěl hlavou. “Ne. Nebo ...asi jo. Nevim. Ale... jak jsem ti řikal o těch vojácích...”
“No?” sedla si vedle něj na betonový práh.
“Když tuhle pevnost postavili, nechali tu záložní posádku, která ten bunkr hlídala, než sem navezou věci. Jenže, když sem pak přinesli a na koních a různě přitáhli to vybavení, vůbec nikoho tu nenašli. Řikalo se, že měli ztráty i na jinejch stavbách, ale pořád měli pocit, že to jsou třeba partyzáni, postupně teda stavění všech těch bunkrů přerušili. Ale tad
y jim najednou zmizela úplně celá posádka. Kompletně všichni. Zůstaly tam prej jenom věci a zbraně. Tak ta parta, co sem dorazila, zapojili vysílačku a volali co jako maj dělat. No a na velitelství jim řekli, ať udržujou pozice. Tak tu asi čtrnáct dní byli. No a pak najednou zas velký haló, všude tady po lesích běhali náckové a hledali i tuhle jednotku. Prej se jim ozvala ještě vysílačkou... ale nedávalo to moc smysl. A pak zmizeli. Nikdy z nich nic nenašli. Zas jenom věci. A když se tu ztráceli další a další, celý to tu zabalili. Nebylo to tu nijak strategicky výhodný. A navíc žádný partyzáni tu stejně nebyli. Nikdo nemoh vydržet v těhle lesích dlouho. Víš?”“Ptákoviny.” odfrkla si. “To je teda pěkná blbost. Takovej malej bermudskej trojúhelník, žejo.” Zasmála se a mrkla po něm. Ale všimla si, že je vážnej, že se mračí...
“Co je?”
“Nevim. Taky sem si z toho dělal srandu. Ale tady to tak prostě je. Tady se ztrácej lidi. Proč myslíš, že tady nejsou žádný sjezdovky, žádný chaty...a podívej se vokolo jak je tu hezky. Ale nic tu neni. Zůstává tu jenom pár lidí. Vůbec nevim proč. tohle neni dobrý místo.”
“Počkej, Jakube, co blbneš? Já myslela, že si děláš legraci. Že si děláme legraci.”
Teď se usmál.
“Nojo, bůhví, jak to je. To se prostě řiká. Takový místní pověst
i.”Podívala se na něj pátravě.
“Fakt si v pohodě?”
“No...jasně,” usmál se na ni.
“A třeba ...” vybalila z batohu jabko a kousla si do něj... “od vás z vesnice se někdo ztratil?”
Neodpovídal a když se na něj znova podívala, odvrátil obličej aby mu nebylo vidět do tváře.
“Jakube?”
(pokračování příště)