Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Starý strom vyprávěl

02. 10. 2014
0
2
361
Autor
JerryS

Povídka o zlu, jenž se nečekaně probudilo kousek za malebnou vesnicí. Zničí vesničané onu Věc nebo to bude naopak?

Starý strom vyprávěl

 

Západ slunce.

Světelný kotouč zmizel za obzorem. Zavál chladný podzimní vítr, smetl ze stromů pár listí a ty se líně snesly na zem. Přímo na malou a zarostlou lesní pěšinu. Starou a nepoužívanou. Nikdo už ji léta nepoužil.

Až nyní. Běžel po ní chlapec. Sotva desetiletý. Hnědé vlasy mu skákaly nahoru a dolů. Divoce dýchal a neustále se otáčel za sebe. Utíkal, co mu síly stačily. Děkoval bohu, že měl pochodeň. Jedinou věc, která ho nyní držela při životě. Kromě vlastního dechu a bušení srdce nic neslyšel. Jsou pryč? Setřásl je?

Ozvalo se příšerné vlčí zavytí.

A další. Vytí vlků se zdálo být čím dál blíž. Nebýt ohně, za chvilku by smečka chlapce dostihla a roztrhala. Takhle se snažili svou kořist uštvat. Uštvat a zaútočit až dojdou oběti síly.

Kořist se ovšem nevzdávala.

Chlapec nevěděl, kde je, ztratil orientaci. Ale někam přece doběhnout musí. Pokud ho dřív nezklame jeho tělo. Nohy ho bolely a v boku jej nepříjemně píchalo. Krom toho se cestička zdála být čím dál zarostlejší. Už ani nevěděl, jestli doopravdy běží po cestě. Kamínky a větvičky jej bodaly do chodidel, občas se jeho noha zabořila do blátivé kaluže.

A nakonec, když už to vzdával a loučil se se životem, doběhl na kraj lesa. Prorazil pomyslnou lesní hranici a objevil se na rozlehlém palouku. V dálce asi dvou set metrů si všiml mírného kopečku. Na něm rostl obrovský starý strom. Kolem dokola se zelenala nízká tráva. Na nebi kroužila hejna vran z jejichž krákání se ježila srst.

Chlapec použil veškeré zbytky svých sil a běžel. Doufal, že se mu nějak podaří na strom vylézt. Rovinku zvládl rychle, teď přišlo mírné stoupání. Běh do kopce byl namáhavý a hoch ztěžka oddychoval. Měl pocit, že mu explodují plíce. V ústech cítil pachuť krve a nohy se zdály tak lehké. Jakoby se každou chvíli měla kost zlomit a vyhřeznout měkkým masem ven.

Hoch se podíval se za plného běhu dozadu a to co spatřil ho přimělo zastavit. Vlci stáli na začátku stoupání, nějakých dvacet metrů daleko. Nevrčeli ani nevyli. Nehýbali se, pouze se dívali. Chlapec stál jako přikovaný, s pochodní v ruce. Proč se ty potvory zastavily? Něco v jejich chování přinutilo chlapce zůstat v klidu. Nepolevil však. Kdyby se kterákoliv bestie pohnula byť jen o píď, už by vystřelil na strom.

Vlci se pomalu obraceli a běželi zpátky k lesu.

Chlapci se ulevilo, ale nechápal to. Proč o něj ztratili zájem?

A není to jedno? Třeba tušili, že by vyšplhal na strom, kdo ví...

Konečně v bezpečí. Chlapec si sedl a popadal dech. V těle ucítil slabost, která jej roztřásla. Byl však pln štěstí. Jenomže jak se dostane domů? Teď, potmě, by to bylo příliš nebezpečné, bude muset přespat na stromě a za úsvitu půjde domů. Dostane výprask, ale vem to čert. Ještě před pár minutami mu šlo o holý život. I kdyby dostal třeba deset výprasků, bylo by mu to jedno.

Chvíli odpočíval. Stále však les pozoroval, pro jistotu, kdyby si to vlci rozmysleli. Moc dlouho ho to však nebavilo. Vstal, otočil se a zvědavě si prohlédnul strom. Byl obrovský, musel tady růst už pár stovek let. Neměl listy a pokrývala ho tmavohnědá kůra. Chlapec přišel blíž. Fascinovala ho ta velikost. S obdivem hleděl vzhůru do mohutné koruny a dlaní se přitom opřel o zvrásněný kmen.

Leknutím trhnul rukou a o krok couvl.

Když se dotkl kůry, něco slyšel. Hlasy? Z toho vyčerpání musí mít snad halucinace. Opatrně položil dlaň zpět.

A bylo to zpět.

Ano, hlasy. Nebo hlas? Šeptal podivné slova nějakým zvláštním jazykem. Vábení? Nebo hrozba? Nešlo to rozluštit.

Mladíček si však uvědomil, že je úplně jedno, co ta slova znamenají, je dokonce jedno jakým jazykem mluví, protože hlas ani jazyk není lidský.

Chlapec ucukl, jakoby kůra stromu pálila jako oheň.

Hlasy ztichly.

Jediným zvukem teď bylo krákání vran. Z toho zvuku tuhla krev v žilách. Čím dál víc se zde chlapci nelíbilo a něco uvnitř něj, jej nabádalo, aby se okamžitě obrátil a pelášil pryč. Ten pocit byl tak silný, že jej hoch skoro slyšel. Tlačil na něj a naléhal. Běž, proboha, utíkej.

Poslechl, rozběhl se a... vznesl se do výšky.

Světlo zmizelo, vítr utichl. Měsíc se schoval za mraky. I okolní dění se odvrátilo od toho co mělo následovat.

Vzduch se otřásl a zazněl příšerný řev plný bolesti.

 

***

 

Elizabeth kráčela prosluněným lesem. Zalhala rodičům, že jde jen kousek na procházku, oblékla si své pracovní šaty a vyrazila. U vzrostlého buku na ni čekal její vyvolený, Bill. Syn kováře, osmnáctiletý chlapec s černou hřívou na hlavě a jemným strništěm na tváři. Postavu měl statnou se silnými pažemi. Jakmile spatřil dívku, usmál se a přiběhl k ní. Objali se a mladík ji chytl za pozadí.

„Chyběla jsi mi Liz,“ řekl a políbil ji.

„Já nebo můj zadek?“

„Obojí.“

„Ty mizero,“ zasmála se a plácla ho po rameni.

„A taky tyhle dvě,“ řekl mladík a zatřásl jejím bujným poprsím.

„Nech toho,“ odstrčila jej se smíchem.

Dvojice se k sobě opět přitiskla a dlouze políbila.

„Tak pojď, Liz,“ chytl ji mladík za ruku.

„Rodiče nic netušili?“ Promluvil opět Bill.

„Přece nemají v hlavě kobylinec,“ usmála se dívka. „Matka se usmívala, otec naštěstí nebyl nikde poblíž. Řekla mi: a pozor na maliní, ať tě moc neopíchá.“

Bill se od srdce zasmál. „A i kdyby, co je komu po tom. Na jaře vystrojíme pořádnou svatbu a ty mi budeš rodit jedno dítě za druhým.“

„Aby za tebe dělali práci v kovárně, co? Co když to budou holky?“

Mladík se mírně zachmuřil a Lizz se rozemála.

Po pár minutách došli ke křižovatce. Doleva vedla cesta do sousední vesnice a naproti do vzdáleného města. Bill zamířil doprava. Cesta tam vedla do temného jehličnatého lesa, kterého se vesničané báli a obloukem se mu vyhýbali.

„Proč jdeme tam?“ Ozvala se Lizz

„Přece se nebojíš?“ Neztrácel mladík veselou náladu. „Nikdo nás tam nebude rušit.“

„Já nevím, víš co se o tom místu říká.“

„Že tam vládnou zlí duchové, chodí tam vrazi a sídlí tam banditi. Bla, bla, bla. Jako dítě jsem se tam toulal a nikdy jsem žádného ducha ani nic jiného nepotkal.“

Elizabeth se s Billem cítila v bezpečí a kromě toho ji poháněla touha, jenomže nohy ji nechtěly poslechnout. Něco v ní ji drželo na rozcestí. Podívala se na dřevěnou ceduli na níž bylo vyryto: Heroldův les. Pod nápisem byla vypálena lidská lebka. „Nemůžeme jít jinam?“

„Jinde bychom mohli někoho potkat, tak už pojď.“

Zvedla pravou nohu, udělal krok, pak zvedla levou nohu. Svůj strach svedla na na babské povídačky a pokračovala v chůzi. Mladík ji chytnul za ruku a oba se ponořili do hlubin lesa.

Vzduch se zdál být těžký. Jakoby svou vahou drtil vše živé. Stromy rostly vysoko a blízko sebe, díky čemuž tu byla skoro tma. Liz se cítila čím dál víc nesvá. Podívala se na Billa, ten však její obavy nesdílel. Občas zaslechla švitoření ptáků. Utíkej, nechoď tam, utíkej. Jejich zpěv jí zněl v hlavě jako varování před něčím podivným. Zatřásla hlavou a šla dál.

Za chvíli se vynořili z lesa a dusná atmosféra byla rázem pryč. Ocitli se na velikém palouku, zalitém sluncem. Kolem dokola byla jemná zelená tráva a uprostřed toho, na mírné vyvýšenině, stál mohutný strom.

„Podívej, Liz, půjdeme k tomu stromu.“

Nyní, když z Elizabeth spadly všechny nesmyslné obavy, rozběhla se. Smála se jako mála a koketně se za svým milencem otáčela. Ten přistoupil na její hru a hnal se za ní. U stromu se dívka zastavila a on ji zmáčkl ve svém objetí.

Milovali se do absolutního vyčerpání. Zemi zavlažila panenská krev a semeno.

