Situace B

Iveta už několik dnů kouká do svého diáře na poznámku u pátku: Končí ti lítačka! Říkala si, že by to třeba nemusela nechat na poslední den, ale znáte to. Ok, dnes po práci tam skočím. Sice chtěla co nejrychleji utéct domů a prodloužit si tak o pár minut víkend, ale usoudila, že pro lítačku musí. V pondělí ráno by to bylo už vůbec peklo. Z práce se jí podařilo zmizet už v půl třetí, takže s dobrou náladou vyráží k okénku s kuponky místní MHD. Samotné okénko sice nevidí, zato fronta před ním se přehlédnout nedá. Iveta netrpělivě poklepává podpatkem o podlahu. To jste si sem nemohli všichni přijít stoupnout jindy? To tady musíte stát zrovna teď, když spěchám? Klid a lhostejnost jejích kolegů z fronty ji přiváděla k šílenství. Copak vy nikam nemusíte? Vám je to jedno, že tady prostojíte polovinu pátečního odpoledne? Tak jo, to vydržíš. Bylas blbá a nešlas sem jindy, tak to teď vydržíš. Stihla přečíst všechny reklamy na zdech, prozkoumat sortiment obchůdků kolem, hodit očkem po pár mladících, co kolem ní procházeli, a napsat zprávu příteli, že trčí v pitomý frontě a že se o něco opozdí. Bolely ji nohy a docházely jí nápady, čím se při čekání zabavit. Vytáhla z kabelky zrcátko a přejela si pusu rtěnkou. Aspoň nějak ten čas využiju. Až tu frontu vystojím, za odměnu si koupím ten krásný šátek, co mají vystavený naproti, ať z toho taky něco mám.

Nemožné se stalo skutečným a Iveta stojí čelem k paní, která dokáže celou situaci vyřešit. „Dobrý den, prosím čtvrtletní od zítřka“, hlásí Iveta přes sklo a mezitím loví z peněženky příslušný obnos, který prostrčí okýnkem. K jejímu překvapení jí ale paní vrací naprostou většinu toho, co jí Iveta před chvílí dala. „To je nějaká levná čtvrtletní, ne?“ Paní se praští do čela a zavře oči. „Promiňte, já Vám tam dala omylem měsíční, nezlobte se“. „A to už mi to nemůžete změnit na čtvrtletní?“ zjišťuje Iveta. „Bohužel… Čtvrtletní si koupíte příště. Tuhle budete mít do října a pak vám to vyjde alespoň přes Vánoce“. Na prstech napočítala, že tři měsíce, po které jí kupon vydrží, budou listopad, prosinec a leden. No tak to je teda výhra, pomyslela si Iveta. Už má tohohle neposlušného dne plné zuby. „Měla jste mi to dát přece zkontrolovat, než jste to tam odklapla! Kvůli vám sem teď musím za měsíc znova a ještě jsem utratila zbytečně víc za měsíční, než by mě vyšla v přepočtu na měsíc čtvrtletní! Tak mi dejte alespoň na ten rozdíl slevu, když už sem za měsíc poženu zase!“ „Nezlobte se, ale to bohužel nejde, ceny jsou pevně dané. Je mi to opravdu líto, prosím pro jednou mi to promiňte.“ Iveta čapla peníze i kartičku a rychle všechno ukládala na své místo. Hlavně ať už je pryč odsud, na tohle dneska vážně nemá náladu. „Děláte špatně svoji práci. Svoji chybu házíte na mě místo toho, abyste si ji vyřešila. Budu si na vás stěžovat!“ A s lehkým úsměvem na tváři odkráčela od okénka. Aspoň trochu jí to vrátila. Přece si s ní nemůže každý manipulovat, jak se mu to hodí. „Copak vy jste se nikdy nespletla?“ Slyší ještě za zády od okénka.

David dopsal poslední mail a naskládal své věci do tašky tak rychle, jak jen to šlo. Teď se na práci nedokáže absolutně soustředit. Od té doby, co se s ním Renata rozešla, je jako tělo bez duše. Pořád na ni musí myslet. Jeho dětská láska. Znali se přece tolik let, tolik let spolu perfektně vycházeli a tolik let spolu byli šťastní. Tak proč se to kruci museli všechno pokazit? Už po cestě si představoval, jak zase dorazí do bytu, kde na něj nikdo nečeká. Další víkend v jednom. Než zaleze do metra, ještě si koupí lahev něčeho ostřejšího, ať ten páteční večer přečká. Lahev ukládá do tašky hned vedle pracovních dokumentů, když v tom ji spatří. Nádhernou slečnu, co zrovna odešla od okénka MHD. A jak se kouzelně usmála! Odchází pomalu a s jistým krokem, jako by pro ni všechno byla hračka. Povznesená nad to, že je pátek a ona ho tráví ve frontě mezi těmi otrávenými lidmi. Rukou si odhrne vlasy za ucho. Má krásné červené rty a zrovna si vybírá šátek. Tak krásná dáma si zaslouží krásný šátek, pomyslil si David. Možná je to znamení. Možná bych se měl konečně sebrat a začít znovu žít. Možná se mnou pojede metrem. A možná taky ne. Jestli ne, měl bych ji oslovit už tady. Myslím, že měl. Asi ji zkusím pozvat na večeři.

