Kniha přání a stížností

Obsah

 

Prolog

Kniha přání a stížností

Sbírka vybraných básní a jedna píseň

Oblíbené citáty a jiné hlášky

Kodex Světla

Co číst, co vidět

Svíčka přání

Konec?

 

 

Prolog

 

Smyslem této knížečky je udělat radost. A taky (možná hlavně) předat druhým to málo, které jsem zatím pobýváním na světě pochytal. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo toto malé dílečko psát, vydat a předávat s největší pokorou. Asi tak, jako když jdete na koncert vážné hudby (nebo na jiný koncert) a ze souzvuku mnoha nejrozličnějších zvuků se najednou vynoří část, která s vámi pohne, vnitřně, přeběhne vám mráz po zádech. To je ono! Díky bože za to, že tu jsem, tady na zemi, tady na představení, že mám uši a mohu se zaposlouchat do té nebeské hudby. Největší pokora! Před muzikanty, před skladatelem, před stvořením jako takovým. S podobnou pokorou Ti já přináším těch pár následujících řádek, které Tě mohou potěšit, přimět Tě zamyslet se, mohou vyvolat vzpomínku.

Tento spis nechť je mým poděkováním nekonečné prozřetelnosti za to, co mi bylo v životě dáno. Za všechny dary v podobě milující a podporující rodiny, senzačních přátel, na které se nedá zapomenout a s nimiž jsem toho tolik prožil a snad ještě prožiju, za lásky jedné plavovlásky, za parádní zážitky u nás i ve světě, za všechno moc děkuju!

Stačí však vděk a radost? Jsou to dary za odměnu? Jsou již zaplacené? Nebo je to předplatné? Výchozí platforma pro větší skutky? Je mi dáno, abych o to víc mohl dát já? Ale co dávat? Kde, jak, komu? Co je pozemským, nižším? smyslem mého života? Co je mé poslání? Šťastní, kdož vědí.

Proto vyrážím do světa. Potřebuji se vydat na pouť, tam snad odpovědi naleznu.

 

 

 

? Myslím, že vyšším smyslem života je život sám. Tedy žiju, abych žil. A to ve své podstatě stačí.

 

 

Kniha přání a stížností

 

Úvod

 

11. 9. 2013

 

Formátování je zbytečné. Je to pozlátko na myšlenky, v kterých se snažím najít hloubku. Tyto myšlenky mi nepatří. Jen skrze mne plynou na povrch. Beztak věřím tomu, že jsou přírodě známé. Jen lidé stále objevují, aby mohli zapomenout, a znovu objevují již dávno objevené a známé, a tak pořád dokola. A není to špatně. Ono to totiž není ani dobře. Ono to zkrátka je. A protože ani jiným jejich myšlenky nepatří, nebudu se v Knize přání a stížností zabývat citováním čí je co, když je přece všechno naše, lidské. Moudra lidoví, hromadí se v záhybech šedé kůry mozkové a jména jejich autorů jen připomínají velikost těchto lidí. Když se mě zeptáte, o které myšlence si myslím, že je moje, a která jistojistě není, rád vám to, čtenáři, milí zastánci autorských práv a duševního vlastnictví, prozradím.

 

Nejlepším blogem na světě je Kniha všech tváří – Facebook. Proto na Knihu všech tváří budu umisťovat všechny své myšlenky a nápady, které mi přijdou zajímavé, nosné, k diskuzi, inspirující. Dělám to hlavně sám pro sebe, abych měl dobrý pocit, že tím mohu pozitivně inspirovat lecjakou duši, a taky abych nakrmil kus svého ega.

 

Pokud následující myšlenky 9 z 10 lidí zavrhne, pak jsem za to rád. Něco jsem těmhle lidem způsobil. Něco si ujasnili. I kdyby to bylo to, že jsem idiot. Možná jsem idiot. Pak jsem krásný idiot. Blaho tomu, kdo přijal své druhé já, s kterým dříve bojoval, svazoval ho, poroučel mu, nenáviděl ho.

 

Pokud 9 z 10 lidí mé myšlenky nezavrhne a bude o nich aspoň chvíli uvažovat, pak jsem za to taky rád. Něco jsem těmhle lidem způsobil. Něco si ujasnili.

 

 

 

Láska

 

11. 9. 2013

 

Věnováno mým filosofkám Jarmile a Míše.

 

Jeden výklad světa:

Křesťané praví, že vztah boha k člověku je jako vztah rodiče k dítěti. Milujeme svoje děti, protože to jsou naše děti. Milujeme je za hrob, bezmezně, takové jaké jsou. Tahle láska je bezpodmínečná. I kdyby dítě zabilo jiné dítě, pořád je naše a v hloubi srdce ho milujeme. (Slyším Tě. Nebuď tak přísný/á a nechytejte mne za slovíčko. Je to model :).

Bůh stvořil člověka a dal mu svobodu. Naprostou svobodu. V každý okamžik se rozhodujeme, co uděláme, sami, je to na nás. Někdy se milujeme, jindy nenávidíme a občas se masakrujeme. Krev a utrpení je naše volba. Byli jsme stvořeni jako svobodní.

Křesťané říkají, že bůh nás miluje, i když si navzájem ubližujeme. Miluje nás stejně, jako rodiče svoje děti. A proto se snaží ze zla, které napácháme, vykřesat pro nás to nejlepší. Chce, aby i přes žal, bolest a utrpení jsme si něco dobrého odnesli dál do života, třeba i do příštích životů. A dělá proto maximum.

 

Celý den jsem přemýšlel, jak to ale dělá. Chyběla mi kostička do skládačky. Dnes mne to v lese při běhu napadlo.

 

Bůh je láska. Láska je bůh. Je to láska, prostřednictvím které vykřeše Taťka (nebo Mamka) pro své ovečky co nejvíc dobrého. To skrze lásku se všechno zlé v dobré obrací.

 

 

 

Běh

 

11. 9. 2013

 

Není to obyčejný sport. Ze všech možných se vymyká. Jako první uměli lidé běhat. Až za dalších sto tisíc let jsme se naučili kráčet ve stoje, skřehotat, pak mluvit. Dál přišla řada na plavání a tak dál a tak dál. Dneska lyžujeme, cyklujeme, létáme, vzpíráme se, mlátíme se, na co pomyslím, to může být sportem (Jenom ten sex nikoliv! Bez lásky nemá smysl, že?).

 

Běh je nám vlastní. Potřebovali jsme utéci před predátorem, dohnat kořist. Byla to otázka přežití. Pár motýlů mávlo křídly a už utíkat, abychom přežili, nemusíme. Běháme, protože sportujeme. Chceme krásné tělo. Nebo zdravé. Chlubíme se. Máme ze sebe radost.

Někteří běháme jen tělem. A třeba nás takových bylo mnohem méně, než si myslím. Ode dneška ale běhám celý a se mnou spousta dalších (taky od teď, vím to). Dnes totiž běžela i moje duše. Běželi jsme spolu. Bok po boku. Oba trochu v transu. Už vím, jak běhají indiáni (viz kniha Zrozeni k běhu). Běhají celí, běhají duše i tělo vedle sebe. V transu. Čím méně přemýšlím, tím se mi běží lehčeji. Odpoutat se od světa práce, povinností, vztahů, hříchů, neřestí a chřestí.

Venku prší. Nádhera. Zvuk deště uklidňuje (asi ne ty, kterým voda vzala, co mohla, měli strach o majetek; část pochopila, že v životě jde o víc, část ne, ty to čeká znovu).

 

Běh na stadionech, v budovách, na trenažéru nebude nikdy tím, co je běh v přírodě. Kdo běží a naslouchá větru, stromům a rostlinám, nasává vůně, poslouchá matku Matičku, ten se učí. Matička nám totiž našeptává ve větru. Hladí nás po duši. Těžko může přírodu chránit ten, který do ní nechodí. Beton a asfalt jsou jako vězení pro vězně, který je zavřený a neví, co se děje venku. Běh na stadionech je o honbě za vítězstvím, touze po dokonalosti, je o vydělávání peněz, je to byznys. Cítím, že teď se vzpíráš, čtenáři můj milý, některý. A máš pravdu. Jsem nadšený z běhání v přírodě, a přitom i ty stadiony, výhry a prohry, pot, zklamání, ryzí radost, všechno je to důležité a má to své místo, v daný čas. Ale snad jsi mě pochopil. Když ne, nevadí. Nic se neděje.

 

 

 

Naděje

 

12. 9. 2013

 

Je jedno, v co věříme. Je jedno, jsem-li muslim, křesťan, hinduista, buddhista, jehovista, ateista, materialista, windows vista. Důležité je, že věřím. Všechna světová náboženství, a že jich je (jako hvězd na obloze), mají své zástupce, své věřitele. Každý takový jediný má ještě navíc svou vlastní podobu víry, svou verzi v co věří a v co ne, nezávisle na škatulce, do které ho vědci řadí. Pak tu máme jednu velkou škatuli – nezařazení/nezávislí. Ti mají každý úplně jinou vizi, jinou víru. A všechny tyhle osobní víry, vírky a vírečci, ať už jsou v kterékoliv škatulce, vycházejí z jednoho jediného principu.

 

Tím principem je naděje. Chceme věřit tomu, že nám bude lépe, že bude lépe mému bližnímu, že se nám bude lépe žít, že bude lepší svět. Cítíme, že jsme slabí a že nezvládneme všechno, že mnohdy nemáme sílu měnit stav věcí. A v tenhle okamžik přichází naděje. Víra. Že na to nejsem sám. Že mi někdo nebo něco pomůže. Něco, co to s námi  myslí dobře. Nevím, jak to mají materialisté či ateisté, kteří tvrdí, že nevěří absolutně v nic. V žádného, ani svého vlastního boha. Nad tím si přemýšlím. Napadá mě, že jim jen možná ještě neumíralo vlastní dítě.