Leželi nazí vedle sebe, ona přitisknuta k němu. Když se trochu ochladilo, začali se oblékat a v tu chvíli, kdy jejich mysli nebyly plné dovádění, něco upoutalo jejich pozornost. Kousek od mohutného kmene se válelo něco podivného. Nějaké hadry. Jako první k nim přišel Bill.

Mladík si klekl, aby si ty hadry prohlédl. „Vypadá to jako něčí oblečení. Je na něm krev.“

„Krev?“ Zopakovala Lizz.

„Jo.“

„Třeba šel někdo okolo a byl zraněný.“

„Ta košile je vcelku. Jsou v ní díry a okolo je spousta krve. Spíš to vypadá, že tu někdo někoho zabil. A to oblečení, je jak na malé dítě.

V Elizabeth hrklo. „Bille, víš jak se ztratil malý Tommy?“

„Jo,“ řekl a vstal. „Měli bychom jít do vesnice a říct všem, co jsme našli.“ Se zbytky oblečení vykročil.

Mladík udělal sotva pár kroků, když jeho přítelkyně hekla. Zvláštní zvuk. Mísila se v něm bolest a překvapení. Bolí ji rodidla? Je fakt, že dostaly zabrat. Otočil se po zvuku.

Z toho co uviděl mu ztuhla krev v žilách. Nikdy nic hrůznějšího neviděl. Nebyl schopný pohybu, zkameněl hrůzou. Otevřel ústa, jakoby tomu nemohl uvěřit. Vyšel z něj šokovaný výkřik.

A další.

Křičel.

 

***

 

„Jak je na tom?“ Zeptal se postarší sedlák s hnědými zuby.

„Z nejhoršího je snad venku,“ odpověděl Billův otec, statný kovář s dlouhými, jako kartáč drsnými, černými vlasy a krátkým plnovousem. Obojí měl protkáno šedí. „Žena se teď o něj stará. Div si neuhnal zápal plic.“

Pár vesničanů se shromáždilo před kovářovým domem. Zvěst o tom, že mladý Bill přiletěl z lesa bledý jako duch a mlel nesrozumitelné bláboly, se rychle rozšířila.

„Elizabeth byla s ním?“ Pokračoval sedlák v otázkách.

„Prej jo. Mlel o ní nějaké nesmysly. Kdo ví na co narazili. Proboha, vždyť kluk přiběhl celý od krve.“

„Jeho?“

„Ne,“ kovář se zadíval do země. „Bojím se, že její.“

„Můj ty bože,“ zakryl si sedlák ústa. „Co řekl Bill? O Elizabeth? Řekl, co se jí stalo?“

„Řekl.“

„Proboha svatého, Ericu! Co řekl?“

Kovář se zadíval okolo na postávající hlouček zvědavých sousedů. Nahnul se k sedlákovi a něco mu pošeptal.

Sedlák vykulil oči, až se zdálo, že mu vypadnou z hlavy. „Do psí prdele.“

Vesničané byli zvědaví, Eric jim však nic bližšího neřekl a dav, o počtu plus mínus deset lidí, se začal rozpouštět.

„Zatraceně, ten nám tady tak chyběl,“ zaklel Eric. Rázoval si to k němu otec Elizabeth. Sotva čtyřicetiletý podsaditý rolník s rostoucím břichem a oholenými tvářemi. Pod bradou se mu rýsovala brada druhá.

„Ericu!“ zařval rolník už za chůze. „Co je s mojí dcerou? Co jí ten tvůj zpropadený syn udělal?!

Zvědaví vesničané uslyšeli křik, ti co pracovali a neokouněli, nechali práce a postupně se začali, ke kovářově nelibosti, srocovat kolem něj a rozzuřeného rolníka.

„Uklidni se, Robbe,“ odpověděl Eric. „Kdyby jí byl něco udělal, vymyslel by si lepší historku.“

„Tak co se sakra stalo? Od staré Jenkinsonové jsem se dozvěděl, že ji prý zabil samotný ďábel.“

Podělaná Jenkinsonová, pomyslel si kovář. Určitě zaslechla, že se Elizabeth něco stalo a běžela to všechno vyslepičit Robbovi. „Jo. Tak nějak to Bill řekl.“

„Kde se to stalo?“

„V Heroldově lese.“

Dav vesničanů, narůstající každou chvílí, ožil jako zasažený neviditelnou vlnou. Ozvalo se zalapání po dechu a šeptanda. Pár lidí se pokřižovalo.

„Satanovo území.“ Zraky všech se obrátily na starého Johna. Vetché kostnaté tělo opíral o silnou dřevěnou hůl. Vlasy a vousy měly barvu padlého sněhu. „Strigy a hovada pekelné,“ řekl starým, ale pevným hlasem. „Zapovězené místo. Budiž proklet každý, kdo vstoupí do Heroldova lesa.“

„Nebuďte pověrčiví,“ obrátil se Robb k davu. „Zabil ji jeho syn,“ ukázal prstem na Erica, „a myslí se, že mu sežereme nějakou báchorku.“

Eric toho začínal mít dost. „Viděl jsi ho ksakru? Přiběhl bledý a vyděšený jako malé děcko a kromě toho měl v rukách oblečení malého Tommyho. V tom lese je něco divného, Robbe a zabilo to Tommyho a teď i tvojí dceru.“

Rolník otevřel pusu, aby zaprotestoval, kovář však pokračoval.

„Nemyslíš, že kdyby ji chtěl zabít, vymyslel by si lepší historku? Třeba, že ji roztrhal medvěd nebo vlci? Moc dobře víš, že se ti dva chtěli vzít, proč by ji teda zabil? Říkám ti podruhé, že v tom lese něco je.“

„Blbost!“ Vykřikl rolník.

„Já bych mu věřil, Robbe,“ ozval se Starý John. „Heroldův les je místo, kde obcují čarodějnice s démony a samotný Lucifer se tam prochází a láká bezvěrce na svou stranu. Děvky Satanovy tam pořádají krvavé rituály plné smilstva a kacířství. Radši nechtěj vědět, co se tam doopravdy stalo.“

Vesničané pokyvovali hlavou jako stádo ovcí a neustále si mezi sebou něco mumlali.

„Řekl ti, Ericu, co se stalo mé dceři? Řekl, jak umřela?“

„Ne tady a teď.“

„Copak? To, co ti napovídal, zní divně i tobě, že jo? No jen to řekni. Tady přede všemi nebo zajedu do města k rychtářovi a ten ti Billa nechá zatknout.“

„No dobrá, dobrá,“ kapituloval kovář. „Bill řekl, že Elizabeth sežral strom.“

Dav byl ticho. Nikdo se ani nehnul.

„To snad,“ rozesmál se Robb. „To snad není možné,“ úsměv mu zmizel. „A ty mu to do prdele věříš? Hned teď jedu do města.“

„Nejdříve se na něj běž, sakra, podívat. A kdyby to bylo tak, jak říkáš, proč by si vymyslel takovou těžko uvěřitelnou blbost?“

„Eric má pravdu,“ ozval se Rolf. Mladý čeledín, čerstvě osmnáctiletý. Na hlavě mu rostlo vrabčí hnízdo tuhých nepoddajných vlasů. Byl hubený, ale se silnými svaly a mrštnou postavou.

„Ptal se tě někdo na něco?“ Obrátil se na něj Robb. „Nevměšuj se do něčeho, do čeho ti je hovno.“

Rolf neříkal nic, pouze se zamračil. Rolník pokračoval.

„I kdyby v tom byly nějaké mocné síly, Ericu, tak do toho lesa ji určitě zavedl Bill a ty to víš. Nebýt jeho, byla by moje dcera pořád naživu.“

„Podívej, Robbě, mrzí mě tvoje ztráta. Syna pořádně ztrestám, toho se neboj, ale víc pro tebe udělat nemůžu.“

„Pokud pro mě chceš něco udělat, pojď se mnou do Heroldova lesa. Zjistíme, co se Lizz doopravdy stalo a snad najdeme její tělo.

Eric to zvažoval. Nechtělo se mu do toho prokletého území, ale byl to Robbovi dlužen. Nepochyboval o tom, že je mladá Elizabeth mrtvá. Výraz hrůzy a svědectví jeho syna jej v tom utvrdilo. A taky to, že Bill vypadal, jakoby na něj vylili celé vědro krve. Vzhledem k tomu, že na sobě žádné zranění neměl, bylo lehké dát si dvě a dvě dohromady.

„Tak dobře,“ řekl a nahlas vydechl. „Kdy?“

„Hned teď.“

„Nu, jak si přeješ,“ hlesl potichu Eric a pak se rozhlédl po davu shromážděných. „Půjde někdo s náma?“

Spoustu hlav uhnulo před Ericovým pohledem. O Heroldově lese kolovaly divoké zvěsti. O neopatrném lovci, po kterém zbylo pouze utrhnuté zápěstí nebo o mladé panně, která v lese strávila noc.

Nikdo neví, kdy se to přesně stalo. Večer zmizela - jestli schválně nebo byla náměsíčná, v tom se báchorka rozcházela. Jeden řekl to, druhý ono. Dále už byla historka neměnná.

Ráno šli vesničané dívku hledat a našli ji na rozcestí. Seděla u cedule do Heroldova lesa a něco si pro sebe mumlala. Šaty měla ošklivě potrhané, zraněná však nebyla. Později, když se trochu uklidnila, řekla, že jí celou noc znásilňovali démoni. Střídali se na ni a pořád neměli dost. Oči jim rudě hořely a jejich semeno pálilo jako oheň (tahle část se při vypravovaní dětem vypouštěla).

Vesničané to nechali být a mávli nad tím rukou. Něco se jí zdálo, měla noční můry, říkali si. Na těle neměla žádné zranění, tak ji uklidnili bylinkami a nechali odpočívat.

