Tak vypadá štětka!

~~
Dva dny na to, jsem tedy jako už tradičně vyrazila zase za prací. Ovšem tentokrát jsem se necítila úplně dobře. Takový ten pocit, kdy nejste ve své kůži. Když si to zpětně promítám, celý den byl už od rána nějaký jiný. Divný. A začalo to už před domem.

Stála jsem na křižovatce a čekala, až naskočí zelená pro chodce. V tom u mě přibrzdí auto. Otevře se okýnko a týpek v černých brýlích něco tiše zamumlá. Vůbec jsem ho neslyšela, natož mu rozumět. Navíc mi přišlo vtipné, že si  vybral zrovna mě, protože jsem očekávala, že se chce zeptat třeba na cestu. Sklonila jsem se tedy více k němu. Začal pomalu otevírat dveře.
Aha! Něco tu nehraje.
Podvědomě jsem se začala mračit a ustoupila o dva kroky zpět.
Pán byl z toho nějaký překvapený. Vystrčil více hlavu z okýnka a polohlasně řekl: „How much?“
Asi dvě sekundy trvalo, než jsem si to přeložila. Ježišine!!! Jak, za kolik???
„Já nene…opravdu nee!“ začala jsem kroutit hlavou a mávat splašeně rukama, jako bych odháněla hmyz. Zatímco on pochopil velmi rychle a v sekundě jsem viděla už jen jeho výfuk, já tam stála jako opařená. Nevěřícně jsem se rozhlížela, jestli to někdo viděl.
Taková ostuda! Je toto vůbec možné?
Začala jsem se prohlížet a kontrolovat. Nemám někde divnou díru? Copak rifle, tričko, tenisky a šedou tašku přes rameno nosí tyhle ´živitelky´?
Musela jsem si sednout, abych to rozdýchala. Vytáhla jsem si i malé zrcátko na kontrolu, jestli nejsem nějak vyzývavě namalovaná. Nic jsem nenašla ani nezpozorovala. Tak proč?
A v tom se mi rozbřesklo.
Všechno do sebe začalo zapadat.
Ten divný pohled taxikáře, který mě sem vezl. I to věčné projíždění policajtů se zapnutými majáky. Když mi ten Polák, co jsem jej potkávala v knihovně, objednal s hrůzou v očích odvoz, to taky nebylo jen tak.

Jednou jsem se tam zasekla do večera. Asi do půl desáté a on mě oslovil. Že je taky výměnný student. Chvilku jsme se normálně bavili. Byla jsem nadšená, že konečně někomu opravdu plně rozumím. Koukání v dětství na polské večerníčky teď sklidilo svou úrodu. Vyprávěl, že je tam už druhým rokem, a pak se mě zeptal, na kterých kolejích bydlím. Když jsem mu řekla, že nebydlím na kolejích ale v ulici  Wintrop Ave, vyloženě se vyděsil. Koukl na hodinky, na nic se mě neptal a už jsem seděla v taxíku, který zaplatil. Hodný kluk, pomyslela jsem si. Asi si říkal, že mě doprovodí, ale už bylo hodně hodin… Očividně to bylo ode mne velmi prostoduché.

To ta čtvrť!
Tahle ulice!
Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla? Najednou jsem vše viděla v jasných obrysech. Ti chlápci naproti přes ulici spolu jen tak neklábosí, jak se kdo vyspal. Hrozně potichu mluvili a u toho si předávali balíčky, které rychle šoupli do kapes. Nebo ta zmalovaná ženská v divných leopardích šatech u toho křoví. Stojí tam přece každý den a určitě to nebude veřejný kuřácký koutek.
Ty amatére, takhle vypadá štětka!!! Z fáze překvapení jsem přecházela do stádia rozčílení.
 Ten Debil mě ubytoval v BRONXU! 
Zachvátila mě úplná panika. Co budu dělat? Hned jsem začala řešit, jak se odtud dostat.
Jenže kam bych šla? Kde bych bydlela? Nezbývalo než se zhluboka nadechnout a začít opět uvažovat reálně. Bydlím tady už tři týdny a ještě se mi nic nestalo. Nikdo mi přece zatím nechtěl ublížit. A ani dnes se mi nic tak hrozného nestalo. Tak co vyšiluju.
Na výběr jsem stejně neměla. Pod tíhou tohoto zjištění jsem se zvedla a šla jako zhypnotizovaná za svým původním cílem. Ještěže do centra, kam jsem teď měla namířeno, to bylo dál. Měla jsem čas se z toho trošku oklepat. I když tentokrát mi připadalo, že z půlhodinové cesty jsem tam za pět minut. Kdybych nenarazila do cedule s názvem jedné vegetariánské restaurace, snad bych se ani nezastavila.

