Cesta za duhou

Díval jsem se z okna do otevřené krajiny a sledoval tu jednolitou šeď temných mraků, které se jen líně sunou nad krajinou. Ano. Nebyl to zrovna obrázek, který by vléval do těla životní energii, ale přesto jsem se díval dál. Ani nevím proč, ale musel jsem.

Už jsem chtěl odejít, když v tom se v dálce protrhly mračna a na zem dopadl zlatavý sloup slunečních paprsků. Byl to úžasný pohled. Něco takového mohou snad zažít pouze poutníci po dlouhé a vyčerpávající cestě pouští, když v dálce spatří oázu. Vůbec jsem se od tohoto pohledu nedokázal odtrhnout. Cítil jsem, jak mým tělem začíná proudit nová životní energie. Najednou, ani nevím proč, jsem dostal šílené nutkání se zvednout a jít až tam, kde ten sloup slunečních paprsků dopadal na zem. Něco mi říkalo, abych to udělal a tak jsem poslechnul.

Šel jsem docela dlouho a připadal jsem si jako princ z pohádky, který putuje přes hory a doly, aby vysvobodil ze zakletí svou vyvolenou. Celou tu dobu jsem se díval na ten zlatavý sloup světla a překvapovalo mě, že ač se temné mraky dál valily krajinou, ten proud světla tam stále byl.

Konečně jsem se dostal až k němu. Byl to jasně ohraničený velký kruh. Stál jsem na jeho kraj a fascinovaně jsem do něj hleděl. Stačilo totiž vkročit do toho kruhu a ocitnul bych se rázem uprostřed rozkvetlé letní louky, kde poletovali motýli a bzučel ostatní hmyz. Chvíli jsem váhal, ale nakonec mě ta nevlídná a šedivá zima donutila, abych se rozhodnul vstoupit.

Ano. Bylo to tam úžasné a okamžitě jsem odhodil veškeré pochyby o tom, že to je pouze krásný sen. Nebyl. Byla to realita. Mohl jsem jít vzrostlou travou. Ruce jsem měl spuštěny podél těla a mezi prsty jsem si nechával proklouzávat vrcholky lučních květů a trav. Musel jsem se rozběhnout. Běhal jsem sem a tam jako pominutý. Válel jsem se chvílemi po zemi a nasával plnými doušky tu úžasnou vůni. Zase jsem se zvedl a běžel dál a dál, až jsem znaveně padnul do trávy, zavřel oči a doufal v to, abych jsem se mohl stát součástí toho úžasného úkazu.

Ležel jsem opravdu dlouho. A najednou jsem uslyšel něco, co sem nepatřilo. Zbystřil jsem pozornost a zjistil, že to je lidský hlas. Hlas nějakého děvčete, které dovádí přesně tak, jako já před chvílí. Blížila se stále víc a víc ke mně. Toužil jsem a přál si, aby znaveně padnula vedle mě a já jí mohl obejmout. Za okamžik se toto mé přání vyplnilo. Byla jako krásný sen. Pohlédli jsme si navzájem do očí a já v nich spatřil pocit naprostého štěstí. Byl jsem z ní celý omámený. Po chvilce vzájemných pohledů jsem ji objal a dlouze políbil.

A najednou se stalo něco úžasného. Našimi těly jakoby projel nějaký omračující výboj a my se stali jednou bytostí, stali se součástí i toho paprsku a spolu s ním jsme zmizeli v tajemném vesmíru a pokračovali spolu s ním v hledání dalších dvou bytostí, které mají k sobě tak blízko že už to více nejde.