Podzim

Podzim

Byl zrovna nádherný podzimní den. Padal jeden list za druhým a ty barvy byly někdy i překvapivě nádherné. Celá krajina vypadala jako malířova paleta. Začal mě ale studit zadek. Nechtěla jsem být nemocná tak jsem se zvedla ze studící a skoro zchátralé lavičky. Pomalu jsem začala scházet z kopečku. Cestou jsem si všimla, jak je celý podzim krásný. Veverka si dělala zásoby oříšků na zimu. Vrány zrovna přilétaly v přenádherném černém peří, které se na slábnoucím slunci lesklo. V tom jsem si vzpomněla na to, jak skvělé bylo všechno ještě před rokem. Rodiče byly spolu a já každý den byla venku s kamarádkami, které mě měli rádi takovou, jaká opravdu jsem a nic jim na mně nevadilo. Dokonce jsem měla i nejlepší kamarádku, se kterou jsem si užila hodně srandy a dobrodružství. Jenomže pak jsem se s tátou odstěhovala na druhý konec republiky a teď jsem zde, sama a bez jakékoliv kamarádky. Podívala jsem se na mravenečka, co právě přecházel přes cestu. Byl taky sám uprostřed veliké krajiny jako já a naděje že by zde potkal nějakého dalšího mravence, byla velmi mizivá. Aspoň neměl zlomyslného spolužáka, co by jej neustále ponižoval a říká o něm, že vypadá jako krysa. Občas si myslím, že by se mněl podívat do zrcadla, protože taky nevypadá jako krasavec. Ale něco na tom bude. Nepatřím mezi ty nejkrásnější a nejdokonalejší holky. A už vůbec se tak nedokážu chovat. Vždycky jsem je nesnášela, ale zároveň jim stále závidím. Mají to, co si každý přeje: kluky, krásu, kamarády a chytrost. Zato ty co jsou, v nižší vrstvě oblíbenosti všichni považují za škaredé a mnohdy i blbé. Avšak co si z toho dělat vždyť toho mohou dokázat víc než nějaké nafintěné fifleny. Mezi tím jsem došla až k silnici. Zastavila jsem se a asi třikrát jsem se podívala, jestli něco nejede zprava nebo zleva.  Pak jsem přešla černobílý přechod. Pomalu jsem kráčela k hřišti. Když jsem procházela kolem hřiště, padl na mě smutek. Viděla jsem, jak si tam hrají děti a jsou šťastné. Usmívají se. Začala jsem dumat nad tím, kdy jsem se naposledy zasmála. Kdy? Kde? A s kým? V hlavě jsem měla prázdno. Netušila jsem kdy, kde ani s kým. Bylo mi skoro do pláče. Můj život nemněl cenu. Kdyby ale tu cenu nemněl tak proč by mě Bůh stvořil? Proč? Kvůli čemu?