Kapitola I.

Osud

Zežloutlý list stoleté lípy se pozvolna snášel k zemi. Prudký podzimní vítr cloumal s korunami stromů. Ze západu se hnala mračna. Schylovalo se k bouřce. Dny se stávaly kratšími a kratšími. Zima se pozvolna chystala převzít vládu nad zemí...

 

Dámský budoár jen matně osvětlovalo několik svící. Služebnictvo se tiše pohybovalo okolo postele, kolem které byl zatažen karmínový závěs. Na vévodkyni z Foutainu právě přišly porodní bolesti.

Klika cvakla. Slabý proužek světla pronikl pootevřenými dveřmi do místnosti.

,, Jak se cítíš Marie -Hedviko?“  zeptala se polohlasně vévodkynina sestra. Spolu s hraběnkou Amélii, přišla i porodní bába, nejlepší z okolí.

,, Ať už je ten parchant konečně venku.“ procedila mezi zuby Marie – Hedvika.

 ,, Nemíním tu bolest dále snášet.“

,,  Neměla by tak to mluvit.“ pomyslela si Amélie, ale mlčela. Namočila hedvábní kapesník ve vlažné vodě a otřela sestřino zpocené čelo.

Zanedlouho se pokojem ozval silný dětský pláč. Vévodkyně s únavou klesla do měkkých polštářů.  Služebné podali  novorozeně  zavinuté v povijanu hraběnce Amélii.

,, Marie-Hedviko!“ usmívala se na děťátko.

 ,, Narodila se ti zdravá dcera.  Je tak krásná.   Podívej, ty růžové tvářičky a ty vlásky.“  rozplývala se nad děvčátkem jeho novopečená tetička.

Vévodkyně se na svou dceru, ani nepodívala.

,, Holka ?!? Fajn!“ odsekla a zavřela oči.

,, Teď běžte! Chci klid. Až se prospím, pošlete sem někoho, kdo tu zprávu předá vévodovi.“

Všichni se potichu vytratili, jen Amélie ještě chvíli postávala u dveří s malou v náručí. V jejích očích se značily výčitky.

Proč, Hedviko? Ani si ji nepochovala. Je to přece její dítě. Proč se takto chová?

 

Do kabátu osamělého jezdce bušil déšť. Krajem řádila bouřka.  Prudký vítr ohýbal koruny stromů. Do takového nečasu by nikdo, ani psa nevyhnal.  Stačilo by málo a kůň i jezdcem by zmizely neznámo kam.

  Mladík si zaclonil rukou oči. Konečně před sebou spatřil rozzářená okna zámku hraběte Laschirra. Pobídl koně. 

Zabušil na okované dveře. Ty se po chvilce z mohutným  vrzáním otevřely.

,, Co chcete ?“ láteřila stará žena s lampou v ruce.

,,Nikoho nečekáme, almužnu nedáváme. Tady nocleh nehledej!“

Přibouchla mladého muži bránu před nosem.

,, Hej!“ vykřikl tedy, a cedil mezi zuby nadávky.

,, Okamžitě mě pusťte dovnitř. Musím mluvit s vévodou Foutainem.

 

Zábava v tmavě zeleném salonku probíhala v plném proudu.  Místnost ozářena pozvolna dohasínající svícemi byla zahalena do hustého kouře s drahých doutníků. Na stole i všude jinde stály prázdné či nedopité lahve laciných vín.

Čtyři mladí muži hráli u karetního stolu mariáš, před nimi se hromadily bankovky rozličné hodnoty.

Vévoda Foutaine se pohodlně usadil do divanu.  Mohlo být něco po půlnoci. Vytáhl z kapsy včerejší vydání novin. Melancholicky pokuřoval z vzácné dýmky, byl již unavený. Toužil po svém klidu, necítil se již jako junák.

Pobaveně se zahleděl na svého hostitele. Tímto arogantním mladíčkem  upřímně opovrhoval. Dnes mu však byla jeho společnost vhod, nemohl už snést ustavičnou přítomnost hašteřivé Marie-Hedviky, která byla s přibližujícím se porodem ještě nesnesitelnější než dřív.