Další den ji našli oběšenou. Visela na vysokém stromě, jenž rostl kousek za vesnickými domy, hned na začátku pole. Nejdivnější však bylo to, že první větev rostla pořádně vysoko nad zemí a kolem dokola nebylo nic, na co by dívka mohla vyšplhat.

Říká se, že se démoni dívce pomstili za to, že nedržela jazyk za zuby.

A takových povídaček, které se vypravovaly při temných večerech bylo víc. Co však na nich bylo pravdy, to nikdo nevěděl.

O obrovském vlku s lidskýma očima, o krvavém loupežníkovi... Lidé z vesnice to ale na vlastní kůži nezažili. Ty báchorky se vyprávěly ještě dřív, než se narodil Starý John.

Zvěsti se však udržovaly stále živé a do lesa tím pádem skoro nikdo nechodil. Nebylo tedy divu, že na Ericovu výzvu prozkoumat tajemný les, se nikdo nehlásil.

„Já půjdu,“ ozval se Rolf.

„Ty půjdeš leda zpátky k máminu cecku,“ odseknul Robb.

„Já nemám matku, ty pytle kravích hoven!“

Robb zrudl vztekem. „Cos to řekl, bastarde?“

„DOST!“ Zahřměl Eric.

Oba dva se uklidnili, ale ještě se chvíli zabíjeli pohledem.

„Půjde ještě někdo?“ Pokračoval Eric.

Chvíle ticha, pak z davu vystoupil další mladík. „Jdu.“

Jako na povel se postupně přihlásili další vesničané, zostuzeni odvahou dvou mladých. Celkem se jich přihlásilo deset. Světlovlasý Joe, syn rolníka, jehož otce roztrhala smečka vlků. Dále bratři Donnel a Robert. Oba ve středním letech a s pevnými svaly. Martin, kterému neřekl nikdo jinak, než Býk - trochu prostoduchý, ale neuvěřitelně silný a pracovitý lovec. Dále se přihlásil místní mastičkář Gregory, člověk, ke kterému chodili vesničané s různými zdravotními problémy. Přidal se i sedlák Donald. Nesmírně výbušný, ale spolehlivý muž s pramínky stříbra v dlouhých vlasech. A jako poslední dobrovolníci souhlasili s výpravou do Heroldova lesa tři usměvaví a divocí mladíci, věku kolem třiadvaceti let.

„Běžte si pro pořádné sekery a sejdeme se na náměstí,“ poručil Eric hřmotným hlasem.

„Zbraně ti nepomohou,“ ozval se Starý John. „Tady pomůže jenom svěcená voda a modlitby.“

„Neboj Johne, jdeme si jenom obhlédnout situaci. Sekera je pro případ nouze, v lese jsou vlci. A pokud bude třeba, pokácíme i ten strom.“

 

***

 

Dvanáct vesničanů stálo na palouku a z deseti metrů, pozorovali strom. Eric se zeptal svého syna na informace, kde ono místo najde. Bill ho nejdříve chytil pevně za paži a prosil jej, aby tam nechodil. Když ho otec uklidnil, že se bude držet v bezpečné vzdálenosti, syn mu místo prozradil a pak se v horečce opět ponořil do spánku.

Každý vesničan měl v ruce mohutnou sekerou. Domluvili se, že i kdyby se o smrti Elizabeth nedozvěděli nic bližšího, pokácejí strom a namluví vesnici nějakou šílenou historku, že po nich strom zaútočil. Uklidnili by tím napjatou atmosféru, která na obyvatelích ležela jako nějaký těžký temný mrak a taky by bylo nějaké to topení na zimu.

Jakmile však spatřili mohutný strom, odvaha z nich spadla. Obrovský a zlověstně vypadající, s korunou plnou holých a pokroucených větví, připomínající prsty kostlivce. Kmen byl tak široký, že by ho ani dva chlapi neobjali. Sekery tedy nebyly nic platné.

Na zemi pod stromem ležely roztrhané krvavé šaty.

„Pořád věříš historce svého syna, Ericu?“ Řekl Robb.

„Jo. Zní to všechno podivně, ale věřím mu. Něco se tu stalo. Něco podivného.“

„Jsi blázen, zasraný blázen,“ vyštěkl rolník. „Vyskočil ti snad při tom věčném bušení do kovadliny mozek z hlavy?“

„Dávej si bacha na hubu, ty čubčí synu.“

„Všichni jste posraní z nějakého Heroldova lesa. Nic záhadného neexistuje. A já vám to teď dokážu.“

Robb pevně chytl topůrko své velké sekery a vykročil blíž ke stromu.

„Robbe, nebuď blázen,“ snažil se ho přesvědčit Eric. Doběhl k němu a chytil jej za rameno.

Rolník se prudce otočil a strčil do kováře tak silně, že jej shodil na zem. „Nešahej na mě, ty pytle hoven. Máš naděláno v kalhotech, co?“ Robb se otočil a vydal se ke stromu.

„Zbláznil ses?“ Zařval na něj Donald.

„Já ne. To vy! Vy všichni jste blázni. Zasraní blázní.“

Rolf přiběhl k Ericovi a pomohl mu na nohy.

Robb došel ke stromu. „Tak co?“ Rozpažil ruce směrem ke stojícím mužům. „Hůů, strom mě chce zabít.“ Znechuceně si odplivl, pořádně chytl topůrko do obou dlaní a vší silou do stromu sekl.

Dřevo bylo pevné. První ani druhý sek toho moc nezmohl. Robb však máchal sekerou jako smyslů zbavených.

„O co se snaží?“ Zeptal se Rolf Erica. „Takhle tu bude sekat do půlnoci a nebude ani v půlce.“

„Vlezlo mu to na mozek. Nezapomeň, že přišel o dceru.“

„Tak co, Ericu?“ Supěl Robb při máchání sekerou. „Tvůj synáček si bude muset vymyslet něco lepšího,“ supěl. Pořádně se napřáhl za sebe a švihl. Ostří se zarylo do stromu a odchlíplo kus kůry. Z otvoru něco vystříklo a Robb dostal plný zásah do obličeje. Bylo to husté, teplé a temně rudé. Sekera mu vypadla z ruky.

Vesničané okolo ztuhli.

Rolník zařval. Pak zaječel nepříjemně vysokým hlasem. Z hlavy se mu kouřilo. Otočil se ke svým kolegům čelem.

Chlapi sebou šokovaně trhli.

Robbova hlava se... rozpouštěla? Na vesničany zíraly dvě velké bulvy v obličeji celém od krve. Rty zmizely v kouřící a bublající změti a odhalily zuby. Nos chyběl, místo něj zela černá díra. Robbovy uši se protahovaly a roztékaly, jako sýr nad ohněm.

Rolník příšerně ječel a skákal pohledem z jednoho muže na druhého. Ti však nevěděli jak mu pomoct. Dorazit jej jako starého psa?

Nebylo však třeba.

Stalo se totiž něco zvláštního. Strom sebou zazmítal. Koruna se zakroutila, ozval se praskot dřeva.

Tak jako když někdo tleskne, aby zabil mouchu, dvě silné větve rozdrtily rolníkovu hlavu. V explozi krve, mozku a kousků lebky se na zem zřítilo bezhlavé tělo.

Vesničané stáli jako opaření a koukali na škubající se mrtvolu z jejíž krku vytékal krvavý potůček. Až po pár vteřinách jim v hlavě vše zapadlo a začalo pracovat. I přesto, že se všichni brzy vzpamatovali, stejně bylo pozdě.

Větve se vymrštily.

Jednomu z mladíků se jako had ovinula okolo nohy jedna z větví, Donalda chňapla další větev kolem pasu. Mládence strom hodil neuvěřitelnou silou vzhůru, Donalda větev vynesla trochu výš a sevřela jej.

Mládenec letěl, stoupal čím dál pomaleji, pak padal. Na zem však nedopadl, větev, která s ním hodila, na něj čekala, jako kopí namířená k obloze. Mladík se nabodl zády, kousek sjel a s trhnutím zůstal viset. Chvílemi ještě bublal a vykašlával krev.

Ovinutý Donald křičel bolestí. Cítil, jak se mu lámou žebra, pak ruce. Větev pořádně stiskla a Donaldovi vylezly oči z důlku. Tlak zesílil. Kosti se lámaly jako suché větvě. Sedlákovi tekla krev z očí i z uší. Nemohl dýchat. Otevřel pusu a vyvalil se mu z ní proud krve. Poslední silné sevření. Z Donalda vystříkla rudá tekutina jak z nacucaného hadru.

To vše se stalo v průběhu několika vteřin, zbytek vesničanů sotva stačil nabrat pořádné tempo. Strom na ně zaměřil pozornost a mrštil Donaldovou mrtvolou po jednom z mladých. Ryšavého Aarona to silně praštilo přes hřbet a zřítil se na zem. Před ním utíkali ostatní. „Wille,“ zakřičel na svého vrstevníka.

William se otočil a vyrazil ke svému příteli. Chytil jej za nabízenou paži a snažil se ho rychle zvednout. Vtom však přes Aarona dopadla tlustá větev. Ozvalo se zadunění, země se otřásla, do vzduchu vyletěla hlína smíšená s krví.

S Willem to škublo dozadu. Všiml se, že táhne jenom horní půlku svého kamaráda. Pustil jej tedy a utíkal.

Strom se naklonil mírně dozadu, větve se lehce napřímily a pak mohutná koruna dopadla drtivě na zem. Jako kladivo na kovadlinu. Ozvala se rána, zapraskalo dřevo. Muži ucítili jak se otřásla zem. Nikoho však úder nezasáhl, vesničané byli pryč z dosahu větví. Stále však běželi, pocit relativního bezpečí je neuchlácholil.

Pelášícímu Williamovi proběhla hlavou myšlenka. Radost, že to přežije.

