Prokopat se ven

Bloudící v labyrintu se ztrácí v jeho nekončících chodbách.

Nesmyslný běh za ničím a všichni jen tupě zírají na zem, zatímco jeden z nich padne vyčerpáním. Rozhlédne se kolem a uzří směšnost veškerého jednání. 

Zdi ho svíraly po příliš dlouho dobu, a tak bere do ruky krumpáč, nástroj destrukce. S démonickým smíchem ničí vše, co ho definovalo.

Ostatní jen prochází kolem se zrakem upřeným na zem, ale on už není součást davu, je to muž nesmylného činu. Je jeho konání správné? A záleží na tom vlastně vůbec? Můžu ho pouze tiše pozorovat a říkat si pro sebe: Bože, dej mu šanci PROKOPAT SE VEN.