Mladý pán hrál na klavír, na kterém seděla spoře oblečená podnapilá lehká žena. Ani ostatní dvě nevypadaly příliš k světu, silná vrstva líčidel zastínila zbytky jejich přirozené krásy.

Do svižného kankánu, mezi rozvířené sukně, vpadl bez zaklepání mokrý unavený posel. Všichni zůstali stát, zvědavě i rozhořčeně na něj pohlíželi. Jen starý vikomt dál líbal černovlasou dívku, která mu za pár zlatek věnovala své mládí.

,, Já, já...“  vypravil se sebe. Bylo trapně. Stál před tolika urozenými pány bez bot a promočený až na kost.

,, Pro vás od vévodkyně Marie-Hedviky, vaše milosti.“ poklekl rychle před vévodu a předával zapečetěný list. ,, Omlouvám se, že... “

,, V pořádku. Můžeš jít.“ odbyl ho odměřeným tónem Foutaine.

Rozlomil pečeť a četl několik stroze napsaných řádků.

 

Drahý,

narodila se vám zdravá dcera. Budete se muset spokojit dívkou.

Očekávám váš brzký příjezd, abychom tu celou nepříjemnou záležitost vyřídili.  Marie-Hedvika

 

,, Tak teda holka“ pomyslel si a jeho tvář se rozjasnila . ,, Hlavně, že je zdravá. Ale žena dědicem vévodství? To se přeci ještě nikdy nestalo? Rozhodně však ,  nepřipustím, aby si nějaký cizinec činil právo na Foutaine.“

,, Dobré zprávy?“ zeptal se hrabě Laschirre.

,, Ano, právě se mi narodila dcera.“

,, Tak blahopřeju. To ji musíme hodně zapít, aby byla v životě zdravá a krásná.“ zvolal a chopil se poháru.

,, Na zdraví. Na novou princeznu z Foutainu.“

Ostatní se k němu s chutí přidali.

,,Doufám, že si s ní jednou zatančím.“ zasmál se Laschirre.

,, To víš, že jo, blbečku. S tebou nikdy.“ ušklíbl se v duchu vévoda a napil se silného tmavého vína. Nikdy, ale neříkej nikdy.

 

Ještě tu noc se do velkého osvíceného sálu sešel vévodský pár s právníkem, aby domluvili vše potřebné, ohledně narození dítěte. Světlo svíčky osvětlovalo bledou tvář Marie-Hedviky. Zdálo se, že z jejího těla vyprchal veškerý život. 

Advokát Zarossa byl nevrlý, necítil ve své kůži.  Komu by se také chtělo hnát se na zámek o půl třetí ráno z náruče své novomanželky. Povinnost je, ale povinnost.

Zvučné kroky vévody Foutaina ho vytrhli z myšlenek.

,, Omlouvám, že jsem vás nechal, tak dlouho čekat, drahá.“ sundával ze sebe spěšně cestovní plášť. V jeho hlase byla cítit znační dávka ironie.

,, Pane Zarosso, pojďme k věci. Věřím, že tu nepříjemnou záležitost vyřídíme co nejdříve!“

Marie-Hedvika sebou trhla.

,, Jak můžete být tak necitelný.“

Hlas se jí chvěl. Po tvářích jí stékala slza.

,, Je to přece naše dcera!“

Vévoda ji s despektem a s notnou dávkou pohrdání odvětil:

 ,, Laskavě se uklidněte. Sama jste to tak chtěla. Nebo se snad mýlím? Měla byste být ráda, že vás tu i přes vaši neschopnost a nesnesitelnost vůbec trpím. Jako má žena byste měla plnit své povinnosti. A zatím nejste schopna, ani porodit zdravé dědice. “

Marie-Hedvika měla pocit, že se jí duše trhá na cáry. Ať jí vévoda urážel, čímkoli, teď napadl její nezranitelnější místo. Podlamovali se jí kolena. Jak zraněná lvice se vrhla na vévodu.

,, Vy bídáku! Dělá se mi s vás na nic. Co si o sobě vůbec myslíte? Jednou budete litovat svých slov. Jak já vás, nenávidím.“

,, Dobře se vyspěte, drahá! Ráno vám bude jistě lépe!“  zvolal za odcházející  se vévodkyní její ,,milovaný“  manžel.