 

Víra vychází z naděje, která nikdy neumírá. Možná je to jen pud bojovat do posledního dechu, pud sebezáchovy. Možná, možná, možná. Víme prdlajs. A je to krásný.

 

 

 

Děti

12. 9. 2013

 

Chceme často po dětech to, co sami nezvládáme. Chceme, aby naše děti byly dokonalé, aby to dotáhly dál, aby se měly lépe než my. Měly více peněz a majetku. Chceme, aby byly krásné, zdravé, nablýskané, diamantové, zlaté, platinové nebo titanové. Vedeme, poučujeme, manipulujeme, rozkazujeme, trestáme. Nebo hodně chválíme, takže to je zase jenom manipulace, jako když dáme psovi za aport kostku cukru. Proč to všechno? Snad proto, že chceme být na své děti hrdí, pyšní, snad se jimi rádi pochlubíme jiným. Hleďte! Toť můj syn! Vyhrává v soutěžích. Toť má dcera! Má samé jedničky! Vystudovala tři vysoké školy, je chytrá, pracovitá, hodná, slušná. Teto! A je tvoje dcera šťastná? Opravdu šťastná? Co je pod tou maskou? Pod nánosem platiny a titanu? Nesplněné touhy a sny pod pokličkou? Rozpadající se manželství, chatrné zdraví stresem. Nešťastná bytost, která není tím, pro co se narodila, ale je tím, kam ji vmanipulovali rodiče, škola, reklama a marketing? Světový sen. Náš sen. Sen západní – „naší civilizace“. Mít peníze, práci, úspěch, šťastnou rodinu, drahé dovolené, drahé načančané haciendy. Mít vše, na co si vzpomenu. Mít nejnovější auto, poslední model hátécéčka, tabletu a jiné moderní hračky, co zrovna letí. A kde v těch haldách jsem já? Moje opravdové já? A kde v nich jsi Ty? A co cítíš? Co je správné? Co je přirozené? Po čem opravdu touží Tvé srdce, čtenáři?

 

Chceme být na děti pyšní, protože jsou pro nás naším majetkem. Vlastníme je!

 

Porodili jsme je, tak jsou naše. Jako je náš les, který jsme si koupili a můžeme si s ním dělat, co se nám zlíbí, jako pole, studánky, řeky, vzduch. Vše, co se dá koupit, tak to mi patří, to je mé a můžu to třeba zničit, rozšlapat, je to přece moje!

 

Cítíš to taky, můj milý čtenáři? Takhle prosím ne.

Děti jsou svébytné bytosti. Každé je nadané. Naprosto každé. Liší se jen v tom, čím jsou nadané. Pokud je zavalíme naším snem, západním snem, pokřivíme je. Bude jim dlouho trvat, než se najdou. V horším případě se najít nemusí. Zahořknou. Nebudou se mít rádi a budou po všech prskat nenávist tohohle světa. Budou otravovat vzduch. Nemůžou za to. Kdo jim dává lásku i s poprskanou tváří, ten léčí. Křivení je mrhání potenciálem, mrhání štěstím, hlínou sochařovou. Žádný sen našich dětí není nereálný. Všechno je možné. Naše děti jsou bytosti, které přišly, aby nás učily. Můžeme se učit vzájemně.

Vlastní dítě nemám. Ale tohle cítím. Naše děti nejsou naše. Může nám být jenom ctí, že jsme mohli dát život. A tady to končí… Nebo začíná?

 

 

 

Vztek

14. 9. 2013

 

Romové, cikáni, nepřizpůsobiví. Sociální dávky. Nespravedlnost. Dělají si, co chtějí. Všichni se jich bojí. Jen nacisté, neofašisté a trumpetisté se jich nebojí. Jen ve smečkách. Jdeme po ulici kolem cikána a pomyslíme si: Cikán. Bacha na něj! Ale třeba není jako ostatní. A co když je! Mám strach. Co s tím? Postřílet je! A je po problému. Svatá pravda.

Hitler hadr.

Takhle mluví strach. Jsme ho plní. Takhle zpívá vztek a nenávist s ní tančí. Vztek je strůjcem snadných a rychlých řešení, která, obávám se, nejsou vždy ta správná.

 

Nejsou věci, jak se třpytí. Otázka romismu je komplikovaná, složitá a určitě není tak prostá, jak se nám nabízí. Jakou nám ji servíruje tisk, média, potažmo vzteklí lidé, hnaní strachem o sebe, o své blízké. Kdyby bylo řešení jednoduché a humánní, už by tu bylo. Lehce odbočím, ždibec zakošatím. Díky.

 

Mami, až se o mne přestaneš bát, tati, až si přestaneš vyčítat moji smrt a to, že jsi u toho nebyl, že jsi mi nemohl pomoct, tehdy se Ti začne lépe dýchat. Budeš svobodnější. Je to zase ten strach. Tentokrát, že přijdeš o něco, co bytostně miluješ. Zkus mě milovat teď a tady. Vychutnej každý okamžik, který máš. Kosatá může být za rohem nebo sto mil daleko. Nikdy nevíš. Lepší když budete žít v přítomnosti, mami a tati. Nebojte se o mne dopředu. Vím, že se snažíte. Jen nezadržujte dech. Vydechněte a znovu se nadechněte. Pokud zemřu. Nic se neděje. Dřív než stihne poštolka letem střemhlav ulovit myšku, znovu se narodím. Je to tak pořád dokola. Nic není dobře a nic není špatně. Nic se neděje.

 

Romové mi neublížili. Nemám proč mít vztek. Přesto jsem ho také svědky. Jak mi sedí na rameni a hádá se s láskou na rameni druhém. Mám pochopení pro ty, kterým cikáni ublížili, něco nebo někoho jim vzali. Jsou takoví, jací byli vždycky. A taky takoví, jaké jsme si je vychovali. Mají jinou mentalitu, po celé Evropě stejnou. Tisíce let kočovali, z místa na místo. Teď jsme je svázali. Nastrkali do paneláků, do měst. Jak říká táta: „Cizí prostředí je jim vlastní.“ A tak aspoň žijí na ulici. Jsou temperamentní, hluční. Kdo křičí, toho se bojíme. (Už husité tak rozehnali nejednu armádu.) Ustupovali jsme jim a vycházeli vstříc dlouho. Vypláceli dávky, no raději s nimi být za dobře. Měli peníze z krádeží, ze sociálních dávek, nemuseli pracovat. Nepotřebovali to. Byli a jsou svobodní. Přežijí i bez práce, tak proč by pracovali. Romčata kopírují své vzory. Začarovaný kruh. Určitě je to složitější a mnoho mých myšlenek je sporných. Nemám patent na všeznalství. Přesto všechno si myslím dvě věci. Že zlo a nenávist plodí zase jen zlo a další nenávist. Pomsta není řešení. A druhá věc: vztek není dobrý rádce. Přesto, že nám radí rád a často. Baví ho, jak mu nasloucháme, jak nás má na háku. Řekni dítěti, že je hloupé, a ono se hloupým stane. Mnoho cikánů je takových, jaké je vidíme.

 

Než začneme opravdu řešit problémy menšin a i populárního multi-kulti, pojďme se uklidnit, poslat vztek k šípku a přemýšlet, jak na to bez strachu, vzteku, nenávisti, pocitu nespravedlnosti, jak na to z lesa plného vůně pryskyřice, z louky plné květin. Jak to řešit jako čerstvě zamilovaní. Líbila se mi reakce Norů na Breivika. Zaplnili náměstí růžemi. Není to utopie, pokud každý z nás, sám samojediný, uvěříme, že je to možné. Nemám návod. Nevím, co s tím. Jak to řešit. Ale pojďme si zaběhat. Vydechnout. Nadechnout se a poslouchat, co se nám šeptá ve větru…

 

 

 

Strach

15. 9. 2013

 

Naše civilizace, která není zarmoucena jen finanční krizí, ale je nemocná i duchovní krizí, krachem hodnot, se dnes zmítá v tom, co dobré je a co není. Guláš. Trendem je se vyhranit doleva nebo doprava. Nahoru nebo dolů. Střed, zdravý rozum, zvážení konkrétní situace není IN. To je pro slabochy. Doba si žádá křiklouny na obou stranách barikády.

 

A tak hledáme. Šmátráme ve tmě a máme děsnou radost, když nahmatáme něco, co víme, co je a k čemu to je, aby nám to vzápětí vypadlo z ruky, a hledáme dál. Ne a ne najít vypínač. Duchovní krize tu je. A má tu být. Ale jak z ní ven? Každý si musí ve své hlavě rozsvítit sám. Šaman z Ekvádoru říkal, že jenom spíme. Líbí se mi taková představa. Nic není ztraceno. Stačí se jen probudit a rozhlédnout se. Hodit na sebe šaty, vplout do bot, uvázat nadvakrát tkaničky a jít si zaběhat. Do lesa. Přes louky. Podél řeky. Poslouchat vítr. Radovat se. Tedy najít vypínač, rozsvítit a probudit se do nového dne.

 

Šaman pravil, že naší mantrou (těch, co ještě spí) je strach. Na něm stojíme. Je všude kolem nás (nás zápaďáků). Je to motor pro ekonomiku a sado-maso pro výchovu. Chrániče na kde co, pojistky na kde co, na úrazy, proti krádežím, pojistky na blbost, léky, doplňky stravy, očkování. Strach z úrazu, z nemoci, z podvodu, z omylu, z blbosti, strach ze smrti, strach ze života. Strach, že přijdeme o těžce nabytou hmotu, ať už mrtvou (auto) nebo živou (manželka).

 

Na jedné straně je strach přirozený lidský pud. Na straně druhé je ten „náš“ patologický a v kombinaci s honbou za dokonalostí vražedný. Kupujeme, platíme, pojišťujeme, umýváme všechno, všechny. Věci jsou bezpečnější. Život je bezpečnější, dokonalejší, krásný. Jen ať se probůh někdo neškrábne. To je náš cíl. Firmy to vědí. Marketing, který útočí na nás, na naše blízké, na naši nedokonalost, je účinný. Zabírá to. Peníze se sypou, chechtáků přibývá, a ti, kterým do kapes, přibývají s nimi.