A zemřel během vteřiny.

Přesně pod ním se zachvěla země. Vystřelil z ní dlouhý smrtící kořen. Nabodl mladíka do zadku a vylezl kousek pod jeho krkem. Ozvalo se hlasité zaúpění a ihned na to se dřevěný had rychleji, než mrknutí oka, vrátil pod zem. Williamovo tělo se zhroutilo jako hadrová panenka a vypouštělo proudy krve.

Kovář se otočil po zvuku výkřiku a zbledl. „Kurva,“ zaklel. Všichni tu pochcípáme, jako krysy.

Zatím se však zbylí přeživší statečně drželi. Eric, uskočil před bodajícím chapadlem a sekem odspodu nahoru, jej přeťal. Otočil se na patě a přeseknul další věc, která právě vyrazila ze země. Býk máchal sekerou ze strany na stranu. Kolem něj pršela krev z přesekaných kořenů. Nejmladší Joe a Rolf hbitě přeskakovali šlahouny, jež se jim snažily podrazit nohy a stačili uhýbat i zasázet rány. Bratři Donell a Robert si počínali jako jeden muž. Odráželi útoky a navzájem se kryli. Donell chytil jeden dorážející kořen rukou a zatáhl. Robert přišlápl zmítající se věc a ťal do ní svou malou, ale ostrou sekerkou. Mastičkář Gregory se nebránil, pouze bezhlavě utíkal a s křikem uhýbal před dotírajícími chapadly.

Rolf ucítil, jak se mu něco omotalo kolem nohy. Škublo to s ním a mladík spadl na zem. Tlak zesílil, kost praskla. Rolf zařval bolestí.

Eric se otočil, nepřemýšlel a vyběhl na pomoc. Zamával sekerou a jediným prudkým sekem přesekl kořen věznící Rolfovu nohu. Z useknutého konce vystříkla krev. Chapadlo se prudce zazmítalo a pak zmizelo pod zem.

„Rychle pryč odsud,“ řekl kovář a pomohl Rolfovi vstát.

Mladík zařval bolestí. „Rozdrtilo mi to nohu, strašně to bolí.“

„Držím tě, opři se o mě.“

Dvojici přiběhli na pomoc Býk a bratři Donnel s Robertem.

Eric se s belhajícím a bolestí křičícím Rolfem snažil zmizet co nejrychleji z dosahu vražedného stromu. Jak moc a jak daleko je země pod nimi porostlá kořeny, nevěděl a nezajímalo ho to. Mysl se soustředila jen na útěk. Postupně se ze země nořily dřevěné šlahouny a sápaly se po své kořisti. Eric držel Rolfa pravačkou a levačkou sekal do útočících kořenů. Rolf si hlídal pravou stranu. Před oběma byl Býk a odrážel útoky zepředu. Záda jim všem hlídali Robert a Donnel.

Pár metrů před nimi utíkal Joe. Zdálo se, že má vyhráno, že už je v bezpečí. Jenomže strom využil toho, že je vzdálen od pětice jako zatoulaná ovečka. Ze země se vynořilo pět chapadel. Ovinuly se kolem nohou, rukou i hlavy a prudce trhly. Vystříkla krev, končetiny odlétly.

Strom svými kořeny nadále útočil a vesničané se ještě pořád drželi.

Po době, která přeživším, připadala jako věčnost se útoky stáhly a všem se trochu ulevilo. Byli už od stromu dostatečně daleko. Robert, který chránil oslabené dvojici záda, podepřel Rolfa z pravé strany a trochu tak pomohl funícímu Ericovi. Donnel, hlídající zadní voj polevil, přestal couvat a otočil se ke stromy zády.

A v tom okamžiku do něj něco vrazilo.

Zastavil se a pohlédl dolů. Z hrudníku mu čouhal kořen, tenký jako dva prsty. Kolem jeho haleny se rozšiřoval krvavý kruh.

Robert se otočil, aby zkontroloval svého bratra.„DONELLI!“

„Teď už mu nepomůžeš!“ Chytil jej Eric za rameno a zacloumal s ním. „Pojď.“

I když to všem nedělalo dobře, otočili se k Donnelovi zády a utíkali pryč. Kořen se kolem nebohého muže obtočil a i s tělem se napřímil vzhůru. Donnel bezmocně visel ve vzduchu. Pak se chapadlo šílenou rychlostí stáhlo pod zem. Do okolí se uvolnila exploze hlíny a krve.

Bylo po všem.

Slunce už pomalu mizelo za obzor, mraky se rozestoupily a nebe se rozhořelo rudým západem, jenž osvětlovalo pár přeživších, spěchající z palouku do lesa. Jakmile byli vesničané obklopeni stromy zpomalili a opatrně položili funícího Rolfa na zem. Gregory už tam na ně čekal.

„Jak jsi na tom, Gregu?“ obrátil se na něj Eric.

„Nic mi není, ale málem jsem se posral strachy,“ supěl a držel se za hrudník. Pivní břich se mu nadouval.

„To my všichni, Gregory, to my všichni.“ Kovář vydechl a setřel si pot z čela. „Podívej se mladému na nohu, má ji nejspíš zlomenou.“

Gregory přišel k mladíkovi, opatrně mu odhrnul kalhoty a podíval se na zranění. Noha byla odporně oteklá, ale kost naštěstí nevyhřezla ven. „Hmm, vypadá to, že dlaha bude stačit. Ve vesnici se na to podívám.“

„Takže co teď?“ Zeptal se Býk.

„Musíme ten strom zničit,“ prohlásil kovář.

„Ale jak?“

„Nevím, doopravdy nevím,“ řekl a zadíval se k té ďábelské věci, za níž zapadalo rudé Slunce a halilo tak zbytek dne do krvavého oparu.

 

***

 

Rodiny mrtvých truchlily, ostatní byli šokování svědectvím přeživších mužů. Když to všechno uslyšel farář místního kostelíku, chtěl jet hned ráno do města pro pomoc. Pár místních jej však zadrželo s tím, že není dobrý nápad, aby se to rozkřiklo. Jednak by tu přestali jezdit obchodníci a přinejhorším by inkvizice srovnala celou ves se zemí (tuto možnost farář samozřejmě slepě odmítl).

Eric se rozhodl vzít si na bedra zničení ďábelského stromu. Farář mu na to dal dva dny. Pak odjede do města. Pekelné síly totiž mohou kdykoliv zaútočit a jistota je jistota.

I přesto, že to může ohrozit obchody.

 

***

 

Eric seděl ve své kovárně a bezmyšlenkovitě rozdmýchával oheň. Za okny byla tma a výheň osvětlovala místnost. Miloval to teplo z kovářské pece. Nevěděl, co má dělat, ale věděl, že to nemůže nechat být.

Dveře do kovárny se otevřely a vykoukla z nich Ericova žena. Hnědovlasá a s pořádnými ženskými tvary. Bujné poprsí skrývala za halenou, kdysi bílé barvy. Beze slova přišla a sedla si na stoličku hned vedle svého muže. Čekala až se rozmluví, už jej přece jenom nějakou dobu znala.

„Musel jsem to vzít na sebe. Většina lidí sice souhlasí s tím, že bychom si to měli vyřešit bez rychtáře i církve, jenomže kdybych to na sebe nevzal já, tak kdo?“

Žena neříkala nic, poslouchala.

„A já ti říkám, že nikdo. Dva dny by utekly a oni by radši zavřeli oči a dělali, že se jich to netýká. Farář by odjel do města a kdo ví co potom.“

„Pár lidí chtělo dát vědět rychtářovi,“ řekla.

„Jo, tomu ožralovi, co si koupil dům ve městě, aby to měl blíž k děvkám a chlastu. Co myslíš, že by udělal?“

„To nevím.“

„Dal by to na starost církvi a měli bychom tu inkvizici tak jako tak.“

„Třeba by to nebylo nejhorší řešení, Ericu. Proč to tak bezhlavě odmítáš?“

„Rozneslo by se to. Nikdo by už od nás nenakupoval. To není ale to nejhorší, naše ves je soběstačná, máme jídlo i maso. Bojím se toho, že někdo z těch inkvizitorů by nás mohl osočit z něčeho nekalého. Klidně i celou ves. Řekne, že jsme vyvolávali temné síly a že jsme všichni kacíři.“

„Ale Ericu...“

„Ne, Charlotte. Nevěřím jim. I přes to, co říká farář. nebudu nic riskovat. Z inkvizitorů jde strach a rozhodně oprávněně. Radši to vezmu na sebe. Dlužím to Robbovi i Elizabeth. Dlužím to celé vsi. Miluju to tady. Miluju svou dílnu, miluju oheň a miluju svou ženu. A nebudu jen sedět na zadku a čekat, jestli z toho všeho budou problémy nebo ne a pozorovat, jak všechno, co miluju, shoří svatým ohněm.“

„Ty se budeš smažit v pekle,“ zasmála se Charlotte. „Matka mi doslova řekla, že jsi hovado kacířské, že si tě nemám brát.“

„Pavučina jedna stará,“ usmál se kovář. „Věřím v boha, ale nevěřím v církev.“

„Já vím,“ pohladila jej po mohutném zápěstí. „Pojď už si lehnout.“

 

***

 

První sluneční paprsky vyhnaly noc a zimu, ale vesnice už byla vzbuzená. Pokračovala ve své denní rutině, jakoby včerejší události byly jenom zlý sen. Vzduch naplnila vůně čerstvě upečeného chleba, vesničané vycházeli ze svých domovů, zdravili se a pomalu se pouštěli do práce. Z Ericovy kovárny se bouchalo a z komína stoupal kouř. Ozýval se hovor vesničanů a zvuky domácích zvířat. Bučení, bečení, kokrhání a kvokání. Ve stájích ržáli koně, v chlívku kvičely prasata.

