Bez názvu

Ležela schovaná pod postelí a čekala na prásknutí dveřmi. V hlavě projížděla vzpomínky plné nepříjemných obrazů a pocitů naprostého odcizení, izolace a beznadějnosti. Jak dýchala, chomáček prachu před ní poletával. Ty jsi ten poslední, co by mi to mohl rozmluvit — v duchu mu domluvila a dál čekala na to klasické, dennodenně se opakující, kultovní prásknutí dveřmi. Budiž prásknutí dveřmi! — řeklo si děvče a jak bylo řeklo, tak se nestalo. Proč jí to tak dlouho trvá? A zatímco pomalu ztrácela trpělivost, chomáček prachu dál opisoval prapodivné trajektorie v rytmu jejího dechu. Náhle se otevřely dveře do jejího pokoje.

"Alžběto, tak já jdu!"

Proč mi to říká podruhé? 

"Zase se schováváš? Jen ať nepřijdeš pozdě do školy, nebo to schytáš. Rozumíš Alžbi?"

Dveře se zavřely, další dveře práskly. Začala druhá fáze.

Předně si musí zopakovat, zač bojuje a oč jí jde. Dnes nechce zemřít. Cíl je dát jasně najevo, že už toho bylo dost, že to takhle dál nepůjde, nebo půjde, ale přes její mrtvolu. Jako doteď i další kroky musí učinit v nejvyšším utajení. Plyšáci na ni donášejí, o tom nemohlo být pochyb. Musí se před nimi chovat normálně, jako kdyby se do školy doopravdy chystala. Jakmile ale vystoupí z pokoje s aktovkou na zádech a všechny vatou naplněné bonzáky tak nechá za sebou, pustí se do finální fáze. Ještě neví, co v té finální fázi přesně provede, ale bude to vědět, až na to dojde. Teď nedat najevo nervozitu před těmi prolhanými bestiemi s falešnými úsměvy a vylézt zpod postele, jakoby to bylo naprosto normální. Když už stála, sfoukla nezbedný chomáček prachu z nosu a začala to únavné ranní kolečko: hygiena, snídaně, oblékání, naplnění aktovky relevantním obsahem pro dnešní den, vypnutí všech spotřebičů, nazutí bot, vzetí pytlíčku s přezůvkami, východ z bytových dveří a jejich zamknutí. Nesnášelo to, snad dneska toto kolečko prožije naposledy.

Vše probíhalo podle plánu, plyšáci něco tušili, nic však nevěděli. Nakonec nemohli nic dělat, bylo ale třeba, později, aby nic nenapovídalo tomu, že je to naplánované, chladně vykalkulované. Zavřela za sebou dveře od pokoje. Nechtělo se jí moc do té slavné finální fáze. A v tu chvíli, kdy byla plna pochybností, se svět zavlnil, místnosti začaly přecházet z modré do zelené, stěny pokašlávat a okna se rozpadávat, aby se pak zase mohla zpátky skládat do původní podoby. Díky tomuto impulzu shůry se dala znovu do pohybu a spřádala další nitky svého děsivého plánu. V předsíni se vysvlékla do naha, v koupelně napustila vanu horkou vodou a vybavena žiletkou se do vany ponořila. Teda chvíli musela čekat, až ta vana vychladne, a když viděla, že jen tak nevychladne (zdálo se jí, že čas utíká tak pomalu!), tak ji vypustila a potom napustila normální vlažnou vodou. Když už ležela ve vaně, snažila se podřezat si žíly na levém zápěstí. Jenomže se jí nedařilo s žiletkou manipulovat tak, aby si přitom nepořazala bříška prstů pravé ruky. Nakonec usoudila, že krve na demonstrativní sebevraždu už je dost a spokojila se jen s pořezanými prsty. I tak to pálilo jako čert.