 

Strach implantujeme do svých dětí. Pod tlakem. Ale sami jsme taky pod tlakem. Nevíme, že smrt není konečná zastávka, vystupte si prosím. Je to jen přestupní stanice, tak si prosím přestupte a pojedeme dál v jiné soupravě, ano? Jsme pod tlakem, protože na nás tlačí okolí, potažmo my sami.

 

No co bys to byl za tátu, kdyby se tvému klukovi něco stalo. Byla by to tvoje vina. Ano, je to tak. Bude to moje vina, když dostane žloutenku, protože jsem ho nenechal očkovat. To nemůžu dopustit, aby se mu něco stalo. Nevydržel bych ty pohledy rodiny, sousedů, veřejnosti. Stál bych v kruhu a všichni kolem by na mne ukazovali, mračili se, zakládali ruce v bok a kroutili nevěřícně hlavou. Jak jsi to mohl jen dopustit! Je to tvoje vina! Ano, máte pravdu. Je to moje vina! Raději ho nechám očkovat vším dostupným. Co kdyby náhodou.

Farmaceut-byznysman si mne ruce, žluťásky cinkají.

 

Takhle bych mohl mluvit o dalších a dalších věcech. Mnoho z nás vyrostlo v údolí strachu. Ryba se časem přizpůsobí vodě, v které plave. Pak bez ní nemůže být. Už si zvykla. A do téhle kalné vody přichází další a další děti a učíme je to stejné. Nelez na strom nebo spadneš! Nekrájej ten chleba nebo se řízneš! Dcerunko, na chodbu nemůžeš sama! Nedělej tohle, nedělej támhle to. A tohle musíš takhle, jinak bys…

Strach nám koluje v žilách a stříká z očí. Zlaté dítě, které neběhá, nemluví, kam ho postavíme, tam stojí, hledí do země a mlčí. Poslechne na slovo. Panenka. Robot. Poslušný pes.

 

Ale ani druhý extrém – strach škrtnout – není dobře. Líbilo by se mi, kdybychom jen víc důvěřovali. Našim dětem, že to zvládnou, i sami sobě, že jim můžeme důvěřovat. Pokud se stane obávané, je to pro ně poučení. Zkušenost je nepřenosná. Takže zase s rozumem a v harmonii. Stokrát slovo polknu a přeměním na důvěru a jednou vyřknu, a to když už jde vážně o život nebo těžké ublížení na zdraví. V tomto směru to mají určitě těžší maminky. Bojí se víc. Krásný příklad ze života:

 

Během chystání snídaně, když jsem byl ještě malý, mě maminka pozorovala při rozkrajování rohlíku. Dělal jsem to už po sto padesátý, jako vždycky. „Takhle to nedělej nebo se řízneš!“ varovala máma. Do té doby fungující a bezpečná metoda selhala. Vážně jsem se říznul! Myšlenka je mocná. Už jen pomyšlení stačí. A co teprve, když se vysloví nahlas :).

 

Život exota ve světě „normálních“ je nesnadný. Ale netřeba spěchat. Spěchá se do pekla, do nebe se kráčí. Času dost. Stačí malé krůčky. Postupně ten strach vypotíme v lese, při běhu.

 

 

 

Dokonalost

 

4. 10. 2013

 

Touha po dokonalosti. Nemoc našich lidí. Pořád nám něco schází. Peníze, nové auto, lepší pozice, lepší organizace čehokoliv, majetku, akcí, je to jedno. Neumím tohle a tamto a ještě bych měl znát ono. Pořád nejsme dokonalí. Fackujeme se za to. A ne jednou! Třeba i každý den. Ráno a večer a někdy i přes den. Nevyjdeme ze cviku. Jsem hloupý, hubený, tlustá, pomalý, ošklivá a jedééém, každý něco z toho* (hvězdičku si nech až na konec).

 

A tak hledáme to špatné na druhých, protože se sami pak necítíme tak nedokonalí, jací si myslíme, že jsme. Tříska v cizích očích zmenšuje mé vlastní třísky. A já se ptám, proč takhle? Proč hledat na druhých to špatné?

 

Napadá mne, jestli není lepší hledat na druhých to dobré, s vírou toho, že i oni budou posléze hledat to dobré na mně. A pokud nebudou, tak alespoň já budu v hledání toho dobrého žít šťastnější život, hezčí život.

 

Dovolím si ještě jednu poznámku, která s tímto souvisí. Buď ji pochopíš, nebo ne. Nemá smysl ji vysvětlovat. Vychází-li každý bojovník z lásky, pak je kdykoliv a kdekoliv celý. Kompletní. Nic mu nechybí, nikde nic nepřebývá. Je dokonalý. Jedno jestli se jedná o Frantu, Pepu, Marušku nebo Tebe, můj milý čtenáři. Vychází-li bojovník z lásky, je celý. Musím říct, že tohle motto funguje. Stačí si ho zopakovat před jednáním s úřadem, s firmou, s doktory, s kýmkoliv, komu bychom měli normálně tendenci se poklonit. Jsem bojovník v lásce, jsem celý a nemusím se nikomu klanět. Zůstávám však v pokoře.

 

Dokonalost je všude kolem nás i v nás. Jen máme zavřené oči, spíme, a tak ji nevidíme.

Vidět - nebe. Nevidět - peklo.

 

* stůl malý, velký, zelený, starý, retro, cool, nepraktický, prostě divný nebo krásný, rozkošný, šikovný a třeba taky poblitý, posraný, a zase zpátky nízký a příliš dlouhý a bůh ví jaký ještě; tucet lidí kolem stolu nalezne shodu jen v jednom jediném...  že stojí kolem stolu. Tucet "pravd", ale pravda nebo, chcete-li, skutečnost, je jen jedna.

 

A jaký jsi Ty?

 

 

 

Pravda

 

6. 11. 2013

 

Jedna z mých ex mi jednoho dne celkem ublížila. Řekl jsem si o to. Pověděla mi pravdu o našem rozchodu. Ale abych nepředbíhal. Tedy od začátku.

 

Když se s vámi někdo rozchází a vy to nečekáte, jste jako zasaženi smrtelným šípem. Nedýcháte, nežijete, jen existujete, ve smutku a sebelítosti. Proč mě opouští? Spravím to! Půjde to spravit? Miluju ho! Ví to? Dal jsem dost lásky? Už s ním nebudu. Nebudeme se vídat. Nemůžu ho držet za ruce, hladit po tváři, hrábnout do vlasů. Nic nemá smysl. Na všechno se můžu vybodnout. Proč už se mnou nechce být? Jsem špatný člověk? Co mám změnit? Nestojím asi za nic.

 

První otázka příjemce kopaček bývá: „Proč?“.

 

Nikdy jsem fotbal nehrál, přesto mám doma kopaček už několik. (Je dobré zažít si je dát i přijímat.) Málokterá mi řekla pravdu hned v danou chvíli. A mám pro to pochopení. Dárci jsou soucitní, nechtějí ublížit víc, než je nutné. Přece nás mají pořád rádi. Záleží jim na nás. Žili jsme spolu, líbali se, byli jedno tělo – jedna mysl. Přesto jsem se jen zřídka dozvěděl pravdu hned. Avšak čas je čas. Dělá divy a my jsme mu za to vděčni. Po pár přeletech vlaštovek nad hlavou a několika listí spadech jsem se mohl zeptat znovu. „Můžu se Tě na něco zeptat? Proč tehdy? Však víš.“ Přebolené nebolí (tolik). A tak jsem se i já dozvěděl pravdu. Teď jsem u meritu věci, v jádru pudla této kapitoly, můj milý hltači slov :).

 

Chtěl jsem pravdu, řekla mi pravdu.

 

„Víš, uvědomila jsem si, že mám na víc.“

 

A protože to byla přece „pravda“ a já chtěl slyšet „pravdu“, tak jsem tu „pravdu“ přijal.

Ta holka má na víc, než být se mnou.

 

Několik dní mi to leželo v hlavě, jakoby na stole, pak jsem to odložil na židli, pak pod stůl. A mizelo to dál a dál, až jsem to v sobě zašantročil docela. Ale pořád to tam bylo. Nenápadné, tiché, šedivé, ale občas to o sobě dalo vědět a zraňovalo mě to. Minimálně každým setkáním s tou slečnou. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem si uvědomil, co se stalo. Teď už to vím. Hurá!

 

Přistoupil jsem totiž na její verzi „pravdy“. Na její úhel pohledu. Přijal jsem její zákony, normy, měřítka úspěchu a štěstí, její životní hodnoty. Přijal jsem její rozsudek. Jsem méně a ona více. Šlus. Fin. Ende.

 

Když se podívám na pilíře, na kterých stojí, z čeho vychází, jaký je její příběh, nemohu nic namítat. Její hodnocení mého „nedokonalého“ já je dokonalé. Tehdy by ani k jinému závěru dospět nemohla. Mám tedy pro její úhel pohledu a způsoby chování pochopení.

 

Ale to není můj svět!

 

Můj životní příběh je docela jiný. Vyznávám jiné hodnoty. Brýle, s kterými chodím po světě a hledím skrz ně, jsou jiné. A právě podle těchto měřítek a s možnostmi, které jsem měl a mám, se snažím žít nejlépe, jak dovedu. Z mého pohledu si nestojím špatně. Naopak. A to je ono. That´s it! Das ist alles!

 

Než přijmeme od kohokoliv „pravdu“, zamysleme se vždycky, co je to za „pravdu“. Kdo ji říká a proč? Jaký je jeho životní příběh? Jaká je jeho motivace?

 

Lidé mají právo soudit druhé. Druzí mají právo tyto soudy nepřijímat.

 

…

 

Upřímně… chvíli to potrvá, než se té její „pravdy“ zbavím docela… ale tuším, že jsem na správné cestě.

