Šnuptychlí

Až dostanu kapesník,

půjdu

zeleným mořem posekaných dětských rukou,

nahoru a dolů,

houpat se na vlnách větrného dechu noci,

cítit nasládlou vůni zmoklého dříví,

půjdu k jádru,

co chrlí každou sekundu ledové blesky

neutuchajících ohnivých jisker blíž a blíž...

Nechci už před nimi utíkat,

chci je...

A všechny...

Vítr, voda a dřevo mi pomůže...

Dostanu je!

Rozbahněná cesta...

Moře je po dešti zvlhlé a zmoklé,

pšeničné nebo magnetické...

Armády červů sápou se mi po nohou

Lezou do bot...

Býložraví ještěři požírají odraz mého dechu

v spodních patrech tohohle penzionu...

Nechci uslyšet už ani impulz

jejího pachu...

Vnímám jen výpary z gumy zkrvavených holinek..

Zlaté kalhotky pomalu mizí ve stejné dimenzi jiné současnosti...

Jehly z tváře se rozpouští

a obtékají kotel klubek střevních nití...

Zuby se rozpadají na prach a obalují šedobílou shnilost

lepkavého jazyka...

Bez chodidel padám na kolena...

Moře mne odnáší ke svému caru...

V bezvědomí žiji své myšlenky nejslastněji...

Červi jsou rádi,

že umírám...

Volají další na hostinu...

Zapisuji poslední radostné okamžiky

do reklamační knihy

tohohle hotelu...

Budu šťastný až dostanu

kapesník...