Celá ves žila svým vlastním neměnným životem, jenomže dnes bylo něco jinak. Jedná malá výjimka. Nebyl slyšet smích.

Všechny osady stály na mírné vyvýšenině. Pár desítek metrů dolů se vinula ušlapaná cesta jenž vedla k velkému jezeru, jemuž dominoval mohutný mlýn. Z břehu vedlo molo a pomocí kůlů a dřevěných lišt bylo nad vodou postaveno pár obydlí, v nichž bydleli rybáři a jejich rodiny. Vedle mola se na vodě houpaly loďky a všude kde se dalo, visely rybářské sítě. Svítící slunce se odráželo od zvlněného jezera a sem tam vyskočily nad hladinu malé rybky.

Rolf seděl na lavičce před domem, kde bydlela rodina, které pomáhal na malém statku. Na pravé noze měl provizorní dlahu. Bolest byla nepříjemná, ale mladík byl rád, že žije.

„Tak co noha?“ Ozvalo se zleva.

Rolf se lekl a v noze mu nepříjemně cuklo. Otočil hlavu a spatřil Erica. „Do prdele, to jsem se tě lekl,“ zaklel.

Kovář se usmál.

„Noha se zahojí,“ pokračoval mladík, „ale ten pohled kdy ta věc zabíjela naše přátelé... to budu mít před očima i na smrtelné posteli.“

Eric kývl hlavou a sedl si na lavičku hned vedle. „Včera zemřelo hodně dobrých chlapů. Při západu slunce, toho démona pošlu zpátky do pekla. A až bude po všem, uděláme pohřeb. Zaslouží si to jak rodiny, tak chudáci nebožtíci.“

Rolf neodpověděl. Zadíval se třpytící se rosu, aniž by si vůbec uvědomil na co hledí. Hlavu měl plnou myšlenek. Po chvilce promluvil.

„Jak je vůbec možné, že se dokáže strom tak ohýbat? Větve jiných stromů jsou pevné a lehce je zlomíš o koleno. Tamten strom, ta věc... mělo to větve pružné a ohebné a celé se to kroutilo jako had.“

„Kdo ví jaká podivná síla je uvnitř toho stromu,“ odpověděl Eric. „Farář mi jednou vyprávěl, jak z jednoho mladého chlapce vyháněl samotného ďábla. Tělo toho hocha se ohýbalo do podivných úhlu a hlavou otáčel, aniž by si zlomil vaz.“

Rolf změnil téma. „Jak to chceš udělat, Ericu?“

„Co?“

„Jak ho chceš zničit?“

Kovář chvíli mlčel. „Přemýšlel jsem o tom celou noc. Naložím s pár dobrovolníky dva vozy suchým senem, nějakými hadry a dřevem. Pomocí lan to z bezpečné dálky dopravíme ke stromu a nějak to zapálíme. Mělo by to všechno pěkně vzplanout a udělat pořádnej fajrák. Snad to podpálí i ten strom.“

„Škoda, že tam nemůžu jít s váma.“

„Šetři nohu,“ plácl Eric mladíka po koleni zdravé nohy. „Až bude po všem, popíšu ti jak jsme tu věc poslali do samotného pekla.“ Kovář vstal. „Jdu zpátky do kovárny, potřebuju se něčím zabavit. Je mi z toho všeho špatně. Už aby to bylo za námi,“ řekl a pomalým krokem odcházel.

„Ty Ericu,“ zavolal na něj Rolf.

„Co?“ Kovář se zastavil a otočil se.

„Ráno jsi mi nejspíš zachránil život. Jednou ti to vrátím.“

„Myslím, že nemusíš. Kdyby jsi se včera večer dobrovolně nepřihlásil a nezahanbil tím ty posery, asi bychom šli s Robbem do lesa sami a byli bychom mrtví voba dva.“

 

***

 

Vzduch se ochladil a zavál silný vítr. Z vesnice odjely dva povozy, taženy dvěma silnými koňmi. Kolem nich šlo asi padesát vesničanů se zapálenými pochodněmi i přesto, že bylo stále světlo. Přesvědčit tolik lidí nebyl žádný problém. Stačilo říct, že dostatečně daleko se jim nic nestane a taky spoustu z nich chtělo pomstít mrtvé. Jeden z vesničanů měl na zádech dlouhý luk, další dva nesli lana smotaná do silného klubka. Vozy byly naloženy suchým senem a sudy s olejem.

Kolona pokračovala tiše lesem. Všichni se báli.

 

***

 

Ohnivá střela se zabodla do pytle sena na jednom z vozů. Oheň vzplál a rychle se šířil. Za chvíli pohltil celý povoz a pár plamenů už olizovalo i druhý vůz. Vesničané začali házet pochodně směrem ke stromu. Za chvíli byl v plamenech kousek kmene, pak celý kmen a nakonec větve. Strom praskal a do všech stran z něj létal roj jisker. Do vzduchu stoupal hustý dým.

Strom hořel už úplně celý.

Dým spadnul dolů jako mlha a štiplavým kouřem dusil všechny okolo. Zdál se být všude.

„Za chvíli bude po všem,“ pravil Robert. „Pojďme už, nedá se tu skoro dýchat.

Eric se díval na tu největší pochodeň jakou kdy v životě viděl. Měl podivný pocit. Myslel si, že se bude strom svíjet a jeho větve se budou kroutit, jenomže byl klid. Strom se ani nepohnul, jen tak si hořel a praskal. Ericovi to bylo divné, ale nenechal se tím znepokojovat.

Banda veselých vesničanů se postupně vracela k vesnici. Nálada byla celou cestu naprosto výborná a Eric si díky ní nechal vyhnat pochybnosti z hlavy. Jakmile přišli do vsi, přivítali je zbylí obyvatelé, ženy, děti, starci a štěkající psi. Pár chlapů to šlo oslavit do místní hospody, jiní slavili se svými rodinami doma.

Eric zamířil k Rolfovi, který už ho čekal.

„Tak co?“

„Pěkně hořel, to ti teda povím,“ odpověděl kovář.

„Nebyl žádný problém?“

„Ne. Vůbec se nebránil, což mi bylo trochu divné, ale vem to čert. Já do těch pekelných věcí nevidím.“

Ještě chvíli spolu klábosili, pak se oba dva odebrali domů na večeři.

 

***

 

Eric se po jídle na chvíli natáhnul. Trochu ho bolela hlava, ale jinak byl šťastný. Vše bylo vyřešeno i bez pomoci svaté inkvizice. Krásná práce. Zítra pomůže pozůstalým s pohřbem a pak snad vesnice brzy zapadne do starých koleji a na veškerou tu hrůzu se rychle zapomene.

Na krátkou chvíli usnul. Spánek to byl bezesný a klidný. Něco ho však probudilo. Zdálo se mu to? Ležel a poslouchal. Někdo křičí. Nějaká žena. Rychle vstal a vyběhl i s manželkou ven. Křik se ozýval o dvě chalupy dál. Ostatní sousedé se také sbíhali. Když byl kovář na místě zbledl. Před svým domem ležel na zemi Robert. Křečovitě držel svého psa, jenž mu trhal hrdlo. Pes zuřivě štěkal a vrčel. Kousek vedle ječela Robertova manželka. Vesničané se snažili psa odehnat, ale nevěděli jak na to.

Eric přiběhl a do psa vší silou kopl. Ten zavrčel a nechal umírajícího Roberta být. Couval, srst měl zježenou až k ocasu, cenil zuby a díval se kovářovi přímo do očí. Nakonec zakňučel a utekl.

Robert lapal po dechu a držel se oběma rukama za rozdrásaný krk. Mezi jeho prsty protékala krev. Vesničané přiskočili, ale pozdě.

Za chvíli bylo po všem. Zůstala jenom krev, mrtvé tělo a plačící manželka.

„Co se stalo?“ Zeptal se Eric Robertovy ženy.

„Nevím. Přišel z hospody,“ vzlykala. „Robert ho chtěl jenom pohladit, ale pes se před ním krčil a vrčel na něj.“

„Zvířata se dneska celej den chovaj nějak divně,“ ozval se Joseph, starý sedlák. „Moji koně jsou vyplašení. Něčeho se bojej.“

„I moje ovce jsou nějak neklidné,“ přidal se do hovoru místní pasák. „Něco je ve vzduchu, na to bych dal jed. Pořádná bouřka nebo něco takovýho.“

„Ten pes už zažil něco bouřek,“ obořil se Eric na pasáka.

„Co se stalo?“ Přikulhal Rolf. „Panebože,“ řekl, když uviděl mrtvého Roberta.

„Jeho pes na něj zaútočil,“ obeznámil jej kovář se situací.

Eric se naklonil blíže k chlapům. „Postarejte se o ní,“ kývl hlavou k Robertově ženě. „Vemte ji domů a něčím ji nalejte. Ale opatrně, jenom na spaní. Ne, ať tu máme dalšího nebožtíka.“

Když bylo po všem a na obzoru zazářilo zapadající Slunce, přišli dva hrobníci a naložili Robertovu mrtvolu do dřevěné rakve.

Na hladině jezera se leskl zlatý pruh. Eric stál vedle Rolfa a oba jezero pozorovali.

„Už je toho na mě doopravdy moc,“ promluvil Eric první. „Myslel jsem, že po zapálení toho stromu, to všechno skončí.“

„Mám takový podivný pocit,“ řekl Rolf. „Zvířata se chovaj divně. Od doby co jste přišli. I ten blbej čokl musel něco cítit.“

„Ticho před bouří.“

„Přesně.“

„Asi se něco žene. Možná doopravdy jenom pitomá bouře nebo vichřice.“

„Možná. Nebo z vás zvířata cití to pekelné stvoření. Konec konců, byli jste u toho, když ta věc chcípla.“

„Ať je to jak chce,“ protáhl se Eric, až mu zapraštělo v kloubech, „já jdu spát. Když jsme upalovali ten strom, bylo tam moc kouře a asi jsem se toho nějak nadýchal. Hlava mi třeští, jak by mě přes ní někdo přetáhl.“

„Dobrou noc, Ericu.