 

 

 

Odpuštění

 

20. 1. 2014

 

Už delší dobu vím, že tuto kapitolu napíšu. Srdce si ji žádá, ale rozum se dává do psaní právě teď. Nevím, zda je ten správný čas. Uvidíme. Je dobře, že mnoho podstatného pro institut odpuštění už bylo řečeno v předchozích kapitolách. Budeš tak, moje milá duše, lépe rozumět.

 

   Hehe, tak se mi nedaří dát dohromady smysluplnou větu. Potvrzeno. Až přijde čas, půjde to jak po másle. Ale za pokus to stálo, to ano.

 

   Jen si zapíšu hlavní myšlenku. Teprve dovednost odpouštět sám sobě je předpokladem pro odpuštění druhým. Paradoxem je, že odpustit sám sobě je možná to nejtěžší.

 

12. 3. 2014

 

Pokus druhý.

Byl jsem si dneska zaběhat. Venku bylo nádherně. Slunko tančilo po vymetené obloze a jaro na teploměru. Musím ale přiznat, že mě inspirovala běžkyně, kterou jsem v kuchyni pozoroval z okna, když jsem na půl ucha poslouchal veselé historky svého spolubydlícího. Docela jí to seklo. K atraktivitě jí na tu dálku postačilo, že běží a za hlavou jí kmitá sexy culík sem a tam. Půjdu si zaběhat! Třeba ji potkám. Anebo úplně jinou, stejně atraktivní. O každou, co běhá, se stojí zajímat, no ne?

   Než jsem vyběhl ven, napsal jsem na facebook, že hledám děvče na běhání, že mi nezáleží na sociálním statusu (zadaná, volná, chudá, bohatá, …), ale že záleží, zda má radost z pohybu a vřelé srdce. A pak jsem vyběhl. Ve své podstatě (možná už Tě to napadlo) ze mne v předchozích větách mluví ta obrovská touha po parťákovi, po ženské, s kterou budeme dva nebo spíš jeden, ale víc než jeden každý sám. Zkrátka jsme jako člověci stvořeni k životu ve dvou. Nikdo nechce být sám. Fňuk. Z běhu jsem se už vrátil, a jelikož píšu toto, tak nevím, jestli už nějaká odepsala! Ještě jsem se nepodíval. Ale tohle odfláknout nejde, to by se poznalo :). Takže nejdřív práce a pak facebook. Přepište přísloví!

 

   Tentokrát jsem si běh hodně užíval. Poprvé jsem běžel po poli a ne po cestě, jak jsem byl zvyklý, a pak skrz les a přes potok. Do něho jsem ponořil ruce a vnímal vodu. Po pár kilometrech se mi zalíbil krásný košatý buk, tak jsem ho objal a chvíli s ním spočíval.

   No a jak jsem tak běhal, nedokázal jsem být pořád „tady a teď“ (ač jsem chtěl), a tak se mi myšlenky zatoulaly k dobrému a „zlému“ a pak i k odpuštění.

 

   To, co mě brzdilo napsat tento článek, je pocit, že mé 27leté životní zkušenosti a míra prožitého utrpení, když to tak řeknu, mě neopravňují k tomu, abych se k této věci vůbec vyjadřoval, tím spíš dávat nějaké návody. No jo a ne. Návody teda ne, ale určité zamyšlení se nad věcí si dovolím. Pokud se Ti, bratříčku, následující řádky přestanou zdát v pořádku, vzpomeň si, že se jen zamýšlím. Nebo sestřičko J.

 

   Jaroslav Dušek, můj velký inspirátor, říká (nakoupil to u starých Toltéků, viz Čtyři dohody), že když je někde přetlak, tak je potřeba ho upustit – odpustit. Odpouštění se tedy očekává tam, kde existuje nějaký přetlak – křivda, urážka, ublížení, nedokonalost, nevyvíjení se dle naší představy atd.

   Myslím si, že všechna miminka se rodí čistá, neposkvrněná, s čistým štítem, s absolutní touhou po životě, s radostí, s chutí se učit, poznávat, zkoumat všechno. Teprve časem, postupem života, se do nich začíná promítat výchova rodičů, rodiny, přístup učitele, vliv školy, kamarádů a celého okolního světa. Pokud dítě dostává bezpodmínečnou lásku, vykvete. Stane se krásným člověkem, který má přirozené sebevědomí, zná svou hodnotu, ví, kdo je a kde je jeho místo, je šťastný. Takových je zatím spíš méně. No a tenhle člověk má obvykle dost energie na to, aby ji mohl rozdávat dál a třeba ji přetavit do pomoci potřebným.

   Pokud lásky dostatek není nebo je podmíněná, třeba orientací na výkon, dojde k určitému, jak já říkám, pokřivení osobnosti.

 

   Proč na to jdu tak složitě. Protože se chci dobrat k tomu dobrému a „zlému“. V televizi, ve filmech jsme masírováni hrdiny a zloduchy. Většinou hned od první chvíle tušíme, kdo je kdo. To je přece jasné. I v životě dokáže většina z nás velmi rychle vyjmenovat „ty zlé“. Z fleku. To je soused, manažeři v práci, můj šéf, ředitel, oligarchové, politici, lobbisté, kmotři, prezidenti, diktátoři, zloději, vrazi a další. Máme jasno. Jenže ono to zas tak jednoduché není.

 

   Tihle „zlí“ by ve skutečnosti spíš potřebovali dlouze a upřímně obejmout…

 

… protože jsou nešťastní. Jsou deprimovaní, ublížení. Zahořkli. Musí si tu lásku brát jinde. A tak bojují o pozornost, o uznání – snaží se hodně vydělávat, mít velký výkon, hodně majetku, vládnout jiným, ubližovat jiným, vracet úder, mstít se; když ty mě, tak já tobě, oko za oko, zub za zub – bojují o sebe sama. Hluboko v jejich duši jsou ublížení a nešťastní.

   Nesnažím se tím říct, že schvaluji jejich činy. Zabíjet je špatné, jako i krást. Chci ale pochopit proč. Proč takoví jsou? Jaký je jejich životní příběh? Měli dost lásky? Jaké bylo jejich dětství? Bil je otec? Matka se jim nevěnovala? Spíš nám jich může být líto. Spíš by potřebovali pomoc, podporu, vyslechnout. Rozhodně do nich taky nekopat, jako to dělá většina.

   Krásný příklad. Holky v kanclu si stěžovaly na kolegu manažera, že je hrozný, lstivý, panovačný, že je vlez-do-prdel a žene se nahoru. Pravdou je, že ho v práci nikdo extra nemusel, většina s ním tak nějak vycházela. Až postupem času mi věci zapadly. Ten chlap je totiž na chlapa vážně malej a ještě je na chlapy! A tak není těžké se dovtípit, že malý gay bude mít velkou potřebu neuznání společnosti kompenzovat. A to ještě neznáme jeho osobní životní příběh, který mohl být navíc, nebo právě proto plný ne-lásky, odsouzení či ponížení. Na základě tohoto pochopení mu můžu jeho chování odpustit. Můžu s ním dál nesouhlasit, mít jiný názor, ale můžu mu odpustit. Čím víc podporující budu, tím snáz se mu bude dýchat. V opačném případě, budu-li ho pomlouvat, závidět mu, pěstovat zášť, mstít se, potom veškerá taková negativní energie, kterou zamířím jeho směrem, se mi vrátí jako bumerang. Zraním sám sebe nebo dokonce jenom sebe.

 

   Blbost? Možná. Já si myslím, že takhle člověk dokáže odpouštět druhým, až to stejné odpustí sám sobě. Tedy až přijde čas. Až dozrajeme. Až uznáme, že i duše má své místo na slunci, kde dosud hulákalo naše velké EGO. Až se budeme snažit najít sami sebe, svou skutečnou hodnotu. Až budeme žít v opravdovosti vůči sobě i vůči okolí.

   Časem se v tom můžeme stát mistry, dokážeme odpustit sobě, rodičům, kamarádům, učitelům, politikům, státu, Vladimíru Putinovi, Andreji Breivikovi i Adolfu Hitlerovi, celému světu.

   Raději ještě zdůrazním: Odpustit komukoliv cokoliv neznamená se pod to podepsat, schvalovat to, podporovat to, nesnažit se tomu za každou cenu zabránit. Neznamená to zlehčovat nebo popírat velké utrpení zúčastněných! Znamená to, na vyšší úrovni našich bytostí, pomoci především sám sobě, ale i tomu druhému, protože i on, když se narodil, chtěl být šťastný. Až pak se něco zvrtlo.

 

Odpouštím si…          a přijímám se.

Odpouštím ti…          a jsem s Tebou.

Odpouštím vám…      a naslouchám vám.

 

Začal jsem venku. Skončím venku.

Ještě než jsem dneska doběhl k přehradě, už jsem věděl, že tam strčím ruce. Pak mě napadlo, že bych tam mohl vrazit i nohy. A tak jsem to udělal. Za přihlížení rybářů a všech ostatních, co se slunili na břehu, jsem si sundal boty, ponožky, kalhoty a po kotníky jsem vlezl do vody. Bylo mi úplně jedno, co je za datum a co na to řeknou lidi. Prostě se mi chtělo.

   Samozřejmě, jaká asi bude voda dvanáctého března? Mokrá a kurdsky (hhh, word má malou zásobu sprostých slov! Ale dobře), takže mokrá a kurdsky studená! Když jsem pak vyrazil domů, napadlo mě, že bych mohl jít kousek bos. A tak jsem šel. Prostě se mi chtělo. A ještě kousek a ještě. A ještě až tam, pak se obuju. Po trávě, po cestě, po asfaltu, po štěrku, po betonu, po poli, po chodníku, po schodech. No došel jsem bosý až do bytu. Prostě se mi chtělo. Tak asi tolik k té opravdovosti, kterou jsem zmiňoval.