Matka šla uklidit byt té hnusné ježibaby, pak dojít nakoupit a nakonec se vrátit a Alžbětě začít chystat oběd. Do hodiny, možná dřív by měla být zpátky. Alžbětina trpělivost byla trénovaná ranním čekáním pod postelí, takže tato fáze — kterou předčasně nazvala finální, i když ve skutečnosti finální bude až ta fáze, kdy si její matka uvědomí, že Alžběta je strašně nespokojená se situací na Předním východě, českou politickou scénou a šikanou ve škole, jakožto i tím, že je ženou a ty jsou slabé a to Alžběta nechce být, ani jako dítě, ani jako dospělá — pro ni byla procházkou rudou zahradou. Všímala si kachliček v koupelně a spár mezi nimi. Viděla jasnou souvislost mezi cestami ve městě a těmi spárami mezi kachličkami. Viděla kapičky jako lidi a palcem na noze ty lidi zašlapávala, ale jak na jednoho došlápla, další se vynořili. Byla jako bohyní, beroucí život, aby jej stokrát navrátila. Byla na sebe pyšná.

Matka přišla a první věc, která ji napadla, bylo znásilnění. Chtěla proto okamžitě volat policii. Alžběta váhala, jestli to je to, co chce, a pak se svět zase začal vlnit a kachličky se proměnily ve tváře andělíčků, které ji chlácholili a ukazovali jí svoje zadečky v plenkách, což byla její oblíbená představa, i když tušila, že to je ten druh představ, se kterým se nikdy nebude moci nikomu svěřit. A když už se matka zhroutila na chodbě do oblečení malé Alžběty a začala naříkat a zoufat si, co se tu jen mohlo stát, Alžběta si do vody s nádechem rudé barvy uprdla. Matka okamžitě otevřela dveře do koupelny a objímala dceru jako se objímají dcery, které se vrací z války, kde všichni až na jednoho umřeli. Až potom si všimla zbarvené vody. Ptala se, kdo jí to provedl, kdo jí ublížil? S Alžbětou se točil svět a ona si přála být úplně někým jiným někde jinde. Ukazovala na žiletku, kterou odložila na kraj vany, a připitoměle se usmívala. Bylo to tak krásné až ji z toho mrazilo. Takový pocit nezažila. Provedla něco hrozného, věděla to, ale taky věděla, že ty důvody, kvůli kterým to dělala, nejenom že nepominuly, ony dokonce posílily. Žije v mnohem větším bludném kruhu, než tušila. I toto zjištění pro ni ale bylo obohacením. 

Svět se proměňoval do dalších a dalších obrazů a Alžběta na chvíli tento svět opustila. Mezitím ji matka nechala samotnou dál v koupelně, došla si do ložnice pro peněženku, kterou si tam zapomněla, a vydala se na nákupy. Rozhodla se, že Alžběta dnes oběd nedostane. Nezaslouží si ho. Když odešla, Alžběta se vrátila zpět na zem. Vylezla z vany a myslela si, že je stále v přípravné fázi. Šla se tedy schovat pod postel, aby vyčkala matčina odchodu. Chomáček prachu se na ni nalepil, ale jí to nevadilo, cítila se tak špinavá, jako kdyby právě vylezla ze žumpy. Chtělo se jí zvracet tolik, až přehodnotila plán a šla si do kuchyně nalít čisté vody. Jenomže plyšáci se dali na pochod a sklenici jí z rukou vyrvali a donesli ji pod postel. Cestu ke sklenici zatarasili vlastními těly. Byl jich přinejmenším půl tucet. Alžběta neměla náladu na bitvu, a tak z kuchyňské linky vzala jinou. Po jejím vypití se jí udělalo hned lépe. 

Při tom si všimla krvavých otisků. Nemohla si vzpomenout, kde k nim přišla. Plyšáci zatím zatarasili východ ven z kuchyně do předsíně, takže Alžběta se mohla pohybovat jenom po pokoji a kuchyni. Došlo jí, že se ji snaží zabít. Jenomže to jí vůbec nevadí! Vzala nůž a probodla si jím ruku. Plyšáci okamžitě svolali válečnou poradu. Vyslali pandu, se kterým spala v posteli, jako velvyslance. Kuchyň se pohroužila do tmavě rudé, když panda četl podmínky pro příměří. Byly natolik ultimátní, až měla pocit, že si myslí, že už asi vyhráli! Nakopla pandu a vyrvala nůž z dlaně, aby s ním výhružně kynula zbytku těch slámou vycpaných ubožáků. 

