Tichounká

A Měsíc vyšel ven ze stěn
podoben kresbičce v smrtihlavu 
na rybí kostřičky antén
rozeslal soumraku svoji zprávu.

Zasvítil jako tvář kohosi za pudrem 
snícího odehrál na nebi snad
nebo ten obličej stříbrným mýdlem
omýval do rána nemohl spát.

Má duše nahoru k němu se dívala
snad je ta mrtvého a nebo psí 
jakoby ve světle slabounce hořela
žihadlo plamínku svíce vosí.

A tys mi mezitím do vlasů padala
spala jsi daleko jak věcí stín 
měsíčních paprsků potmě jsi hledala 
a venku tichounká zvonění rýn.