 

Ach, velký problém člověčí, že bosky – už nefrčí…

 

 

 

Oblíbené citáty a jiné hlášky

 

Naděje nespočívá v tom, že věci, které děláme, dopadnou dobře. Naděje je v tom, že máme jistotu, že věci, které děláme, mají smysl.

Václav Havel

 

Ať už věříme, že to dokážeme nebo že to nedokážeme, každopádně máme pravdu.

Henry Ford

 

Don´t worry about a future, it will come sooner than you expect.

Albert Einstein

 

Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.

Winston Churchill

 

Uctívej Velkého Ducha a toleruj víru jiných, neboť nikdo neví, kde vězí skutečná pravda, a každý, kdo pokorně věří, si zaslouží naši úctu.

Ernest Thompson Seton

 

Sláb jen ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl.

Svatopluk Čech

 

Slabí jsou krutí a nelidští. Laskavost a vlídnost můžete očekávat pouze od silných.

Leo Roskin

 

Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.

(z filmu Forrest Gump)

 

Nikdy nebudeme mít všechno dost nové, dost moderní, dost in.

(z hodin Environmentalistiky s Michalem Bittnerem)

 

Lepší se opotřebovat, než zrezivět.

(zkopírovaný status od Martina Pittnera)

 

Per aspera ad astra. (Přes překážky ke hvězdám.)

(latinské přísloví naučené od Petry Čechové - Peťule)

 

Lidský tělo si místo vždycky najde.

Jan Priessnitz (reakce na nepohodlí v přírodě, např. před spaním :)

 

Nikdy není natolik pozdě, aby bylo později.

Jan Priessnitz

 

Jó, život lidskej není jednoduchej. Ale od toho tady nejsme.

Dana Vrabcová, moje maminka (2005)

Sbírka vybraných básní

 

Vždycky jsem byl vtipálek. Mám rád dobrou zábavu. Rád se směju a rád směju druhé. To ovlivnilo výběr mého „uměleckého“ pseudonymu, když jsem na gymnáziu v hodině češtiny poprvé veřejně recitoval vlastní básničku a ve vší pokoře jsem nechtěl přiznat, že je moje. Můj pseudonym je Kuřba. Jan Kuřba. Účel to splnilo. Třída se řechtala.

Jan Kuřba, ze sbírky Hyperkidy…

   No a už mi to zůstalo. Teda nakonec se to provalilo, ještě tutéž hodinu, a tak jsem dostal další dvě jedničky k dobru. A to bylo moc fajn.

   Básničky níže jsou výběrem toho nejlepšího, co jsem uznal za „to lepší“ z mého veledíla :). Nech sa páčí…

 

 

Smysl života

Sluncem, chtěl bych být,

do okolí zářit,

nic za to nebrat,

nic nechtít.

 

Takovým sluncem,

jako je to naše,

co dobrým srdcem,

hřeje naše duše.

 

Dává nám život,

netouží po odplatě,

ani nemáme možnost,

stačí mu, že žijeme.

 

Takovým, chtěl bych být,

bytím pro druhé být,

nic za to nežádat,

všechny milovat,

všem dávat.

 

Smyslem života je konat dobro v té nejušlechtilejší podobě,

i kdyby to stálo celý život, záleží jen na Tobě.

 

Jan Kuřba

6. 1. 2005

 

 

Kohoutí hymna

Krasavice, vlasatice,

utíká polem.

Žitné klasy, míhají se kolem,

žitné klasy, bijí do kolen,

a já, zdatný poém,

běžím také, za ní polem.

 

Pocuchané vlasy, šaty rozpárané,

prchá před hrůzou.

Dej bůh křídla dívce té, na životě ohrožené,

prchá totiž přede mnou!

Neznaboh já bohém, posilněn alkoholem,

chci se pomstít a tuhle děvku zabít,

chci vidět ji usmrcenou, znemožněnou!

 

Nešťastnice, vlasatice,

nohy se jí pletou.

byla dívka doma, v dobu nevhodnou,

byla doma, když přišel sem z hospody, já pohroma.

Jen bych jí to udělal, jako správný muž,

kdyby do břicha mi nebodla, ten kuchyňský nůž!

 

Krasavice, vlasatice,

zakopla a na zem padla.

Vstát už ale nestihla.

První rána, druhá za ní,

muž nad ženou se sklání,

nad ženou jež prohrála,

jež prohrála klání.

 

Jan Kuřba

26. 12. 2005

 

 

Ledová růže

Věnováno Zuzance ke dni 29. 5. 2006

 

Býti dobrým básníkem,

co se slovem si hraje,

složil bych ti básničku,

kostku ledu, co neroztaje.

 

Býti červenou růží, bez trní,

co když přičichneš, tak zavoní,

byl bych radostí tvou nezištnou,

čirou a překrásnou.

 

Nejsem ale básníkem,

a růže je vždy trnitá,

zato obyčejným klukem jsem,

co v touze po tobě se zmítá.

 

Netající led, ani beztrnou růži nemohu ti dát,

ale dám ti své srdce – budu tě mít rád a milovat.

 

Jan Kuřba

18. 1. 2006

 

 

Bouře

Přátelé muž a žena,

Bouře nevybouřená.

 

Znám jednu holku,

ta vlasy má dlouhé

a oči tak krásné má,

plné tisíců jiskřiček.

 

Ty zapalují vášeň v nás,

když ležíme po boku zas.

Ona něžná, s kůží hedvábnou.

Já v ohni svědomí,

kde čest a vzdor hynou.

 

Jen se dotknout, jen políbit

a přátelství se sype,

mezi prsty uniká.

 

Touha, pud a vášeň ženou nás,

neznámo proč, známo kam.

Možná až tam, kde Afrodita má chrám.

 

A co teď a co pak?

Lásky a přátelství vznikají,

s bystřinami či v peřejích plynou,

však lásky končí,

skutečná přátelství zůstanou.

 

Jan Kuřba

23. 10. 2008

 

 

Lesní jezírko

Znám křišťálové jezírko, kde nejhlubší je les,

a tam se svou dívenkou, do vody jsem vlez.

 

Teplý večer letní, brzy mokrou měla sukni.

Když měsíček zazářil, nevěřil jsem, co jsem spatřil.

 

Přede mnou sama nebesa, její dmula se prsa!

Levé krásné, pravé více, dva kopečky, nahoře zvonice.

 

Jak krása mění svět, zvoníkem chtěl jsem se stát hned!

 

Měsíček svítil, vrzaly klády, všude klid,

k cíli sem zamířil, její klady, v rukou chtěl mít.

 

Náhle projelo mnou vzrušení,

já vzýval sem všechny bohy,

ač neměl jsem tušení,

proč sáhla mi mezi nohy.

 

Když ty takhle,

řekl sem si,

pod vodu rychle,

a též sáhl sem si.

 

Někdy věci jdou tak snadno.

Pak výraz jsem měl hlupáka,

než narazil jsem hlavou o dno,

když dostal jsem lepáka.

 

Jenom jedno milý Karle,

hrnouc se z vody pravila,

též nesahám ti hned na varle!

V tobě… jsem se zmýlila!

 

V křišťálovém jezírku stál jsem dál,

proč přišel sem o Věrku, jsem nechápal.

 

Lesem rezonoval můj hlas,

jak proklínal jsem bohy,

když stalo se to zas,

cosi sáhlo mi mezi nohy!

 

I zvolal jsem: Co to bylo!?

Ozvalo se: Co by bylo?

To sem já, vodník Proutek!

Zatahám tě za tvůj oudek.

A potom ti, Karle…

 

To už řval jsem jako pavián,

Proutkem z vody, z lesa hnán!

 

Musím se přiznat popravdě,

dnes koupu se už jen ve vaně.

 

Znám křišťálové jezírko, kde nejhlubší je les,

tam v letní večer teplý, do vody lezou teplí J.

 

Jan Kuřba

16. 1. 2011

 

 

Paseka

Věnováno jedné z mých platonických lásek – Hali

 

Vlní se paseka,

kol šumí les,

a tys uprostřed ní,

vnímáš tisíce vůní.

 

Nad hlavou modré nebe,

zrcadlí duši čistou, zrcadlí Tebe!

A v dáli pár bělavých beránků,

ležíš světem zmožená, avšak šťastná,

propadáš se do spánku.

 

Zdál se mi sen,

jak tráva šustí pod nohama,

a že větrný byl den,

a slunce chýlilo se za horama.

 

Nahoře na zeleném koberci,

pod břízou sedí dva milenci.

 

Vítr slábne, chlad je blíž,

slunce barví kraj do rudé,

oni choulí se blíž,

on bez chyby v jejích očích,

ona v jeho kráska,

víc tepla už nebude,

ty dva však hřeje láska.

 

Jan Kuřba

2012

 

 

Tichá voda

Tichá voda prase hladí,

tiché prase tiše kadí.

Kadí tiše do vodičky,

do tišiny u vrbičky.

 

Tichá voda šumí do ticha,

šumí krásu do ucha.

Tak jak Kája Káje,

do ucha u stáje.

 

Tichá voda břehy mele,

promele se do duše,

do morku kostí proniká,

do prdele! Pointa mi uniká…

 

Jan Kuřba

16. 3. 2013

 

 

Píseň Holubica

Píseň na oslavu flegmoušství, nevinnosti a práce v domácnosti.

 

C, Am, F, G, C

 

1)         (C) Letě-(Am)la   (F)ho-(G)lu-(C)bica,

            (C) letě-(Am)la  z (F)vy-(G)so-(C)ka.

Přistála mě na rameně,

následovně posrala mě.

 

(refrén rychleji)

R:        (C) A mě (Am)to  (F)ne-(G)tan-(C)kuje,

            (C) a mě (Am)to   (F)ne-(G)be-(C)re,

            (C) dyť se (Am)to (F)vy-(G)pe-(C)re.

 

2)         Vždyť mám ještě druhé čisté,

            nejsem prase to mi věřte,

            zvíře hloupé nevinné je.

