Pro Eurydiku

Vždycky jsem měl rád pohádky. Opravdu. Vám bych přece nelhal ;) Také jsem jich spousty přečetl. Od českých lidových až po čínské, vlastně taky lidové. ;) Ale jsem kluk (tedy byl jsem) a hledal jsem postavy, se kterými bych se mohl lépe ztotožnit. Nic proti českému Honzovi, ale docela chápu, že po něm Hollywood dosud nesáhl. Chtělo to něco jiného. Prostě statečné hrdiny, strašlivé příšery a opravdová dobrodružství. A tak jsem jednoho dne nalezl mytologii. Přímo řecké báje a pověsti. To teprve bylo něco. Být tak antickým hrdinou. Kluci v mých letech (ano pořád hovořím o tehdy) chtěli být policisty a kosmonauty, ale já ne. Já chtěl být kentaur. Vážně. Tedy, než jsem dočetl kapitolu. Pak už jsem byl většinou Herkules. Chvilku i Pallas Athéna. Než mi došlo, že je to vlastně ženská. ;) Měl jsem ten svět magie a udatnosti opravdu rád. A pak jsem, více méně omylem, nalezl v knihovničce rodičů ještě jednu knihu. S velmi nečekaným názvem. Jmenovala se Příběhy lásky. Ten název mi celkem nic neříkal (tehdy, opakuji TEHDY) ;), ale na obalu jsem bezpečně rozpoznal Apollóna, svého favorita ve střelbě lukem. Tak jsem si ji takzvaně vypůjčil a dal se do čtení. Bylo to ůžasné. Najednou se řada mých hrdinů objevila zcela v jiném světle. Teď když o tom uvažuji, díky té knize jsem nečekaně brzy dospěl ;). Ale rozhodně to byly nádherné příběhy. Některé veselé, ale převážně smutné. Dočetl jsem se o lásce Heleny trojské k Parisovi. Našel jsem tam i nádherný příběh Filemóna a Baukis. A také smutný osud Orfea a jeho lásky Eurydiky. Později jsem na řadu těch příběhů a postav téměř zapomněl, ale nevím proč, na Orfea nikdy. A znovu jsem si na něj vzpomněl dnes. Je vůbec zvláštní, co člověku letí hlavou, když loupe cibuli ;). A tak jsem zpakostil (to je slovo, že ?) ;) následující veršíky. Mimochodem, knedlíčky s uzeninkou a osmaženou cibulkou byly fantastické. ;)