Pan Zarossa seděl strnule a nevěděl, co si má myslet.

,, Omluvte vévodkyni. Je z toho náročného porodu celá rozrušená.“ naklonil se k advokátovi a řekl docela tiše:,, Umíte být diskrétní? Pokud ano, tamhle ten váček s penězi je váš. Ale pokud ne? “

,, Rozumím, vaše milosti. Nic jsem neviděl, ani neslyšel.“ přikývl vylekaně Zarossa.

,, To jsem rád. “ potutelně se usmál.

 

Skoro bez dechu doběhla Marie-Hedvika do svého pokoje. S obličejem složenými dlaních se svezla k zemi. O studenou zeď si ochladila rozpálené čelo. Nevěděla, co dělat. Jako by se bála stínů po chodbách, jako by se bála vlastních myšlenek.

S obavami přistoupila k velkému zrcadlu. Viděla v něm cizí ženu. Oči měla bez jasu, tvář měla průsvitnou. A vlasy?  Krásné dlouhé kaštanové vlasy, které byly vždycky její chloubou, byli zplihlé, bez lesku a pomalu na nich začali prosvítat první stříbrné nitky.

,, Jak jsem to dopadla?“ promluvila jako ve snách vévodkyně ke svému obrazu.   ,, Co se to se mnou stalo? Proč to muselo všechno, takhle skončit?“ Bylo jí jen něco málo přes třicet.

Potichu otevřela dveře do pokoje malé dcerušky. Přistoupila ke kolébce. Její malá holčička byla opravdu krásná. Spokojeně spala zachumlaná do peřinek.

Marie-Hedvika jí pohladila po vláskách. Ucítila její teplo. Ale necítila k ní lásku ani mateřskou něhu. Toužila po tom pocitu, ale ten nepřicházel.

,, Jako by moje srdce zkamenělo? Jak ráda bych se o tebe starala, ale proč to nemůžu? Co jsem zlého udělala?“ hlas se jí chvěl a za okamžik se protrhl v srdceryvný pláč. Utekla do svého pokoje, kde se schovala do nadýchaných peřin. Tu noc nemohla spát, celé její tělo se svíjelo v bolestné křeči a kolem ní tančila její úzkost.

 

Jak krásné bylo následující ráno. Slunce prosvítalo mezi větvemi stoletých dubů. Na stéblech se počínala usazovat jinovatka.

U prostřed zahrady na terase starého opuštěného altánu seděla Marie-Hedvika. Zde se cítila v bezpečí. Mohla si zde utřídit své myšlenky. Občas kolébala malou princeznu, občas vyťukala snadnou melodii na starý spinet.

Z jejího přemítání o životě ji vytrhlo až zašustění šatů hraběnky Amélie.

,, Hledala jsem Tě! Marie-Hedviko? Co je s tebou? “ objala ji okolo ramen.

,, Zítra jsou připraveny velkolepé křtiny pro tvou dceru. Vévoda říkal  ... “  zarazila se, nemohla by jí to přece říci.

 Nemohla by jí říct, že vévoda prohlásil o její dceři, že pravděpodobně nedožije dlouho a křest je nutný, aby mohli dítě případně pohřbít na řádný hřbitov.

,, Ano, dobře.“ odvětila smutně Marie-Hedvika.

Amélie se posadila vedle sestry, objala ji.

,, Děje se něco? Hrozně si se změnila! Víš, jak ji pojmenuješ?“

,, Ne, nevím.“

,, Mohu já? Před nedávnem jsem byla u jedné kartářky. Prorokovala, že se narodí dívka, která bude velmi neobyčejná. Té dívce máme dát i jméno neobyčejné. Myslím, že to bude tvá dcera, Marie-Hedviko. Uvidíš, bude mít neobyčejný osud. Pojmenujeme ji tedy Barika.“ sklonila se Amélie nad kolébkou.

,, Je to hezké jméno. Moje malá Barika.“ pousmála se vévodkyně, ale v jejím úsměvu byla jakási neznámá hořkost.