 

3)         Letěla holubica,

            letěla z vysoka,

            přistála mě na tom druhém,

            bohužel měla průjem.

 

R:        A mě to netankuje,

            a mě to nebere,

            dyť se to vypere,

            (F)dyť se to (G)vypere,

            (F)dyť se to (G)vypere,

            (F)dyť se to (F)vy-(G)pe-(C)re.

 

Jan Kuřba

28. 3. 2005

 

 

Kodex Světla

Inspirace všem bojovníkům a bojovnicím

Dvacáté první stolení není pouze stoletím informací a technologií, ale také stoletím rozvoje vědomí. Od zvířat se skutečně lišíme, a to právě naším vědomím a svědomím. Úkolem této generace je posunout se dál.

Odpovědí na všechny Tvoje neznámé, při zkoumání kodexu, je slovo harmonie. A pro relativizátory a racionály mám odpověď na jejich šťourání a slovíčkaření: pokud tomu nerozumíte, nechápete, nebo se vám zdá kodex spekulativní, pověste prosím aspoň na chvíli hlavu na hřebík a použijte srdce.

 

1)      Miluj všechny děti a vychovávej je v lásce, která si neklade podmínky. Věnuj dětem dostatek času, naslouchej jim a povídej si s nimi, jako se sobě rovnými.

 

2)      Respektuj víru druhých. Nikdo nevíme, kde vězí skutečná pravda.

 

3)      Neodsuzuj druhé, dokud neznáš jejich příběh. Až ho poznáš, chovej se lidsky, důstojně a měj pochopení.

 

4)      Dbej o své tělo tak, aby bylo zdravé a stejnou měrou rozvíjej svého ducha.

(odkaz starořeckého učení kalokagathia)

 

5)      Uctívej život. Važ si všeho živého a nezabíjej nic živého z rozmaru. Ani zvěř, ani rostliny. (odkaz filmu Avatar)

 

6)      Žij skromně. Majetek pomine, do hrobu si odnášíme jiné statky.

 

7)      Buď světoobčanem/kou. Přemíra nacionalismu plodí nenávist a války.

 

8)      Plně respektuj druhé pohlaví. Žena a muž jsou si rovni. Nechť vládnou světu společně.

 

9)      Nepřestávej hledat smysl života, pravdu a svou cestu. Život je cesta. Buď otevřený/á.

 

10)  Příliš neplánuj, příliš se nenimrej v minulosti. Snaž se co nejvíce žít teď a tady.

 

11)  Nauč se odpouštět. I sám/a sobě. Třeba že nejsi dokonalý/á. Vše živé už dokonalé je.

 

12)  Bojuj proti trendu – dnes mám 100 a zítra chci mít 120. Žij trvale udržitelně.

 

13)  Připusť si smrt. Už zítra můžeš zemřít. Sepiš si vlastní pohřební řeč.

 

 

14)   

Co číst, co vidět

 

Knihy

Nakonec jsem se přece jen rozhodl, že zařadím i tuto kapitolu o knihách a filmech, které jsou „posouvací“, tedy vás posunou dál, které prostě stojí za hřích. Dovolím si ke každému titulu kratší či delší komentář. Přece jen držíš v ruce knížku, sice malou, ale knížku, knížečku. Takže se dají čekat slova, věty, odstavce, kila, tuny, vejžblepty...

   Berte, neberte, tu je má nabídka.

Karpatské hry

Tahle kniha je tenoučká, ale svým obsahem velikánská, rozletěná. Dá vám totiž křídla. Ukáže, jak může vypadat putování přírodou. Doslova vrostete v trávu, stanete se motýlem, rozběhnete se s větrem po úbočích, budete se chtít okamžitě sebrat a vyrazit do přírody a tam se toulat a dýchat zhluboka tu krásu všude kolem. Sedět, kde se vám zachce, ležet, kde se vám zachce, jíst kdy a kde se vám zachce. Budete chtít být s přírodou zase jedna bytost, jedna duše. Míla Nevrlý každou kapitolu věnuje jedné hře, tak jak je nazývá. Tyto hry jsou o ničím nespoutaných způsobech bytí v přírodě. Hra na gazelí nohy, na diamantové zdraví, hra na hlad a další. Důležité je číst mezi řádky a pochopit velké poselství této knihy.

   Mimo jiné jsou tam nádherné popisy tehdy ještě divokých rumunských lesů, vod a strání, kde právě autor tyto hry hrál nebo spíš žil. Samozřejmě pěkné místopisy můžete vynechat a soustředit se jen na Karpatské hry, které jsou tím hlavním.

   A právě se mi básněním o knize podařilo se znovu nadchnout. Přečtu si ji znovu, po třetí, jak jen to půjde. Olalá. Tuhle knihu věnujte prosím dospívajícím dětem, mladistvým. Zaslouží si ji.

 

Čtyři dohody

Pfff. Jak komentovat tohle veledílo? Těžko. Kdo nečetl, nepochopí. Snad si i troufnu na výrok, že Čtyři dohody jsou biblí osobního rozvoje. Je to velký, ale potřebný atak na západní (vlastně už zaostalý) způsob myšlení. Takové myšlení, kterým si vytváříme jen a jen peklo na zemi. Doslova. Pochopí-li člověk čtyři dohody a dokáže-li je aspoň pomalu, postupně žít, pak zapaluje svíčku ve tmě, začíná vytvářet nebe na zemi. Možná se Ti tenhle komentář zdá „už moc!“. Tak snad po přečtení pochopíš. K této knize je dobré se vracet.

   Musím ale varovat. Autor často píše o bohu. A byla by velká škoda, kdybyste kvůli svému postoji k bohu, kterého vnímáte třeba západním způsobem uvažování nebo ho zcela kategoricky odmítáte, odložili knihu po několika prvních stránkách načatou, nedočtenou. Za slovo bůh si dosaďte třeba nejvyšší pravdu a lásku, vyšší princip nebo něco mezi nebem a zemí, všechno bude pravda.

Pátá dohoda

Tady se předpokládá, že člověk už dobře zná dílo předchozí, ba dokonce podle něho i začíná žít. Kniha v první části shrnuje Čtyři dohody a drobně je rozvíjí, zpřesňuje. Druhá část se zabývá vlastní, pátou dohodou. Za sebe bych nedoporučil číst pátou dohodu, dokud nemáte předchozí zažité.

7 návyků skutečně efektivních lidí

Na první pohled se zdá, že se jedná o ryzí manažerskou příručku, jejímž jediným cílem je být skutečně efektivní, být první. Jenže tomu tak není. Autor na to jde od píky a nutí čtenáře k hlubokému zamyšlení, o co nám v životě skutečně jde. Co je a není důležité. Nebudu předbíhat, nebudu konkrétní, ale poslechl jsem autora, vzal jsem tužku, papír a sepsal si, oč jsem byl žádán. A vyplatilo se.

   Kniha je tlustá, obsáhlá, čte se obtížně, neboť každá stránka je nabitá myšlenkami až po okraj a není možné stránky louskat louskáčkem. Já jsem knihu četl pomalu, postupně, vracel se k ní a doslova se pročetl až na konec. Popravdě, asi po půl roce. Ale rozhodně to stálo za to.

Muž, který chtěl být šťastný

Nádherná knížka! Hodně posouvací. Hezky se čte. Příběh plyne jako voda, ani se nenadějete a jste na konci a je vám líto, že končí. Naštěstí se autor činí (taky potřebuje na chleba) a napsal už další dvě knihy. Pro ty se už ale rozhodnete nebo nerozhodnete sami. Je dobré začít s touhle jeho prvotinou. Kniha je vhodná i pro „začátečníky“ na cestě osobního rozvoje.

Sex

Musím se udělat. Musím ji udělat! Musííím!

   Kdo si to pak má užít? Když oběma toto běží hlavou? A je sex špatný? Ne, je to místo, kde se potkáváme s bohem, s univerzem, jednotou nebo jak to kdo nazve. Tohle a daleko víc pochopíte s touhle knížečkou. Měli by si ji přečíst vždy oba. Stojí málo, je kratičká, čte se dobře a rychle. Nejvhodnější místo k odkládání je na záchodě. Tam do ní zabrousí jistě i méně čtivá vaše polovička ;). Autorem této knihy je Osho. Případně ISBN je 80-7205-120-2.

Vychováváme děti a rosteme s nimi

Popravdě musím říct, že v tuhle chvíli nemám knihu ještě dočtenou. Přesto už vím, že je dobrá. Jednak na základě referencí od lidí, kterým důvěřuji. A pak díky dosud přečtené jedné třetině. Možná znáte ten pocit, že na tu nebo onu knihu ještě nepřišel vhodný čas. A to je to správné čtenářské cítění. Nutit se do knihy je špatně, pak z ní nic nemáte. Takže k téhle knize se vrátím, až přijde čas. Jako že přijde.

   Nicméně. Je to dílo, které se snaží napravit několik staletí zažitý model výchovy, který, jak už dnes víme, není dobrý. Naši rodiče si tím museli projít, jejich rodiče si tím také prošli a jejich rodiče a jejich rodiče. Nu, a ani my, kteří držíme tuhle knížečku, jsme nebyli ušetřeni. A měli jsme si tím všichni projít. Nelze nikomu nic vyčítat, jen to ne! Každý dělá, co může. Ovšem teď už to víme, co by se dalo změnit, co dělat lépe a vychovat tak vyrovnané, sebe-milující bytosti, které budou šťastné a tohle štěstí pak budou předávat dál. A na stránkách téhle úžasné knížky se snaží autorka, Naomi Aldort, vysvětlit tyto principy starého modelu a navrhuje model nový (praxí ověřený). Přečtením rozhodně nic nepokazíte. A nemusí číst jen rodiče. Látka se dotýká každého, kdo je synem, otcem, matkou, přítelem… kdo je.

 

Poselství od protinožců

Nejčerstvěji dočtená kniha. Mazec!