Eva přišla večer domů naprosto vyčerpaná. Tahle „práce s lidmi“ je tedy pěkně náročná záležitost. Pořád člověku tlučou do hlavy, aby byl na všechny milý a usměvavý, ale co když ti všichni nejsou milí a usměvaví? Kolik toho ještě mám snášet a když už můžu taky prohodit něco ne až tak milého? Spoustu zákazníků by nejraději poslala do háje. Vybíjejí si na ni zlost, že musí čekat ve frontě, že je MHD moc drahá, že máme přestávky v otevírací době, že jim vrací moc velký peníze, nebo zase moc drobný. Tuhle práci dělala už 10 let. Měla problémy s kolenem a sezení u přepážky jí vyhovovalo. Zlatý důl to sice zrovna nebyl, ale chodila domů s čistou hlavou. A občas se přece jen našel i nějaký ten milý člověk, to pak měla den hned o něco lepší. Ale dneska ji ta nána naštvala. Chápe, že udělala chybu, ale snad se zase tolik nestalo, čtvrtletní si koupí příště. Nikdo přece není dokonalý. Měla před přestávkou a už jí mozek vypínal. A ta fronta pořád nekončila, jak začíná nový měsíc, je to vždycky na zbláznění. Asi by to mohla nějak stornovat, ale ta slečna se jí už od začátku nelíbila. Taková ta nafoukaná krasavice, co si o sobě moc myslí. Tyhle typy neměla Eva ráda. Nejsou nic víc než ona, ale pořád se jen předvádí. Chtěla ji nechat trochu vydusit. Zase taková oběť to přece nebyla, jen přijde slečna za měsíc znovu. Jen aby si vážně nestěžovala, na to musela Eva pořád myslet. Asi jsem to měla hned vyřešit jinak, náš zákazník, náš pán, ale nejdřív chtěla vyzkoušet variantu kompromisu. Kdyby tu měsíční opravdu nechtěla, nějak, i když dost zdlouhavě, bychom to vymysleli, ale tak co, sebrala peníze a šla, to znamená, že můj návrh přijala, nebo ne? Kompromis sice vyšel, ale za cenu možné odvety. No co, už se stalo. Udělá si teplý čaj a zaleze s knížkou pod deku. Zítra má naštěstí volno.

Tereza čekala na svůj další kuponek na MHD vybavená. Vzala si s sebou knížku, co si včera půjčila v knihovně. Doma toho moc nepřečtu, tak alespoň tady zabiju dvě mouchy jednou ranou. Ta hádka před ní jí ale od čtení vyrušila. „A to už mi to nemůžete změnit na čtvrtletní?“ ptala se žena před ní. Ta baba za okýnkem slečně zjevně nedala to, co si přála. A vypadá to, že už jí to ani dát nehodlá. Je to hrůza, jak si ti úředníci na nás občanech kompenzují svoje mindráky, říkala si v duchu. Jako když mi ta paní na poště vynadala za to, že chci posílat doporučený dopis bez podacího lístku. Copak ona nikdy na nic nezapomněla? Káča jedna pitomá. Tereza pozorovala slečnu, jak odchází. Tak baba zase vyhrála, pomyslila si.

V místních novinách se v rubrice „Z Vašich dopisů“ objevil tento článek: Chtěla bych touto cestou poukázat na chování jedné zaměstnankyně místní MHD, která mi před nedávnem prodávala kupon. Paní si zjevně libuje ve své „nadřazenosti“ a výsadním postavení za přepážkou, když s lidmi jedná tak, jak jedná. Není ochotna nést odpovědnost za své jednání a chyby, které dělá, hází na jiné. Kdybych já prodala zákazníkovi něco jiného, než co si přál, okamžitě bych se snažila svou chybu napravit, protože jsem si vědoma toho, že jinak bych o svou práci rychle přišla. To si tato paní zřejmě neuvědomuje, nebo nepřipouští, proto bych ráda toto nedorozumění zveřejnila, aniž bych uvedenou jmenovala, aby si buď její zaměstnavatel uvědomil, že i lidé za přepážkou musejí podléhat přísnému výběru a kontrole, nebo aby si lidé před přepážkou naopak uvědomili to, že si nemusejí nechat všechno líbit. Máte právo na to, co si sami zvolíte.

Lenka odemkla dveře od baráku a zamířila ke schránce. Hromadu reklam poskládala na organizovanou hromádku a s ní pod paží vyšla jedno patro ke dveřím od bytu. Další šichta za mnou. Odložila kabát, poštu i kabelku a šla se převléknout do něčeho pohodlnějšího. Pustila troubu, aby mohla upéct Pavlovi něco dobrého, než se vrátí z práce. Než se trochu rozehřeje, projde alespoň tu hromádku za schránky. Reklamy rovnou dávala stranou, ještě by ji ty slevy přinutily koupit něco, co nechce. Nechala si jen místní noviny, aby si přečetla, co je tu nového. Po pár článcích o opravě hřiště, úspěších místního sportovního klubu a seznamu seniorů, kteří se dožili úctyhodného věku, narazila na článek od paní Ivety. A kruci, ta ženská, co se se mnou tuhle hádala, sice byla pěkně protivná, ale že by napsala článek do novin, to bych do ní teda neřekla. Měly jsme sice takové malé nedorozumění, ale obě jsme usoudili, že pro nás bude jednodušší, když to necháme tak, jak to je. Ještě abych kvůli ní dostala padáka! Myslíte, že šéf zjistí, kterou z nás že to má vyrazit? Doufám, že ne…