 Vešla jsem dovnitř. Už mě tam znali. Když jsem ještě měla peníze, chodila jsem tam denně. Přišlo mi totiž děsně americké kupovat si kávu do kelímku, jak jsem viděla doma v seriálech. Joe, majitel i číšník v jednom, mi už nalíval, sotva mě viděl ve dveřích. Byl to sympaťák s úsměvem z reklamy na zubní pastu.
„Promiň. Dnes ne,“ ač nechtěně, musela jsem odmítnout.
„Co se děje?“ zarazil se
„Hledám práci. Nechceš myčka nádobí? Já být dobrá,“ zkoušela jsem i zalaškovat.
„Ne. Promiň. U nás myje Kevin,“snažil se tvářit smutně a otočil se směrem k takovému staršímu chlápkovi, co se pohyboval mezi placem restaurace a barem.
„Ok. Já chápat,“ povzdechla jsem si a připravovala se k odchodu.
„Tady máš kafe!“ zvolal na mě.
„Ne. Promiň. Dnes nemít peníze.“
„To je ok. Pro tebe dneska zadarmo. Pěkný den.“

Bylo příjemně teplé a zdálo se, že je snad lepší než jindy. Takové nečekané osvěžení jsem potřebovala. Protože jsem si chtěla rozmyslet kam dál, položila jsem kelímek na plechovou skříňku plnou novin. Byl to automat denního tisku. Lidé do kasiček házejí čtvrťáky a svévolně si berou noviny. Bylo pro mě překvapením, že nejsou ani zamknuté ani nijak zabezpečené. Děje se tady kde co, ale noviny se nekradou. Už jsem chtěla odejít, vzala svou kávu, ale o zem zacinkalo pár drobných. Někdo asi neměl čtvrťák v kuse a tak vysypal všechny své drobné na bedýnku, a když jsem si brala kelímek, pár jsem jich smetla. Paráda! Peníze! S vidinou čerstvého chleba jsem se dala nadšeně do sběru.
„Chceš noviny?“ vylekal mě mužský hlas. Zvedla jsem hlavu a přede mnou stál ani velký ani malý, ani mladý ani starý chlapík se zvláštně zbarvenou pletí. Natahoval ke mně ruku s mincí.
„Ne. Práci,“ vyhrkla jsem ze sebe a samotnou mě ta pohotová reakce překvapila.
„Práci? A co děláš?“
„Mýt nádobí, uklízet,“ vysvětlovala jsem, ačkoliv jsem byla přesvědčená, že zrovna tenhle člověk mi nepomůže. Měl takové plandavé oblečení, sandály a divnou hučku. Ještě dredy a mohl by zpívat reggae, pomyslela jsem si.
„Mýt nádobí je těžká práce. To je práce pro muže,“ řekl s vážnou tváří.
„Ale nee. To dobrá práce pro mě. To já umět.“
„Opravdu?“
Jeho dotaz mě překvapil. Copak vypadám jako postižená? Že bych neuzvedla talíř a jar?
„Ano,“ kývla jsem, ale už mě ten rozhovor nebavil. Přemýšlela jsem, jak to utnout a rozloučit se, jelikož mi přišel divný. Pořád si mě měřil, a to mi to začalo být pomalu nepříjemné. Obzvláště dnes.
„Ok. Tam je moje restaurace. Pojď se mnou,“ začal se usmívat.
Nevěřila jsem tomu, co slyším.
„Co? Prominout mi, já nemluvit dobře anglicky.“
„Tam je moje restaurace. Pojď. Dám ti práci,“ snažil se lépe gestikulovat a ukazoval přes cestu na pomalovaný dům.

Byla to egyptská restaurace. Jak byla pomalovaná zvenčí, tak i ze vnitř. Bylo to skoro dílo ve 3D, protože venkovní malba plynule postupovala přes skleněnou výlohu dovnitř. Takový jeden velký západ slunce za pyramidou. A do té jsem zrovna vešla. Nebyla nijak velká. Spíš úzká nudle. Po stranách boxy a stoly k sezení, uprostřed ulička a na konci bar. Ten byl přesně v půli toho prostoru. Za ním se rozprostírala kuchyň. Pak už tam byly jen další dveře vedoucí opět ven na ulici. Azher Kaashief, můj nový šéf a majitel v jednom, byl Arab s černýma pronikavýma očima a neustále hladkou tváří. Vůně jeho kolínské se za ním táhla na dva sáhy. Do své první americké práce jsem nastupovala za půl hodiny po té, co jsem překročila práh oné restaurace. Všechno se to tak rychle seběhlo, že snad i mně to došlo až za tři dny, kdy mi dal první výplatu.

80 dolarů! Paráda!! Mohla jsem si zaplatit další nájem. Dluhům jsem tedy utekla přímo o fous. Sice mi pak už nic z toho nezbylo, ale rýže a kečupu jsem měla ještě dost.