   Víte, já od jisté doby nevěřím na náhody. Tak vám… nebo Ti… snad je to jedno, jestli vykám nebo tykám, doufám, že Ti na tom tak nesejde bratříčku, sestřičko, duše moje milá, krásná :). Zkrátka a dobře jsem šel poprvé v životě na bleší trh. Jelikož tam prodávají nejčastěji ženské, pak nejčastějším zbožím tam jsou „hadry“, logicky. Nevadí. No a najednou vidím, jedna dcerka tam mezi hadry má knihu. Jednu. Jednu jedinou. Poselství od protinožců. Knížku, o které jsem tolik slyšel! Znamení. Koupil jsem. Nelituju.

   Občas se zamýšlím nad tím, jak by se změnila cena knihy, kdyby se do ceny promítla přidaná hodnota obsahu. My říkáme přesah. Co kdyby se do ceny promítl přesah? Kolik jsme už přečetli knih, kde jsme jaksi zapomněli detaily. O čem byly ty knihy? Samozřejmě, četba jako taková je relax. A odpočinek má na světě své místo! Takže četba čehokoliv je přínosná, určitě ano. Nicméně co ty knihy, které nám mění život? Pohled na svět. Rozvíjí naše vědomosti, znalosti, naši duchovní stránku? K nezaplacení. Takže dobře, že tomu tak není, nedoplatili bychom se.

   Tohle Poselství od protinožců je o ženě středního věku, americké národnosti, která se vydala do Austrálie šířit nové metody v lékařství. Kontaktuje ji však zástupce australského domorodého kmene (užívaný výraz je „Aboriginal Australians“), který ji pozve k audienci, aby představila jeho lidu své metody. Dáma souhlasí. Ukáže se však, že všechno je a bude jinak. Posléze se tak s nimi vydává na pouť do tamní pouště, aby se zpátky naučila, co jsme již dávno (my „vyspělí“ zápaďáci) zapomněli. Co je a není v životě důležité. Jak žít čistě, v pravdě, v souznění s matkou Zemí.

   Kniha mne hodně zasáhla. Je napsaná (i přeložená do češtiny) hezkým jazykem, takže se dobře čte, řádky ubíhají jako krajina za oknem v rychlíku. Poselství knihy je jednoznačné. Ale tady ho neprozradím. Přečtěte si ji.

 

Příběhy pro potěchu duše

Tak tady se právě hodí říct, že doporučené tituly nemám seřazené podle nějakého řádu. Vlastně mám. Jsou tak, jak mě ovlivnily a jak mě napadaly v hlavě. Tato přišla jako poslední, byť jsem ji četl jako první. To jsem byl ještě pěkný pívo. O duchovním rozvoji jsem věděl prd. Ne, že bych teď věděl o tolik víc, snad jen něco málo. Maličko.

   Nejedná se o souvislý příběh či vyprávění. I název napovídá, že jde o soubor mnoha nejrůznějších příběhů, které vážně potěší, pohladí, zahřejí. Ale i trknou. Rozsvítí se nám. Něco pochopíme. Jsou krásné. Vážně moc! Dostal jsem je od mojí milé kamarádky a byl to krásný dárek. Stále je. Děkuju! Indiánko indiánská :).

   No a důkazem, že jsou příběhy přesahové, je to, že se mi několik z nich usadilo v kosti pamětní, zatím neodešly a tak jsem je mohl vyprávět dál. Teď je schválně počítám, kolik jich je… čtyři určitě. Příběhy není dobré číst šmahem. Pak z toho nic nemáte. Ideálně před spaním nebo v šalině cestou do práce, z práce, jeden, dva příběhy a dost. Je potřeba si je promyslet, zažít je. Stejně jako když člověk přijde z kina, z divadla a je nadšený a nechce už nic dělat, nic co by mu přerušilo vlákno zažití si právě zažitého. A tak to má být. V dnešní překotné době se to snadno řekne, hůř dělá. Přeplácáváme jeden zážitek druhým. Chceme jich moc, moc, moc a nemáme dost a sotva skončí jedno, začíná druhé. Na houby.

 

Filmy, dokumenty a jiné

3 idioti

Teprve druhý a zatím indický film, co jsem kdy viděl. Nádherný. Usměvavý, nabitý pozitivní energií. Je v něm mnoho úžasných myšlenek, jen je postřehnout mezi řádky. Občas se tam i zpívá (u indické produkce typické) a celkem se to tam i hodí. Těším se, až se na něj podívám znovu. A o čem to vlastně je? To se dočtete na populární ČSFD databázi.

Nádherná zelená

Jasné poselství zpracované ve francouzské svérázné komedii. Nádherná zelená je prostě nádherná! Kéž by tak jednoduše šlo nakopnout materialisty, racionály a jiné anály, tak jednoduše jako ve filmu. No, ale rozhodně si nenechte ujít fotbalový zápas ke konci, kde ústřední hrdinka nakopne hráče na hřišti. To je fakt prča! Sám se mi kouzlí úsměv při pomyšlení na tu scénu. Haha. Thágže, rezolutně doporučuju! Recommended. Empfohlen. Ajánlott. Kunconywa apod. (Ať žije strejda Google a jeho translátor!).

Tanec s vlky

Kdo neviděl, jako by nebyl. Čili já jsem dlooouho nebyl, neboť jsem se na to podíval teprve loni. Ale jak říkám, vše přichází, kdy má, a odchází, kdy má.

   Jeden z mnoha filmů, a možná i jediný, který ukazuje indiány, jako obyčejné lidi, jako jsme Ty i já. Kteří mají své chyby, strasti a starosti, své touhy. Žádné svaté, bezchybné, dokonalé modly. Krásná příroda pohladí. Mír a klid. A kontrast mezi životem indiánů a jejich chováním k sobě, k přírodě, k americkému vojákovi, kterého skvěle zahrál Kevin Costner, a mezi drancující, krutou a bezohlednou povahou bělochů je zapamatování hodný.

Avatar

Slyšel jsem, že nic nového pod sluncem. Jen další Pocahontas. Nuda.

   Jenže ne tak docela! Krom toho, že je to hezký příběh o lásce, přátelství, vzdoru proti tyranii, sebeobětování se pro celek a dalších o, tak za hlavní zprávu považuji tu o vztahu domorodých k rostlinám, zvířatům, k přírodě celkově, k životu. Tenhle film je naprostou analogií našeho skutečného světa. Do puntíku.

   Film je šikovně nastaveným zrcadlem. Jen se tam hledat a najít se tam! Kácíme deštné pralesy, vyháníme domorodé obyvatele, zastrašujeme je, aby se klidili z cesty, protože jejich místo, kde se narodili, vyrostli, místo, které jim poskytovalo stravu, střechu nad hlavou, dětem hřiště, zkrátka vše potřebné, se už brzy promění v jeden velký důl na zlato, diamanty či jiné suroviny. Jsme slepí a krutí. Nevidíme za roh. Podřezáváme si pod sebou větev. A to všechno proto, abychom měli… abychom toho hodně měli, a ideálně ještě víc. Větší množství než velké. A že ani zlatá, ani diamantová vejce nám štěstí nepřinesou, nevidíme, neslyšíme, bažíme po nich dál.

   Peníze a moc. Úkolem naší generace je se správně s touhle entitou vyrovnat, porazit ji, zkrotit. Anebo taky ne a pak se s námi děj vůle boží. Myslím si, že čas ještě je. A jediná naše šance je teď v tom, že začne každý sám, samojediný u sebe. A půjde příkladem. Jestli Ti, čtenáři můj, vrtá hlavou, jak na to, stačí zapnout internet a hledat. Ptát se lidí. Mluvit o tom. Prostě chtít. Konec konců níže uvádím dokumenty, které se přesně tomuto tématu věnují. Tedy jak!

   Jej, to jsem se rozvášnil :).

 

Atlas mraků

Tak tohle je krásný film o tom, jak to možná je, tady na tem světě, no anebo taky jak není. Já hlasuju za á. Věřím v reinkarnaci a tyhlety věci.

   Film jsem viděl poprvé v kině. Když skončil, bylo ticho, nikdo se nehnul. Pak jsem si ho pustil doma znovu a po čase zase. Pokaždé jsem nacházel nové a nové věci. Nové souvislosti. A zbytek jsem pochopil až po přečtení knihy.

   Snímek je víc o smyslu života, o vztazích. O tom, že skutečně záleží na každém, jak se rozhodne, jak zareaguje, zda to či ono v životě učiní či neučiní. O tom, že vlákna budoucnosti spřádáme všichni, neustále každý den, společně. Ovlivňujeme, a to významně, jiné životy, druhé bytosti kolem, současné i budoucí. Tak o tom si myslím, že snímek je.

   A kniha stojí také za hřích, hříšek. Teda je to pořádná bichle. Ale jsou i větší a tato se čte rychle.

 

Duše Ká

Tyto pořady nebo nevím, jak nazvat záznamy ze setkání zajímavých lidí, nahrané a dostupné na YouTube. Nevím. Je to fuk. Pojmy, průjmy. Jaroslav Dušek, dnes už bych dodal – učitel národa, si zve do divadla Kampa zajímavé hosty a společně diskutují na dané téma. Jednou je to zdravotnictví, kde byl hostem Jan Hnízdil, známý to propagátor celostní medicíny. Po druhé alternativní bydlení, jindy sázení stromů, jindy klimatologie, léčitelství a tak dál. Pokaždé se však pobavíte, protože v Duškově podání je sranda všechno a zároveň se dozvíte hodně zajímavých, inspirativních věcí. Já jsem viděl tak dva, tři záznamy a vždycky to bylo bezvadný.

Čtyři dohody

U Jardy Duškových ještě chvíli zůstaneme. Je totiž možné, zajít na divadelní představení, které je na motivy stejnojmenné knihy. Ano, té, kterou jsem již zmínil na předešlých stranách. A právě proto, že o tohle divadlo byl a stále je velký zájem, někoho napadlo, jestli by se teda nedalo ono představení promítat i v kině. Samozřejmě, že dalo. Zrovna včera jsem se z takového vrátil, z promítání divadelního záznamu Čtyř dohod. Ánébó je možný si pořídit i dévédéčko se záznamem představení. Takže možnosti jsou.

