Příběh před spaním

Za okny hučel vítr. Větve stromu škrábaly o okno a podzimní listí poletovalo ve vzduchu jako nějaký přerostlý zdivočelý hmyz. Byl tmavý večer a okolní poklidná ulice se pomalu chystala jít spát. Malá Victorie milovala pohádky a její otec jí pokaždé před spaním nějakou četl.

„Tak jakou dnes? O králíkovi, který ztratil klobouk?“ Zeptal se otec malé Vici.

„Tuhle nee. Tu jsi mi četl předevčírem. A už mě nebaví.“

„Doopravdy? Připadáš si na ni snad moc velká?“

„Jo.“

„Chceš tedy slyšet nějakou dospělou pohádku?“

„Ne.“

„A co bys ráda?“

„Chci, abys vymyslel pohádku. Nemusí to být ani pohádka. Prosím tati, prosím, vymysli nějaký příběh.“

„Hmm.“ Otec se zamyslel, vstal z křesla a zadíval se z okna. „Dobrá tedy.“ Usadil se zpátky a začal vyprávět. „Kdysi dávno, mohlo to být před sto lety, ale mohlo to být i nedávno, se narodil jeden chlapec. Jeho matka i otec byli chudí, ale šťastní. Dokázali se radovat i z toho mála, co si mohli dovolit.“

„Z čeho třeba?“ Přerušila otce Victorie.

„Třeba z malého akvária s rybičkami, které si koupili. A nepřerušuj.

Když bylo chlapci, říkejme mu třeba Edward, když bylo Edwardovi sedm let, oblíbil si v akváriu jednu malou rybku. Byla černá s bílými pruhy. Každé ráno ji krmil a každý večer ji před spaním pozoroval.

Jenomže přesně za sedm dní mu rybka umřela. Našel ji ráno, když ji chtěl nakrmit. Ostatní rybky žily a v poklidu si plavaly. Jen ona, jen ta jeho nejoblíbenější byla mrtvá. Ed ji oplakal, ale i po nějaké době byl stále smutný. Rodiče mu proto pořídili malé štěňátko, které sehnali díky sousedům.

Ed si štěně zamiloval a zdálo se, že i ono jeho. Pořád si spolu hráli a dováděli. Dokonce vedle sebe i spali. Rodiče dovolili Edovi dát štěněti pelíšek vedle postele. Edward zcela zapomněl na smutek ze své rybky a zdálo se, že je konečně šťastný. Jenomže i štěně za sedm dní umřelo.

Tentokrát byl smutek skoro nekonečný. Slzy tekly proudem a zdálo se, že nikdy téct nepřestanou. Matka i otec se snažili nějak chlapci pomoct, ale on už žádné zvíře nechtěl. Bál se.

Uplynulo pár let. Jednoho dne se nastěhovali noví sousedé a Edward se spřátelil s jejich stejně starým synem. Podnikali spolu všechno možné a Ed poznal co je to mít nejlepšího přítele. Měl ve škole pár kamarádů, ale krom školy je nevídal. Uteklo pár dní, když matka přišla Edovi do pokoje a oznámila mu, že jeho kamaráda srazilo auto. Od té chvíle si Edward nikoho nepouštěl k tělu. Byl si naprosto jistý, že pokud dovolí, aby měl někoho rád, ona osoba nebo zvíře do sedmi dní umře.“

„Tati?“

„Ano?“

„Edward neměl rád své rodiče?“

„Samozřejmě, že měl.“

„A proč taky neumřeli?“

„To nevěděl ani sám chlapec. Nejspíš to bylo proto, že ho přivedli na svět, ale pravý důvod byl záhadou.

Uplynulo pár let a Edward byl stále sám. Nevadilo mu to. Zvyknul si. Zvyknul si, protože musel. Našel zálibu v umění. Miloval obrazy a hudbu. Rád maloval a každý večer byl zavřený ve svém pokoji a něco si kreslil. Zbožňoval ten pocit, kdy se dotknul tužkou nebo štětcem bílé plochy a z ničeho utvořil něco. Nechával ruku ať jej sama vede a tvoří jak ona chce.

Měl od smrti pokoj, občas mu chyběl kontakt s někým živým, ale v takových chvílích si pustil hudbu a začal malovat. A také byl rád za rodiče. Jediné živé bytosti, které mohl mít rád.