„Dobrou.“

Slunce zapadlo a zavál silný vítr. Něco se sem doopravdy hnalo. Vypadalo to na pořádnou bouřku.

 

***

 

Rolf seděl na lavičce před domem a pozoroval zataženou noční oblohu. Do obličeje ho šlehal teplý vítr. Na východě se občas zablesklo. Vichr mlátil okenicemi a schovaná domácí zvířata jančila. Koně ržáli ve stájích, kur kvokal v kurnících, kozy, ovce a krávy podupávaly ve chlévě. Psi byli zastrčeni ve svých boudách a nevystrčili z nich ani čumák. Rybáři schovávali sítě a pevně přivazovali své loďky, které se na hladině jezera divoce kymácely.

Vesničané pracně zavírali okenice a schovávali věci, jež by mohly odletět. Vítr serval Josephovi klobouk z hlavy a odkutálel jej až dolů k rozbouřenému jezeru.

„Běž už spát, synku,“ řekl Ronald. Postarší sedlák, u nějž Rolf bydlel a pracoval. Dlouhé šedivé vlasy mu vlály ve větru. „Vypadá to na pořádnou smršť.“

„Dobrý nápad.“ Rolf se opřel o svou hůl a vstal. „Než se dobelhám do stodoly, mohlo by mě to odfouknout.“

„Spi dnes ve světnici, ve stodole bude zima a tvoje noha by se neměla namáhat.“

„Neměj strachy Rone. Zahrabu se pořádně do sena.“ Rolf popřál Ronaldovi dobrou noc a vydal se ke svému loži. Opřel se do něj vítr a málem jej porazil. Byla už pořádná tma, mladík šel popaměti.

Před velkou dřevěnou budovou s mohutnou střechou se kymácelo pár ovocných stromů. Vichřice s nimi cloumala a trhala z nich listí. Kousek vedle stály stáje, z níž zaznívaly rány a neklidné ržání.

Mladík zapadl do stodoly. Udeřila jej příjemná a dobře známá vůně. Opatrně se zavrtal do sena, v noze mu sem tam bolestivě cuklo. Zavřel oči a poslouchal chudáky koně. Nemít tu pitomou nohu, šel by za nimi, aby je alespoň trochu uklidnil. Měl je rád. Hnědáka Robina, jenž miloval jablka nebo grošáka Čerta.

A kdyby jenom je.

Všech dvacet ovcí, které občas vodil na pastvu, měly jména. Nella, Ella, Bella, Lilly, Illy, Villy - všechny je bez problému poznal. Nemohl usnout, tak si je představoval.

Ale spánek nepřicházel. A nebylo vůbec divu. Těch příšerných zážitků, které se staly během pár dnů. Nejdříve Tommy, pak Elizabeth, sedm chlapů a nakonec Robert, který utekl stromu, ale zabil jej jeho vlastní pes.

Rolfovi před očima pořád vyskakoval ten strom. Tmavě hnědá kůra a mohutná koruna plná holých a pokroucených větví. Strom posedlý samotným ďáblem. Do mysli se mu vkrádala vtíravá myšlenka. Hlodala, kroutila se a zabodávala drápy. Když strom zabil Elizabeth, Bill utekl. Jak?

Když tam byl Rolf s jedenácti dalšími lidmi, zabil ten dřevěný démon sedm mužů jako nic. Tak jak sakra Bill uprchl? Náhoda? Štěstí?

Možná, a teď už spi.

Jenomže pořád nezabral. Tělo bylo unavené, ale mysl ne. Nechal to tedy být a přemýšlel o všem možném. Do ticha zaznělo zavrzání dřeva nebo zapískání myši. Zvenku fučel vítr a občas se mezi škvírami z prken zablesklo. Dokonce někde v dálce zabručel hrom.

Mladíka napadla šílená představa.

Co když strom chtěl, aby Bill utekl. Ale Proč? Aby zalarmoval ostatní? Ano! A aby k němu přišly další oběti a on je mohl zabít. Docela to dávalo smysl. Jenomže plán té bytosti nevyšel a pět lidí uniklo. A další den tu věc poslali, tam odkud přilezla.

Je docela možné, že se to stalo právě tak.

Fajn, přišels na to, tak dobrou noc.

Ale co když se s nimi – přeživšími – stalo to samé, co s Billem?!

Co když je strom nechal uniknout. Jenomže přece nemohl chtít, ať ho vesničané zapálí? To je absurdní. Nebo to chtěl?

Dost. Jenom strašíš sám sebe, ty hlupáku.

Ale ta myšlenka ne a ne zmizet. Vzpomněl si, jak mu Eric řekl, že se strom nebránil, když ho chtěli chlapi zapálit, ani nic nedělal, když hořel. Že by doopravdy chtěl být zapálen? Proč by se chtěl nechat zabít?

Se zjištěním otevřel oči a prudce se napřímil, až z něj odlétla hrst sena.

Protože by to neznamenalo jeho smrt.

 

***

 

Dobytek šíleně jančil a pár psů uteklo. Někteří z nich tak dlouho škubali za řetěz, až urvali kus boudy, za nějž byli přivázáni.

 

***

 

Gregory se vracel z hospody domů. Byl už slušně opilý, nohy se mu motaly a div, že udržoval v silném větru rovnováhu. S ostatními vesničany se upálení stromu nezúčastnil. Přihlásilo se jich dost a krom toho pořád sbíral odvahu z toho, co viděl ráno. Včera šel ke stromu jen proto, aby dokázal, že není takový posera, za jakého ho má většina lidí. No, a taky proto, že té historce o požírajícím stromu nevěřil. Díkybohu to však přežil a snad tím zavřel hubu pomlouvačům.

„Já... nejsem... POSERA,“ zastavil se a s opilým úsměvem vztyčil prst. „Tak,“ řekl a opět vykročil. Domotal se k nějakému domu a opřel se ramenem o jeho roh. Takřka ihned z něj vyletěl obsah jeho žaludku. Nechutně to šplíchlo a nevábně zavonělo. Následovala další salva. Pak si mastičkář otřel pusu a odlepil se od domu. Nohy se mu však zamotaly a on dopadl na zem. Bolest necítil, všechno v pořádku.

Chladná země byla příjemná, ale hlava se mu tak motala, že se mu opět zvedl žaludek.

Uslyšel kroky. Někdo mu snad pomůže na nohy.

Kroky se zastavily u jeho hlavy a něčí ruka jej chytla za vlasy.

„Hej!“ Zaprotestoval Gregory.

Pak mu z hrdla cákala krev.

 

***

 

Malý Thomas otevřel oči. Někdo nebo něco ho probudilo. Zaslechl kapání vody. Něco nebylo v pořádku. Byla tma, měsíc byl schován za mraky, meluzína nepříjemně zpívala. Za chvíli si chlapcovy oči na tmu přivykly a on spatřil, že dveře do světnice, kde spí jeho rodiče jsou otevřené. A u nich stál nějaký stín.

Vnitřnosti se mu zakroutily.

Byl to člověk nebo nějaká věc? A odkud kape ta voda? Thomas se bál, že to co stojí u otevřených dveří je člověk. A pozoruje jej. Dívá se přímo na něj. Říkal si, že to nic není, ale strach byl silnější.

Kap, kap, kap – zase to kapání.

Chlapec se bál pohnout. Bál se i nahlas dýchat. Třeba se mu to jenom zdá, je to jenom nějaký předmět. Snažil se uklidnit, ale moc mu to nepomohlo.

Blesk osvětlil světnici a chlapec to spatřil. Když konečně věděl, kdo nebo co je ten stín a co to kape, ztuhl strachy.

U dveří stál jeho bratr a díval se Thomasovi zpříma do očí. V jedné ruce držel sekeru a v té druhé lidskou hlavu. Z useknutého krku kapala na podlahu krev.

Thomas se ani nepohnul.

Bratr zmizel. U rámu dveří nikdo nebyl. Že by to byl sen? Trochu se mu ulevilo. Klid, hlavně klid.

Zablesklo se a chlapec vykřikl. Jeho bratr stál vedle postele, přímo vedle něj. Jeho oči Thomase provrtávaly skrz naskrz.

 

***

 

Liza ležela nahá na posteli. Její muž do ní prudce vnikal. Rodidla ji bolela, ale byla to příjemná bolest. Potichoučku sténala a zarývala prsty do manželových zad.

On se sklonil, aby ji políbil. Přešli do líbání a jakmile se jí zakousl do jazyka, vykřikla.

Když škubl hlavou a jazyk jí vytrhl, už nekřičela, protože se začala dusit vlastní krví.

 

***

 

Bill se probral. Zdála se mu noční můra. Rychle dýchal a byl celý zpocený. Pár svíček osvětlovalo prostor světnice. Kdyby se podíval okolo, zjistil by, že noční můra byla pravdivá.

Bohužel to neměl čas zjistit, protože těžké kovářské kladivo mu rozdrtilo lebku. Gejzír krve postříkal blízké okolí.

 

***

 

Rolf zpanikařil. V hlavě mu zapadly všechny nesrovnalosti a nepochyboval, že všechno co se odehrálo, se stalo přesně tak, jak to strom chtěl. Tím pádem je v nebezpečí, všichni jsou v nebezpečí. Sakra, sakra, sakra.

Vyrazil ze svého lože, tak rychle, jak mu to noha dovolovala. Otevřel těžké dveře a pospíchal do domu svých hostitelů. Koně ve stáji dělali příšerný rámus. Ržáli, dupali, snažili se dostat ven. Mladík otevřel zadní dveře domu, ale ve světnici byl klid. Celá rodina spala.

