Lásko!

Lásko!

mé srdce kdyžs nejprv umučila,

proč jsi mě teď opustila,

sirotu zde zanechala,

tvář ode mne odvrátila,

náklonnosti víc již nepopřála,

křídly ani vůní

měkce nepohladila

celé tisíciletí.

Naivně

jako nic nevědoucí mládě

jsi mě obelstila,

abych já, srdce mladé,

za svou hloupost

nadosmrti platila.

Já nevěděla,

jak trpké tvé plody jsou,

když jsem je brala

z dlaně tvé rozevřené

naivně důvěřivá,

životem nepoučena.

Ptám se tě,

ptám,

proč znova a znova

líčíš past svou zrádnou

na nevinné,

aby záhy okusili

jed rtů tvých sladkých.