Edward rostl jako z vody a z chlapce se stal mladík. Na škole, díky své neopatrnosti dovolil, aby se do něj někdo zamiloval. Pěkná a milá dívka. Srdce se mu stáhlo, když od ní našel v učebnici historie vzkaz. Za sedm dní stál na jejím pohřbu a nejradši by smazal sám sebe ze světa.

Edward dodělal školu, našel si práci, ale stále maloval. Měl věc, kterou měl rád a smrt mu ji nemohla vzít. A jakoby sama smrt věděla, že byla přelstěna a přišla si proto pro jeho rodiče. Nejdříve pro otce, pak pro matku. Ed se odstěhoval a všechen svůj žal a smutek hodil na plátno svých obrazů. Rád chodil ven a maloval to, co viděl. Mohutný železný most při západu slunce, bouřka snášející se na pomalu usínající město, temný les a mnoho pokroucených stromů. Kolemjdoucí se ho často ptali, proč kreslí tak smutné obrazy a on nevěděl, co odpovědět.

Žil sám, ale byl šťastný. Dokázal se radovat z malých věcí. Nic nepotřeboval, pouze svůj malý byt a štětec s plátnem. Smrt ho provázela od jeho dětských let, byla pořád s ním, cítil ji vedle sebe když šel do práce, cítil ji, když usínal. Ale zvyknul si na ni a nebál se jí.

A sama smrt, zmatená jeho chováním, za ním jednoho dne přišla. Vypadala jako obyčejná mladá žena, ale Edward ji poznal. Vycítil ji. Jak, to nevěděl ani on sám.

„Proč já?“ Zeptal se Edward smrti. „Bereš mi všechny, který jsem měl rád nebo ty, kteří měli rádi mě.“

„Já to neřídím Edwarde,“ odpověděla mu. „Já pouze poslouchám vyšší moc, která mi říká, kdy a pro koho si mám přijít. Říkej si tomu vyšší moc, bůh nebo osud, vyjde to nastejno. Chodím pouze pro ty, jejichž čas se naplnil.“

„Víš, nemám nikomu nic za zlé. Měl jsem, ale už ne. Zvykl jsem si, co jiného mi zbylo.“

„Všimla jsem si a zaujal jsi mě. Máš rád život, takový jaký je. Víš, že je krutý, ale taký štědrý. Dává i bere.“

„Možná. Mám rád život. Vím, že není věčný a bylo mi to až moc často bolestně připomínáno. A proto si ho nejspíš vážím. Každý den, každé ráno, ať už prší nebo svítí slunce, je pro mě upomínka, že jsou lidé, kteří se těch dnů nedožili. Díky mě. A proto se snažím žít za ně. Často je před spaním prosím o odpuštění. Skoro každou noc. Když vidím, jak sníh přikrývá město nebo když se večerní déšť leskne na střechách domů, vzpomenu si, že je tu někdo, kdo ty krásy vidět nemůže. Představuju si, že mé oči jsou jejich a oni díky mně žijí,“ povzdychl si. „Kéž by.“

„Edwarde?“

„Nemají mi to zlé?“

„Nevím. Je mi líto.“

Ed posmutněl a otočil se zpátky k obrazu.

Oba dva, smrt a Edward, si ještě chvíli povídali. Ed byl rád, že si s někým může popovídat. Krom běžných rozhovorů si s nikým nepovídal už hodně dlouho.

Mohly uplynout minuty, stejně jako hodiny, když se smrt rozhodla jít. Rozloučila se s Edwardem a ještě, než odešla mu řekla poslední větu.

„Dnes bude přednáška. Kousek odtud, jenom přejdeš ulici. Měl bys tam zajít,“ a odešla.

Ed nechápal a brzo na to zapomněl. Už se smrákalo a vál ledový vítr. Sbalil si tedy vybavení a vydal se na cestu domů. Všechno se mu vlezlo do trochu většího batohu. Byl za svůj život zvyklý cestovat a přizpůsobil se tomu. Kráčel po ulici, když si všiml malé galerie naproti. Vzpomněl si na smrt a zastavil se na místě. Chvíli přemýšlel a možná i ta zima, která byla den ode dne větší, jej přinutila, aby se šel na chvíli schovat do tepla. Uvnitř byla sotva desítka lidí, kteří čekali na příchod mluvčího. Edward se dozvěděl, že dnes to bude o umění. Usadil se tedy a čekal. Přišel postarší elegantní muž s dlouhými stříbrnými vlasy a svým melodickým a příjemným hlasem započal přednášku.