„Rolfe, to jsi ty?“ Ozval se ospalý sedlákův hlas. „Říkal jsem ti, že je venku zima. Někam si lehni.“

V tu ránu někdo vykopl přední dveře. Dovnitř zavál ostrý vítr a všichni se vylekaně probudili. Ronald na návštěvníka něco zakřičel, ale ten neposlouchal a vrhl se přímo na mladíka. Rolf narazil zády o stěnu vedle zadních dveří a vyrazil si dech. Než se vzpamatoval, kolem krku jej držely silné ruce. „Ronalde, zabij ho!“ Stačil ještě vykřiknout, než útočník zesílil stisk.

 

***

 

Tam dole hořel mlýn. Jeho čtyři ramena se točila a oheň je trhal na kusy. Plameny se odrážely od hladiny zvlněného jezera. Trosky dopadaly s rachotem na zem. Vysoko nahoře se otevřely dveře a vyběhl z nich hořící mlynář. Prorazil dřevěné zábradlí a padal dolů. Žuchl jako pytel s ovsem. Po dopadu stále hořel a stoupal z něj páchnoucí kouř.

Ze všech místních domů se ozýval křik a hluk. Psi, kteří neutekli, zuřivě štěkali.

Hospoda už také hořela a vyběhlo z ní pár živých a ječících pochodní. Začali se válet po zemi a zdálo se, že to možná přežijí, ale u hospody stálo pár chlapů a ti začali do hořích těl mlátit cepíny, kladivy nebo do nich bodat noži.

Naprostá řezničina.

Z domu mrtvého Roberta se ozval jekot. Čerstvá vdova byla právě trhaná na kusy. Její sousedé leželi před svými domy. Bez hlav.

Starci, mladí i děti.

 

***

 

Rolf ucítil jak jej něco teplého a mokrého trefilo do tváře. Když se mu zaostřil zrak, všiml si, že v útočníkově krku zeje rozsšklebená rána, ze které mu na obličej stříká krev. Tělo se sesulo k zemi a mladík si otřel oči.

„Sakra, Ronalde, nemohls ho zabít jinak?“

„Co se to, u všech svatých děje, synku?“

„Nevím. To ten strom. Musíme zmizet. Rychle.“

„Běž osedlat koně,“ poručil Ronald, „a okamžitě odjeď do města. Já se postarám o rodinu a pojedeme hned za tebou.“

Rolf se podíval po světnici. Z postelí vykukovala sedlákova žena, dcera a její tři vyděšené děti. „Pomůžu ti.“

„Běž sakra,“ strčil do něj Ronald. „Máš nohu na maděru, bude tě to zpomalovat, tak vypadni co nejrychleji. Já to zvládnu.“

Mladík kývl hlavou a vykulhal ven. Opřel se do něj vítr, ale to bylo to poslední, co jej mohlo zdržet. Z celé vsi k němu doléhal křik. V dáli spatřil oranžovou mihotavou záři.

Otevřel stáje. Do nosu ho udeřila vůně sena a koňského trusu. Uvnitř bylo pět koňů. Nervózně podupávali a snažili se dostat ven. Rolf je postupně uklidňoval a osedlával. Poslední byl jeho oblíbený hnědák, jenž miloval jablka. Mladík ho pohladil a rychle na něj nasadil a utáhl sedlo. Kůň byl trochu klidnější, ale pořád z něj šel cítit strach. Rolf vložil levou nohu do třmenu a vyšvihl se do sedla. Po dopadu ho ošklivě zabolelo v noze, ale strach mu částečně otupoval bolest.

Vyrazili. Mladík bolestí zatnul zuby. Už byli venku ze stájí. Musí se dostat dolů k jezeru, cesta do nejbližšího města se vine kolem něj. Pokud by jeli jinudy, dostali by se pouze do lesa, kde by mohli zabloudit. Také to mohli vzít do sousední vesnice, ale k čemu by to bylo? Město mu přišlo bezpečnější a tak se rozhodl vyrazit právě tam.

Kdyby jenom věděl, jakou udělal obrovskou chybu.

 

***

 

Ronald sbalil nejdůležitější věci do velkého rance a snažil se urychlit ženy a děti při oblékání. Ignoroval řev a bolestné sténání zvenku. „Notak, notak. Rychle, rychle.“

Poškozené dveře opět někdo vyrazil. Dovnitř vpadla banda vesničanů, které osvětlil blesk. V čele stál Býk. Zahulákal vítr a zával do domu pár mrtvých podzimních listů.

„Martine,“ křikl Ronald. „Co se to, ksakru děje?“

Býk nereagoval a kráčel k sedlákovi.

Ronald se po něm ohnal nožem. Býk však bez problému chytil Ronaldovu paži a dlaň druhé ruky mu položil na loket. Protichůdně zatlačil. Ozvalo se silné křupnutí a řev. Ronald, s rukou ohnutou v loketním důlku, byl vržen na dav mužů, jenž ho měl poslat na smrt.

Na smrt, jenž nebyla vůbec rychlá a bezbolestná.

 

***

 

Domy hořely a uvolňovaly do okolí mraky štiplavého kouře. Kolem dokola pobíhalo pár ječících lidí. Vypadalo to, jakoby vesničané byli rozděleni. Na pronásledující, jenž byli vražděni a na pronásledované, jenž je vraždili - chytali je, sekali jim hlavy, vyvrhovali vnitřnosti nebo se zvrácenou radostí lámali a trhali končetiny.

Dobytek prorážel ohrazení a utíkal. Stádo krav si razilo cestu skrz vesnici. Zadupalo do země pár vesničanů a prchající rodinu. Statný býk vepředu nabral na rohy jednoho z pronásledovatelů, jenž se mu postavil do cesty. Nabodl ho a trhnutím hlavy hodil za sebe, kde ho stádo běžícího skotu ukopalo.

Bečící ovce byly o něco chytřejší. Neběžely zmateně skrz vesnici, ale utekly rovnou na pole.

Psi, kteří zde pobíhali, se stmelili. Fungovali jako smečka. Chytli jednoho z pronásledovatelů a povalili jej na zem. Zakousli se mu do končetin a škubali hlavami. Trhali maso, chlemtali krev a po celém dvorku, oběti roztahali střeva.

Pronásledování vesničané však umírali častěji.

 

 

***

 

Rolf na koni pelášil mezi řadou stavení. Málem se plácl do čela, když si uvědomil, že si nevzal žádnou zbraň. Kousek před ním byl hlouček bojujících. Mladý John, vnuk Starého Johna, držel v rukou dvě kladiva a bránil se proti třem útočníkům. Po boku mu stál starší muž s vidlemi, zřejmě Johnův otec. Mladík vykryl útok sekerou a vodorovným švihem kladivem, rozdrtil útočníkovu lebku. Pořád však zbývali dva protivníci. Mladíkův otec se pouze bránil, únava z něj přímo svítila.

„Johne,“ zařval Rolf a natáhl paži. Mladík pochopil a hodil jednu svou zbraň směrem k čeledínovi. Rolf chytil kladivo levou rukou, napřáhl se a jakmile projížděl kolem bojující čtveřice udeřil jednoho z útočníků do hlavy. Do vzduchu vystříkla smíšenina krve a mozku.

Rolf otočil hlavu dozadu a spatřil, že John a jeho otec vyřídili posledního útočníka.

Jak vlastně Rolf poznal kdo je oběť a kdo kořist? Nevěděl.

Mladík vjel na malé náměstíčko se studnou uprostřed. Venku, kromě mrtvol, nikdo nebyl. Zevnitř domů zaslechnul ženský křik a zvuky boje, ale ignoroval to. Nic by nezmohl, jen by se nechal zabít. Trhalo ho to na kusy, ale jel dál. Minul hořící hospodu, před kterou ležely ohořelé mrtvoly, a dal se doleva. Vjel do další uličky po jejíž obou stranách byly vesnické domy.

Zdravou nohu zaryl koni do slabin a přinutil jej zrychlit, zbýval poslední úsek. Pár desítek metrů před mladíkem končily domy a stavení. Dále vedla cesta dolů k jezeru a rovnou do města.

Ulice byla klidná, pouze na zemi se válelo pár těl. Relativní klid však nevydržel dlouho.

Z domu kousek vepředu se vybelhal Starý Johny. Ze zad mu čouhal nůž a jeho ústa se otevírala a zavírala v bezhlasém výkřiku. Za ním vyšel kovář Eric a do staříka kopl. John se zřítil na břicho, udeřil se hlavou o zem a zůstal ležet. Můj ty bože, řekl si v duchu Rolf. Když kováře míjel, jejich pohledy se střetly. I na tak krátký okamžik, Rolfa úplně zamrazilo. Ať bylo s Ericem cokoliv, už to nebyl on. Toho dobráckého kovářského vazouna by v těch chladných očích už nikdo nenašel.

Mladík objel Johnovu mrtvolu a pobízel koně k rychlejšímu tempu. Noha ho bolela, ale touha žít byla silnější a bolest otupovala. Otočil se dozadu a spatřil Erica jak vytahuje nůž ze staříkových zad. Do prdele!

Kovář švihnul rukou. Ostří prořízlo vzduch a zabodlo se do koňského zadku. Kůň zanaříkal a předními nohami zakopl. Rolfovi se podařilo vyndat nohy z třmenů. Když se kůň zřítil na zem, mladík se odkutálel stranou. Kdyby to byl neudělal, kůň by mu rozdrtil levou nohu. Při pádu ho ve zlomené noze tak zabolelo, až myslel, že ztratí vědomí. Jeho oblíbený hnědák ležel vedle něj. Vyfukoval nosem vzduch a vířil při tom prach. Rolf si uvědomil, že si chudák zvíře muselo asi zlomit nohu.