V tu chvíli se vrátila matka, Alžběty si vůbec nevšímala. Plyšáci se snažili u matky domluvit na slovo, ta je ale ignorovala. Alžběta měla toho už dost, vešla do pokoje a práskla dveřmi tak, až se skleněná výplň vysypala. Ignorovala ji, odložila si na postel kuchyňský nůž, vzala zpod postele opuštěnou sklenici a vypila ji do dna. Pak sklenici prohodila rozbitými dveřmi do kuchyně a dala se do pláče. Nemohla si dát hlavu do dlaní, protože ta levá pořád krvácela. Matka se právě chystala krájet cibuli, ale chyběl jí nůž. Vešla do Alžbětina pokoje. Když viděla tu spoušť, a co si Alžběta udělala, káravým hlasem ji domlouvala:

"Dámo, jestli nevíš, jak se máš chovat, tak si trhni nohou! Jestli myslíš, že ti pomůžu, když budeš takhle blbnout, tak to se teda mejlíš!"

Alžběta okamžitě přestala plakat a vzdorně na ni zakřičela: "Tak sleduj!" a třemi rychlými řezy si uřezala levé ucho.

Matka s naštvaným "Jak myslíš!" práskla dveřmi (těmi od Alžbětina pokoje) smířená s tím, že cibuli bude muset rozmačkat.

Alžběta, to děvče nešťastné, odcházela z našeho světa. Přestávala slyšet, přestávala cítit na hmat. Uřízla si nos, aby necítila vůně a především zápach vlastního těla, vypíchla si kuličkovým perem oko, aby viděla  jenom tu půlku, kterou měla ráda a která měla ráda ji. Při každém takovém procesním úkonu křičela tak, že ji matka odvedle musela slyšet. Jenomže matka se vzmohla jenom na "Tak ty toho nenecháš?! Měsíc máš zaracha!"
A Alžběta se už viděla na hřbitově, jak tančí a souloží, jak pije alkohol a kouří trávu, jak se dívá na porno a jak si píchá heroin! Alžběta už viděla na druhou stranu, spatřila ten konec, spatřila svého miláčka, jak ji objímá a přemlouvá ke všem polohám (i k těm neslušným!)! A svět se vlnil a přikyvoval a zval a vykládal a sliboval: "Všechno, Alžběto, tady je všechno! Že to není skutečné? Co nám je po tom, Alžběto? Hlavně že budeme šťastní!" Ničeho se nebála, děti nikdy mít nebude, na druhé straně je totiž každá neplodná! Nebudou ani měsíčky, nebude ani zarach, nebude nic, co nemá ráda! A tančila a vískala a poskakovala a smála se a byla šťastná, celá nahatá a šťastná, jako hvězda z Hollywoodu, všem těm paparazziům se ukazovala, jak ji příroda stvořila a smála se všem, co se ji snažili urazit a ponížit, protože ji urazit a ponížit už nešlo! Tak hluboko se srazila sama a srazila se, protože chce! Protože může! A nikdo s tím nic nenadělá, já nejsem totiž z tohoto světa! Alžběta První, panovnice a kanovnice, knihovnice nejsvětější trojice, vůdkyně národů, lékařka zlomených i udušených, spisovatelka ryjící do srdcí, zápach navždy lpící v nosních dutinách, je kadidlem bezedným, nemá začátek, nemá konec, není porodu a není úmrtí, je jen a jen ona — Alžběta!

Plyšáci už se vzdali, a jenom tak nenápadně otevřeli okno, a Alžběta jak poskakovala a byla tak šťastná, tak vypadla a byla úplně nejšťastnější holkou na celém světě — a pak dopadla. Dopadla na hlavu, přímo, a páteř, nádherně bílá, děsila ještě nějakou chvilku náhodné kolemjdoucí, než ji zakryli.  Jako pitomci se divili, co se to proboha přihodilo. Kdyby jen věděli, zábleskem zahlédli, co zahlédla Alžběta, nemohli by jednat jinak. Plyšáci pro ni pod postelí drželi minutu ticha. Jenom chomáček prachu v rytmu jejich dechů narušoval tuto vážnou chvíli. A než všechno utichlo, uvízl chomáček na Alžbětině nosu a zůstal na něm, dokud ten nos neomyli a nespálili se zbytkem Alžbětina těla.