Ed si všiml jedné dívky, která mohla být stejně stará jako on. Nějakým způsobem ho fascinovala. Občas se po ní koukl a občas i ona opětovala jeho pohled.

Když bylo po všem a starší mluvčí dohovořil, šel domů.

Další den vyhledal pár kurzů. Ani nevěděl proč, ale chtěl tu dívku opět vidět. Pouze vidět. Celý týden chodil na různé setkání umělců, chodil do galerií a na přednášky. A když už to začal pomalu vzdávat, našel ji. Našel ji přesně na tom samém místě jako před týdnem. I přednáška byla stejná. Když vše skončilo, setkali se a pohovořili spolu.

Edward si s ní rozuměl a pozval jí na skleničku. K jeho radosti přijala, ale o to víc jej bolelo, že ji musí vidět naposledy. Nechtěl, aby do sedmi do dní umřela a pokud to rázně utne, snad se nic nestane.

Když se loučili, překvapilo jej, že i ona sama nevypadá, že by jej ještě někdy chtěla vidět. Zklamalo ho to, ale v jejích očích viděl zklamaní. A nechápal to. Proč se tváří zklamaně, když už ho nechce vidět? Nebo čeká na něj? Čeká, že on sám se nabídne? Nevěděl, ale cítil její smutek a to jej neuvěřitelně bolelo. Rozhodl se jí tedy říct pravdu. Vynechal pouze to o sedmi dnech.

Po jeho životním příběhu zůstala stát jako sloup. Ani žádnou jinou reakci nečekal. Teď se otočí a uteče, říkal si. Nebo se mu přinejhorším vysměje. Ale ona jej místo toho objala.

A řekla mu i svůj příběh.

Edward se nestačil divit. Její vyprávění bylo podobné tomu jeho. Postupně jí umírali zvířata a lidé, které měla ráda. Ed tomu nechtěl věřit. Myslel, že si z něj dělá legraci a tak se jí zeptal, do kolika dnů jí někdo umře.

„Do sedmi dní,“ odpověděla a jeho tím utvrdila, že všechno co řekla myslela vážně.

„Co teď?“ Zeptal se Edward. „Nechci, abys do sedmi dní umřela.“

„Taky nechci, abys umřel, ale pokud mám být alespoň na chvíli s tebou, tak mi to za to stojí.“

„Umřeme spolu?“

„Ano.“

A od té chvíle nepromarnili ani okamžik. Milovali se tak, jak snad žádní jiní lidé před nimi. Díky vědomí, že jejich čas se krátí si užívali každé vteřiny jejich života.

Sedm dní uplynulo jako voda. Kráčeli ruku v ruce podél městské řeky. Ze zatažené oblohy drobně sněžilo a oni čekali, kdy to přijde. Slunce zapadlo a smrt stále nepřicházela. Dlouho se procházeli večerním městem a nakonec šli domů. Zalezli do postele a po dlouhém čekání usnuli.“

„A co bylo dál?“ Vyzvídala malá Victorie.

Otec pohladil nedočkavou dceru po hlavě a vyprávěl dál. „Ráno se oba dva probudili.“

„Nezemřeli?“

„Ne, ale báli se. Každý večer uléhali s tím, že to může být jejich poslední den. Ale smrt si pro ně nepřišla ani za týden, ani za měsíc. Přesně za rok to oslavili a za další rok se jim narodilo dítě.“

„Nehádali se?“

„Ne. Hádky byly pro oba zbytečné. Kdybys věděla, že už tady zítra nebudeš, hádala by ses se svými kamarády?“

„Asi ne.“

„Tak vidíš.“

„A jak to celé dopadlo?“

„Nevím,“ řekl Victorii. „Možná umřeli, možná žijí šťastně dodnes. A teď už je čas jít spát.“

„Ach joo.“

„Neodmlouvat. Stálo sele u jetele...“

„Přišlo za ním malé tele...“

„Sele, sele u jetele...“

„Koplo tele do...“

„Kopýtka...“

Oba dva se zasmáli, pak dal otec Victorii pusu na čelo a zhasnul lampičku.

Co by teď asi dělal Edward? Pomyslel si otec. Vici řekl, že neví, ale to nebyla pravdu. Věděl.

Ed sešel schody a zaplul do koupelny. Podíval se na svůj odraz v zrcadle a to mu vykouzlilo úsměv na tváři. Přišel do ložnice a ulehl vedle své ženy.

Políbili se a oba dva doufali, že dnešek není poslední den jejich života.

---