,, Jsme sestry, Hedviko. Co tě trápí? Dlouho jsme se neviděli. Naposledy před čtyřmi roky. Mrzí mě to, ale vždy jsi vypadala, tak šťastně.“

Marie-Hedvika se na ní otočila s důvěrou:

 ,, Je to dlouhá historie, Amélie. Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla. Nenávidím se za to, ale co mohu dělat. Stydím se.  Ano, byla jsem šťastná. Když jsem brala vévodu, vypadalo vše, tak hezky.

 Milovala jsem ho, ale on mě ne. Cizí ženy si bral do naší společné ložnice. Vyčítal mi, když mi Bůh nechtěl dopřát dítě. Jsi šťastná žena, Amélie. Máš zdravé děti a manžel tě má rád. Já takové štěstí neměla. Toužila jsem po opravdové lásce. Nechtěla jsem být sama.

Zamilovala jsem se. Tak vroucně a bláznivě jsem ještě nikoho nemilovala. Ten mladý důstojník Xaver byl okouzlující. Scházeli jsme se tady. Ty jeho polibky, ty noci strávené s ním, nikdy na ně nezapomenu. Ten starý žárlivec mě, ale střežil, zamykal mě v pokojích a přitom mě podváděl na každém kroku. Dokonce i mé šperky jsem musel a přenechat jedné z jeho milenek.

Na mé pětadvacáté narozeniny nikdy nebudu moci nezapomenout. Vévoda byl na mě neobvykle milý, uspořádal velký ples. Říkal, že chce, abych byla šťastná. Přišel i Xaver. Na konci plesu ke mě vévoda přišel a řekl mi, že má pro mě překvapení.

Oni ho zabili! Zabili ho před mýma očima. Držela jsem jeho bezvládné tělo v náručí. Jeho krev mi stékala po zlatých šatech. V tu chvíli se mi chtělo zemřít s ním, Amélie!“

Hraběnka nevěděla co na to říct, seděla celá pobledlá a s očima plných lítosti se na ni dívala.

,, Ale...“ pousmála se Marie-Hedvika, snad se snažila vybavit si příjemné chvíle.

,, Nosila jsem pod srdcem Xaverovo dítě a to mě naplňovalo nadějí. Když se narodil, dostal sice jméno Alexander Kajetán, ale já mu říkala Xavere! Můj malý chlapec! Byl pro mě víc než cokoli na světě. Jak krásně říkal: ,, Maminko, maminko, mám tě rád!“  Měl tak krásné černé vlasy jako noc, jako Xaver.

Co jsem si měla myslet, když mi zemřel? Když mi ho tou nešťastnou náhodou Bůh vzal. Ubohý!

Víš, co na to řekl můj muž? Víš, co mi řekl?“ zakřičela, tak silně, až se malá Barika probudila a spustila v pláč.

,, Víš,co mi řekl? šeptala stále, dokola.

,, Prý je to tak dobře, prý se nebude starat o darmožroutského bastarda. Já nevěda, co si počít. Benjamin byl opět nemocný. Když blouznil v horečkách, proseděla jsem u něho dny i noci, abych mu byla na blízku a utírala jeho horečkou zchvácené čelo. Ale ve svém srdci jsem toužila po tom, aby se mi vrátil Alexandr. Proč Bůh mě tak trestá? Tolik zkoušek, zlých zkoušek na ubohou ženu?“  Marie-Hedvika se opět zadívala mdlým pohledem.

,, Nemohu milovat. Včera jsem šla Barikou. Nic jsem necítila, Amélie! Nic. Jako by mé srdce již zkamenělo. Bojím se milovat. Bojím se, že své milované ztratím. Zemřela jsem, Amélie. Již na ničem mi nezáleží. Mám strach. Vím, že mě musíte všichni nenávidět. Chápu to, jsem zlá. Svou zlobou vám způsobuji bolest. Odpusťte mi to, prosím.“

Amélie chtěla svou sestru utěšit.

,, Copak ti nemohu nějak pomoci? Můžeš přec ještě něco udělat? Alespoň kvůli Barice.“

,, Ne. Ne. Zapomeň na to, prosím. Já už jsem ztracená. Ve víně najdu zapomnění. Nechci již cítit. Jen smrt je mým přítelem jediným.“

Vstala jako smyslů zbavená a rozběhla se do zahrady. Snad hledala klid a mír v duši. Možná jen hledala ukrýt před sama sebou.

