Poslední soud

Nádherná chladná noc, ohňostroj a moře hvězd.

Měsíc ještě nevyšel na jednu z nespočetných cest.

V černých očích bez naděje odráží se strach a vina,

Svědomí pořád nepřichází, schovává se – děvka líná.

Útes, stovky metrů dolů, skok a pád do hlubiny,

křídla ptáků, opojení a pár soudků medoviny

moře bouří, racci tančí, oči se temně usmívají,

Výsměch světu, tělu, duši – pokrytectví neskrývají.

Křik skalisek na dně moře velryby nepřehluší

Měsíc stále nevychází, snad hrůzný zločin tuší.

A srdce buší.

Prosí ještě o život v sevřené hrudi ignorance

Řasy se orosily, slza smývá všechny šance.

Apatie prorůstá každičkým kouskem osobnosti

Jenom srdce bez ustání vzývá svírající se kosti

Oči pláčou.

Marně kanou slzy po tvářích boží existence

Archandělé připlouvají, poslové nebes, rudé věnce

Květiny na hrob cti, pro lidstvo příliš jednotvárný

Vlhké oči bez výrazu, boj ideálů – sny jsou marný

Ve vlnách se zrcadlí posvátná tvář naší mámy

Její chřtán se otvírá, pohlcuje, hojí rány.

Bolest umírá.

Bez možnosti návratu, láme boří mosty,

Bájná řeka Styx uniká ze svých břehů

Zaplavuje krajinu, ujímá se věčných zběhů.

Nadešla chvíle, posledního soudu světa,

Tady má spravedlnost jediné možné právo veta.

Miliony soudců přetěžká lejstra pročítají

Všechny těžké zločiny, jež lidstvo páchá, počítají,

Ozývá se šum a hluk, až uši zaléhají

Jedna z duší v popředí bez úspěchu své plémě hájí.

Ďáblovým věrným sluhům se ne rozsudek sbíhaj sliny,

Soudcovské kladivo udeřilo do kovadliny.

VINEN!!!

Byl to sen?

Nebo velká představivost?

Nadejde věčná noc, nebo člověk dostal milost?

Na útes pod tebou dopadly první stíny stromů.

To slunce vychází, zahoukal parník, návrat domů.

V azurové zátoce, život se z rána probouzí

Rybář vyplouvá na lov, namotává motouzy

Je den. Naděje. Rybář své ženě zamává,

Dostali jsme druhou šanci., třetí už se nedává.