Hrobník

SMRT A ROZKLAD

Ve městě byl stařec znám jako Hrobník. Připravuje mrtvé k poslednímu odpočinku a dbá, aby duše zemřelých našla cestu k lepšímu životu. Každý z města se po své smrti musel podvolit jeho bledým rukám. Jeho pronikavému, smrtícímu pohledu. Avšak nikdo z živých se mu neodvážil podívat do tváře. Všichni obyvatelé ho přehlíželi a dělali, že neexistuje. Byl pro živé jako přízrak ze záhrobí. Obávaný, strach přinášející, odporný a nechutný. Nicméně jediný, který mohl pohřbívat mrtvé. Nikdo jiný to za něj neudělá. A nikomu jinému to není dovoleno.

Stěží si lidé pamatovali, jak dlouho stařec práci hrobníka zastává. Brali ho jako samozřejmost, jako nutné zlo, které přebývá v chatrči na okraji lesa stejně tak shnilého jako on sám. Podle některých zde přebývá již celé věky, to říkávají učenci, kteří dnem a nocí bdí jako zaslepeni nad knihami ve vysokých věžích. Naopak v hospodách a v temných zákoutích městských se dá po večerech slyšet, že je to sama smrt. Nezemře, nezmizí z tohoto světa, pouze se přikrmuje na duších zemřelých. Vlastně tu byl vždy již od pradávna. Jako pijavice saje lidem duše. Jeho pohled mrazí a zjevuje se vždy, když někdo tragicky zahyne.

Byl chladný temný podvečer a na jeho staré potrhané šaty padal lehký, avšak mrazivý déšť. Pokud ho někdo pozoroval, musel mu připadat jako přízrak. Přízrak, který dbá nad svými ztracenými dušemi. Shrbený stařec, oblečený do vetchého hábitu. Zpod kápě se mu jako pařát dravce napínal křivý nos. Jeho bílé kostnaté ruce svíraly lopatu, která se opakovaně zarývala do zmáčené země. Hloubil jámu. Jámu, nad kterou se jako nehybní pozorovatelé skláněli šedé siluety holých, ale majestátných stromů. Vedle něho, v zablácené plachtě, leželo bezvládné tělo. Ukládal ho k poslednímu odpočinku. Do země, kde se maso promísí s červy a proroste hnilobou. Věděl, že zemřelé za hranicemi živých nic nečeká. Pouze tma. Nicota. Byli ztraceni, stejně tak jako on.

Když byla jáma dost hluboká, popadl bezvládné tělo a vybalil ho z plachty. Byla to žena, nahá a zablácená ležela pod temnou oblohou vydaná napospas bledému starci. Upřeně na ni hleděl svýma šedýma očima. Dvě nicotné šedé studny bolesti, bezedné avšak hrůzu nahánějící. Pohled, který člověka propíchne tisíci jehlami, pohled, který člověku zmrazí kosti v těle a nechá ho stát samotného a nahého na dně temné studny, kde ho čeká jen smrt. Jeho pohled trval snad věčnost. Prozkoumával ženu celou, každé zákoutí jejího těla. Četl v ní ubohý život, plný strachu a bolesti. Tato žena nepoznala štěstí, stejně tak jako mnoho dalších lidí. Zemřela mladá, rukou vraha a nechala za sebou dítě, jehož osud je stejně temný jako chmurná obloha nad starcem. Polevil svůj pohled a nyní se k ženě začaly pomalu přibližovat jeho bledé mrtvolné ruce. Kroužily kolem ní, jako když si vlk vyhlíží svoji oběť. Vychutnával si tuto chvíli, věděl, že sem nikdo nepřijde. Bylo to místo, kde pod zemí hnili vrazi, chudáci a žebráci. Lidé, kteří neměli co ztratit a které neměl kdo ztratit. Jejich život připomínal temnou noční můru. Nejčernější sen, který si uměli lidé, pro které svítilo slunce každý den, stěží představit. Z tohoto hrůzného snu se však nemohli probudit. Mohli pouze znovu usnout. Usnout na věky.

Starcův chtíč byl veliký. Prsty se lehce dotýkal vyzáblé opuštěné skořápky ženy, hladil ji po celém těle. Pociťoval při tom určitou slast a teplo se mu pomalu rozlévalo údy. Přehodil si ženu přes okraj jámy a vniknul do jejího studeného bezvládného těla. Cítil ji nyní ještě více, byl její součástí. Její mrtvolný pach mu vnikal do nosu a vycházel ústy, tuhá ňadra se prohýbala a praskala pod náporem jeho prstů se špičatými nehty. Hřbitovem se rozléhala pouze série chraplavých vzdechů. Když stařec uspokojil svůj chtíč, zabalil ženu zpět do plachty a bez nejmenšího citu ji hodil na dno. Ozval se praskavý zvuk, to když lebka narazila na kámen. Stařec stál nyní shrbeně nad jámou a tiše pronesl chraplavým hlasem:

„Far´ta Raa Miata“

Po vyřknutí těchto slov se stromy ohnuly, mračna ztemněla a zem se zatřásla. Tato slova nejsou určena živým, pouze mrtví je mají slyšet. Poté vzal znovu lopatu do ruky a několika málo pohyby, jak to již dělal po celá dlouhá léta, jámu postupně zaházel.