Amélie zůstala jen stát s rukama volně složenýma podél těla. Chtěla se za ní rozběhnout. Pomoci jí, ale nenacházela slov. Nevěděla, co říct.

Nemohla tušit jakou chybu, v to krásné vlahé podzimní ráno, učinila.  V ten den to bylo naposled, co spatřila svou sestru při smyslech. Od té doby chodila jako stín. Nemluvila, necítila lásku k nikomu ani k sobě. Odmítala Amélii, která se jí snažila neustále pomoci. Zmítala se mezi nenávistí, láskou i pocitem viny. Nedokázala najít cestu zpět.

 

Mohutné vyzvánění skvostné gotické katedrály svaté Anežky se rozléhalo do kraje. Cesta až ke kostelu byla lemována girlandami. Z oken visely prapory se znakem vévodství. Tisíce lidí z města i z dalekého okolí se nashromáždili okolo cesta, aby spatřili tu slávu.

Průvod se s úderem desáté hodiny vydal na slavnostní křtiny. Vpředu jelo šestero vojáků na bujných koních. 

I hned za nimi jela v otevřeném kočáře vévodská rodina. Vévoda jako hrdý otec kynul davům s malou dcerkou v náručí. Vévodkyně se sedmiletým princem Benjaminem seděla za ním. Pro veřejnost se vše jevilo, tak jak mělo být.  Bledá vévodkyně svírala Benjamina okolo ramen. Pod jeho průsvitnou pletí se zračila vážná nemoc. Byl rád za matčinu blízkost, i když věděl, že nebude trvat dlouho.

Následoval kočár s hraběnkou Amélií a její rodinou a ostatní hosté.

V nebeské kráse zvuku varhan se s ozvěnou ozval hlas

biskupa Teodora:,,  Bariko Annelies, princezno z Foutainu, já tě křtím, ve jménu otce, syna i ducha svatého. Následně ji ministranti pokapali svěcenou vodou.

Hostina na oslavu  Baričiných křtin byla sice skromná, ale mezi hosty panovala dobrá nálada.

Po ukončení slavnostního oběda, kde se podávali jen vybrané lahůdky, spustila hudba oblíbený valčík.

Amélii podobné oslavy unavovali. Omluvila se a raději se odebrala se svými dětmi do vedlejšího salonku.  Jen její nejstarší syn Alfréd se již točil po parketu.

Pousmála, když uviděla Benjamina, jak se klání nad kolébkou.

,, Líbí se ti Benjamine?“

,, Ano, teto Amélie. Je moc krásná! Budu jí opatrovat. Je tak malinká.“

,, A co vám děti? Líbí se vám tak?“ zeptala se svých dětí.

,, Jééé.“ dralo dalších pět dětí ke kolébce.

,,  Je to vaše malá sestřenice  Barika.“

,, A mamí???“ zatahal ji za sukni nejmladší synek Johan.  ,, Pořídíme si taky malou sestřičku.

,, Ale upalujte. Vás šest mi bohatě stačí.“  rozesmála, ale  když uviděla, jak Benjamin posmutněl, dodala:  ,, Vlastně vás devět, ještě Benjamin a Barika.“

Všechny děti si radostně hráli, jen Kristina a Benjamin se pokoušeli hrát na klavír. Amélie se cítila spokojeně, vyšívala hedvábím Baričiny šatičky.

Jen jedno jí trápilo. Pohled Marie-Hedviky byl zastíněný alkoholem. Hledala ve víně zapomnění.

Zamyslela se. Opravdu si nemohla na nic stěžovat

,, Děti, zahrajeme si na schovávanou?“ vmísila se mezi svou drobotinu, aby zahnala pochyby.

,, Člověk nikdy neví, co mu přinese další den. A naděje umírá poslední.“ pomyslela si.  Měla pravdu.

 

Nikdo si neuvědomoval důležitost těchto i následujících dnů. Amélie neměla tušení, jak pravdivá byla její slova, o tom, že Barika bude mít neobyčejný osud. 

Staré křivdy i bolesti vyplouvaly na povrch. Věci, léta nedotčené, se dávali do pohybu a visely nad hlavami dotyčných jako Damoklův meč. A vše bylo najednou složitější, než se na první pohled zdálo. 

 

---