 

   Jak správně popsat tohle divadlo… hustý! Mega-hafo-hustý. Asi dvousethlavý sál se řezal smíchy co chvíli a zároveň se nás to velmi dotýkalo, velmi, velmi, někde hluboko uvnitř. Jako by Dušek, a jeho příjmení taky není náhoda, odkrýval dávné pravdy a lopatou odhazoval kubíky nánosu bolesti, které jsme už za život posbírali. Od dětství po teď. Bolesti a dávné křivdy, které si taháme všude s sebou a které nás oddělují od štěstí, jako spousta závojů přes oči, skrze které nevidíme jasně a zřetelně, skrze které nejsme a ani nemůžeme být úplně šťastní. Po skončení bylo zase ticho. Nikdo neklopýtal k šatně, aby nemusel stát frontu. Zažívali jsme si. Nádhera. Ten souzvuk všech dušiček, které někdo pohladil. Už v sále to bylo cítit, taková zvláštní atmosféra, která ten večer odešla až s noční košilí. Najednou, jako bychom si byli všichni blíž. V sále a posléze i v hospůdce, kde jsme si s přáteli zažívali už nejen divadlo, ale i dobrý mok, jsem vnímal pozitivní energii, která tančila kolem nás, kolem všech dohromady a ve které nám bylo dobře. Byli jsme vůči sobě přátelštější, respektující, naslouchající, krásnější. Mám rád takové večery. Taky jsem potom přijel domů, a jelikož jsem byl tehdy nezaměstnaný, psal jsem tuten můj traktát do sedmi hodin do rána! Toliko jsem měl energie, tolik mne takový večer nabil. A právě teď, den poté, kdy jsem zase výborně poklábosil s dobrým kamarádem nejen o smyslu života, ženských a vědy; je 4:47 ráno. Sranda. Ať žije Kairós! Tak staří Řekové nazývají čas, kdy ho nevnímáme. Když si děti hrají, jsou v Kairós. Zatímco studenti ve škole, když se nudí a minutu co minutu sledují hodinky, jsou ve Chrónós. Závěr? Psaní mě baví :). Pohltí. Čas přestane existovat. Plyne najednou docela jinak.

Žít změnu

K tomuto vyloženě dokumentu už nebude tak jednoduché se dostat. Alespoň ze začátku ne. Ale zkuste to u mne. Já už ho mám stažený v počítači. Sice mi chybí posledních asi 5 minut, ale co už. To přežijeme. Jinak tedy by mělo být možné si ho taky za poplatek cca 120 káčé stáhnout.

   Dokument je sondou do života lidí, Čechů, kteří se dobrovolně rozhodli jít proti proudu. Rozhodli se žít skromně, trvale udržitelně, v souladu s přírodou. Možná to není možné, abychom tak žili všichni, přesně jako oni, ale jejich příklad dobře rozšiřuje mantinely toho, co je a není normální i morální. Životní styl je totiž vždycky otázka trendu. Co je a není IN. Není tomu tak dávno, kdy při popisu dnešního systému sběru odpadu, třízení a nakládání s odpady by si nejeden člověk ťukal na čelo a kroutil hlavou. Vždycky je někdo první, druhý, třetí, stopadesátý a pak už se to ani nepočítá. Ta věc, určitý zvyk, chování, uvažování se stanou běžnými. Ale chce to mnoho sil, odvahy a taky času. Drobná, malá, nenápadná otázka na konec. Víme, kolik času ještě máme? Zrovna dnes vydal mezinárodní panel pro změny klimatu novou zprávu, bohužel není co slavit. Yvonna Gaillyová v dokumentu říká: „Když každý uděláme maličko, tak všichni dohromady uděláme maličko.“

 

Revoluce kulturně kreativních

Už je 5:27. Dochází mi baterky.

   Zde se jedná také o dokument v pravém slova smyslu. Kdybych chtěl být stručný, tak napíšu, že toto je v bledě modrém jako Žít změnu. A taky jsem to, koukám, napsal. Celý dokument je dostupný na YouTube. Řeší se tu vážně to samé, jen z perspektivy celého světa. Kulturně kreativní jsou totiž právě ti popsaní výše. Podle mého názoru skuteční hrdinové doby. Údajně jsou už takových po světě milióny. Tak snad! Naděje, jak mě naučila jedna paní při sbírání podpisů pro Táňu Fischerovou, nikdy neumírá! Čili neumírá poslední, jak se většinou říká, ale neumírá nikdy.

   Pokud chcete v životě udělat nějakou bláznivinu a bojíte se svého okolí, které si myslíte, že vás zavrhne, že jste se zbláznili, pak je dobré se podívat na tyto poslední dva doporučené videodokumenty. Zjistíte, že nejste až tak vzácný druh a že je vás víc takových.

   Poslouchat svoje srdce a žít! Chodících mrtvolek je všude spousta. A je to škoda. Jak praví série anonymních billboardů po republice: „Kéž jsou všechny bytosti šťastný!“ No a to je, oč tu běží. A to je taky pěkná tečka za touhle kapitolou.

 

   Kéž i Ty, krásná, jedinečná bytosti, jsi šťastná!

 

 

 

Svíčka přání

 

Věřím, že síla myšlenky dokáže divy. A upřímné přání od srdce je myšlenkou silnou.

   Proto každou neděli, je-li to jen trochu možné, zapaluji svíčku a pronáším tato slova:

 

Zapaluji tuto svíčku, jako modlitbu za osobní změnu každé bytosti na Zemi, jako cestu za světovým mírem. Nechť láska zvítězí nad lží a nenávistí.

 

   Tím chce básník říci, že prvně musí začít každý sám u sebe. A jít tak příkladem. Ty táhnou. Jinak než změnou sebe sama svět nezměníme. Každý musí začít sám u sebe.

   Čím víc nás svíčku zapálí, tím větší sílu přání bude mít. Ale ne za každou cenu. Z celého srdce a s velkou pokorou si přeji, aby se tento zvyk šířil a působil. Ale jen mezi těmi, kteří věří, že to má smysl. Mezi těmi, kteří budou tento zvyk šířit jen ústně, z očí do očí. Jiná média nejsou přípustná. Tato Kniha přání a stížností je jedinou výjimkou potvrzující pravidlo. Nezáleží na tom, jak rychle se zvyk bude předávat. Není podstatné, jestli nás bude prvních tisíc za rok, za dva, za pět nebo dvacet let. Stejně tak nejsou důležité vnější parametry jako pohlaví, věk, sexuální orientace, národnost, rasa, náboženská příslušnost a další. Důležité je, že si stejnou věc, ve stejný den, bude ze srdce přát víc a víc lidí, napříč kontinenty.

 

Přemýšlej o tom.

Zapálit svíčku a něco si přát je tak málo…

…a přitom tak moc.

 

 

 

Konec?

 

Konec? Ale kdepak! To je teprve začátek! Ne, hrozně kecám…

   Jestli ses, čtenáři můj nebo čtenářko, dostal až sem na konec, máš můj obdiv a já velkou radost! Že to přece jen šlo číst. Doufám jen, že jsi nečetl jen z donucení, ale aspoň taky trochu ze zvědavosti, co to ten Honza napsal. Pokud bys měl/a cokoliv na srdci, povídej, vypravuj, přeháněj! Pověz, napiš, zavolej. Budu Ti naslouchat, jak toho bude srdce mé schopné.

   A co povědět takhle na závěr? Když všechno, co si myslím, že vím, jsem Ti už pověděl?

   Snad jen ještě jedno přání. Velké přání. Žij dobře, žij šťastně. Buď milován rodinou, přáteli, ale i Ty je miluj. Měj se rád a nauč se odpouštět. Odpouštěj sobě, jak strašně nedokonalý jsi, a měj se rád takový, jaký jsi. Pak stejně odpouštěj druhým a miluj je. Miluj svoje rodiče, partnera, svoje děti, všechny děti. Miluj rostliny, zvířata, čerstvý vzduch, vodu, chladivou, uklidňující, ale i teplou, proudící, stojatou. Poděkuj jí. Nauč se vidět krásu tam, kde jsi ji dříve neviděl. Je všude kolem. Stačí se jen dobře dívat. V lese, na lukách, u vody. Ale i ve městě. Nebo doma. A měj z ní radost, raduj se jako malé dítě, protože to se jinak než opravdicky radovat neumí. Poslouchej vítr, vnímej, jak se Ti hrabe ve vlasech. Poslouchej stromy. Odjakživa k nám promlouvají. To, že je neslyšíme, že jim nerozumíme, je jen naše zabedněnost, paličatost; trucujeme v koutě a nechceme pustit rácie a matérie z rukou. Žij v pokoře a vděčnosti. Děkuj za všechny dary. Darem jsou i těžké zkoušky životní, bohužel je to tak. Mění nás, posouvají, chtějí nám hodně dát. Snad jejich zdoláváním nezkysneme a nestanou se z nás ony chodící mrtvolky.

   Přeju Ti krásný, naplněný život, spoustu lásky, potom takové zdraví, které Ti nebude bránit žít, a když nezkysneš a dovedeš se radovat z blbostí, maličkostí, pak už nic víc není potřeba. Láska a radost ze života je štěstí. Je to stav mysli. Nic víc. Je to list v naší hlavě, na jedné straně je neštěstí a na druhé straně téhož listu je štěstí. Stačí správně otočit. Nebe existuje. Nosíme ho všude s sebou. Stačí jen otočit.

Od teď, když uvidíš dítě dovádět v kaluži, se budeš buď usmívat a vědět, nebo se rovnou přidáš!

 

 

S láskou,

Jan Merlin Kuřba Námořník :-))

 

 

Během zimy a jara 2014, v Brně

---