Smrt přicházela tichým krokem a měla Ericovu podobu. Kovář se zastavil u Rolfovy hlavy. Chvíli se nic nedělo, pak Eric zdvihl pravou nohu.

V ten okamžik do Rolfa něco vjelo. Čas se mu zpomalil a on sledoval botu, jenž se snášela na jeho hlavu. Mladík se překulil stranou. Na místo kde před chvíli ležel ztěžka dopadla kovářova bota. Rolf vytáhl nůž z koňského stehna a zabodl jej do Ericovi do nártu.

Z kovářova hrdla se ozval nelidský výkřik. Vysoký a odporný. Takový, jaký by žádný člověk nedokázal vypustit. Rolf se opřel o nůž, rychle vstal, vyškubl zbraň a bodl Erica do hrudníku. Držel nůž pevně za rukojeť a pak jim otočil.

Eric sebou škubnul a mladík strnul. Kovářovy oči vyzařovaly překvapení a Rolf v nich opět spatřil svého přítele.

„Rolfe,“ řekl Eric potichu.

Rolf Erica opatrně položil na zem. „Nemluv.“

„Šel jsem spát...“

„Nemluv, šetři se. Bude to dobré.“

„Ne. Všichni dnes pochcípají jak psi. Všichni,“ řekl Eric a tvář se mu zkřivila bolestí.

„Ericu, mrzí mě to,“ Rolfovi tekly slzy. „Strašně mě to mrzí. Promiň.“

Kovář zaúpěl. „Pořád je to ve mně. Cítím to. Vidím do něj, vidím co chce a vidím jak pitomí jsme byli.“

Rolfovi se potvrdila jeho hrůzná předtucha. Všechno se stalo přesně tak, jak strom chtěl.

Vlna bolesti přešla a na Ericově tváři šla vidět úleva. „Běž už,“ a zemřel.

Rolf si usušil slzy, pustil svého přítele a vstal. Kůň stále ležel na zemi. Mírně zvedl hlavu a zaržál. Rolf přišel k němu a přesně jak tušil, mělo zvíře dost ošklivě zlomenou nohu. Mladík sevřel nůž v pravačce a sklonil se ke koni.

„Promiň.“

Stále mu tekly slzy, když kulhal po cestě dolů k jezeru. Z nože kapala lidská a koňská krev. Bylo vzato až příliš mnoho životů, příliš mnoho. Ať je to, co je to, neprojde to té bytosti zadarmo. Ne dokud bude Rolf dýchat. Za všechny vesničany, za celou ves. I kdyby ho to mělo stát život, pošle to stvoření tam, odkud vylezlo.

Ale ne dnes. Dnes musí přežít.

Pokračoval v chůzi. Vítr do něj prudce narazil a v dáli se zablesklo. Zdálo se však, že bouře odchází, jakoby vesnici pouze obešla. Nebylo divu. Tento večer, zde řádila jiná bouře. Taková, která s sebou přinesla smrt a zkázu. Výkřiky ze vsi pomalu doznívaly. Mlýn dohoříval a osvětloval prostor. Kolem dokola nebylo živé duše. Díkybohu.

Mladík z posledních sil doklopýtal na dřevěné molo. Rybářské domy měly vyražené dveře. Okolo se válely dřevěné třísky a všude to tu bylo zacákáno krví. Z rozbitého okna visela mrtvola nějaké ženy. Krev ji slepila vlasy a její ruce, vlály v silném větru. Na dveřích protějšího domu se nacházela další mrtvola. Rybář byl v místě hrudníku přišpendlen mačetou. Hlava chyběla.

Rolf došel k místu, kde kotvily rybářské bárky. Opatrně do jedné vlezl. Po dopadu ho zabolelo v noze, Rolf stisknul čelisti. Lehnul si tak, aby nešel vidět. Nechtěl riskovat, že by ho útočníci zahlédli z dálky.

Až to všechno skončí, pokusí se dostat do města po jezeře. Koně nemá a chodit nemůže. Díky lodi si ušetří pár mil a pak to bude muset dojít pěšky. Pokud si to dobře pamatoval, z jezera se musí napojit na širokou řeku a až po dlouhé cestě natrefí na velký dřevěný most, vystoupí. Řeka až do města bohužel nevede.

Zavřel oči a vyčerpáním za chvíli usnul.

 

***

 

Lesem procházel podivný průvod. Lesem tak tichým, že šlo slyšet i bušení srdce. Vesničané v tichosti vezli na pár povozech hromadu zakrvácených mrtvol se zavřenýma nebo hrůzou vytřeštěnýma očima. Nikdo z živých nedržel v ruce pochodeň. Šli potmě a v tichosti. Věděli kudy jdou a nepotřebovali se dívat pod nohy. Jakoby je něco neomylně vedlo.

Žádný šustot ve křoví, houkání sov ve větvích stromů, vytí na měsíc, nic. Zvěř byla úplně potichu. Jakoby zalezla někam hodně hluboko nebo utekla pryč od toho děsivého průvodu. Vesničané mlčky pokračovali. Dostali si na palouk občas ozářený bleskem. Do zorného pole vyskočil zčernalý pahýl stromu, který trčel ze země jako nějaká velká, seschlá ruka. A právě ke stromu směřoval dav vesničanů se svými povozy, které sami táhli. Tažná zvířata utekla nebo ležela mrtvá v nákladu mrtvých.

U pahýlu se vesničané zastavili a beze slov začali vytahovat mrtvoly z povozů. Pokládali je vedle sebe kolem spáleného a smrdutého stromu. Občasné zablýsknutí se odráželo v očích žijících. V oknech do duše a v těch oknech nic nebylo. Prázdno. Prázdno vyplněné něčím jiným. Tím, před čím se snažila utéct všechna zvířata ve vesnici a tím, před čím si zvířata v lese držela odstup.

Jakmile vesničané složili všechna mrtvá těla na zem okolo stromu, zůstali stát.

A po chvíli kratší, než mávnutí křídel se pohnuli.

Býk si zarazil dlouhý nůž přímo do oka, chlápek vedle něj si vrazil prsty hluboko do očí. Nějaký mladík si za hlasitého křupnutí zlomil vaz. Všichni živí vesničané okolo se zabíjeli. Noži, sekyrami nebo holýma rukama. Postupně padali. Jejich krev se vpíjela do popelu a stékala hluboko pod zem.

K zemi se zřítil poslední živý.

Bouře se odvalila na západ.

Zpoza mraku vykoukl Měsíc. Bílým světlem bez tepla, to celé ozařoval. Kolem stromu se válelo spousta mrtvol. Lidí i zvířat, žen a mužů, dospělých i novorozeňat.

Nikdo nebyl ušetřen.

 

***

 

Východ slunce.

Paprsky se odrážely od čerstvě spadlého prašanu.

Koňská kopyta líně prorážela sníh. Jezdec měl na sobě teplý černý hábit s kapucí. Ruce v kožených rukavicích líně držely uzdu, jezdec nikam nespěchal. Objel polorozbořený mlýn s černými stopami po ohni a pokračoval nahoru po cestě do vesnice. První stavení, které minul, mělo rozražené dveře. Okenice visela na jednom pantu, dveře chyběly a kolem rámu visely chomáče pavučin.

Kousek dál na opačné straně vesnice zavětřila cizince smečka vlků. Plížili se, krčili ve stínech a přibližovali se blíž. Schovávali se v sutinách a rozbořených domech a zvědavě cizince pozorovali. Byli tišší, takřka bez hluku a skrývali se tak mistrně, že se zdáli být neviditelní.

Jezdec o nich však věděl.

Pokračoval dál a zahnul doprava na náměstí. Vpravo trčela rozbořená a zčernalá hospoda. Kostel pořád stál, ale střecha se pod nánosem sněhu propadla. Občas zavál vítr a zavrzal dveřmi nebo okenicemi. Vesnice byla mrtvá. Kromě krys a vlků se zde nenacházela živá duše.

Jezdce to však nezajímalo. Kopyta jeho koně mířila jinam. Pryž ze vsi a přímo do lesa.

Po nějaké době se dvojice vynořila zpoza stromů. Jezdec zastavil, sundal si z hlavy kapuci zadíval se do dálky. Uprostřed bílého palouku stál strom. Byl statný a vysoký. Jeho kůra měla tmavě hnědou barvu a i přes to, že byla zima, na něm rostly listy. Pokrývaly celou korunu a měly barvu lidské krve.

Kůň neklidně zafrkal a začal hrabat kopytem ve sněhu.

„Jen klid, blíže nepojedeme,“ řekl Rolf a pohladil koně po šíji.

Seděl a stále strom pozoroval. Hlavu měl oholenou břitvou, tvář mu pokrývalo strniště. od temene dolů k páteři se mu táhla dlouhá zhojená jizva. Mladík měl na zádech kuši a po stranách sedla šavle a lahvičky se svěcenou vodou.

Rolf se ještě jednou zadíval ke stromu. Ten pohled byl plný nenávisti a očekávání. Mísila se v něm úchylná radost smísená se vztekem.

Ještě ne.

Zatočil se s koněm na místě a vjel zpátky do lesa.


2 názory

JerryS
05. 10. 2014
Dát tip

Díky za kritiku, povídka je z mé starší tvorby, nedávno vytáhnuta z šuplíku, oprášena a markantně upravena. První verze byla daleko horší :)

Nápad na nakreslení oné scény mi nepřijde dobrý, spíš by se to možná dalo napsat jinak. Lépe.

Liza byla zcela nová postava a byla o ní krátka kapitola jen kvůli jednomu významu, který jsi nepochopil, ale to bude nejspíš moje chyba, z textu to mohlo být výstižnější. A co se týče pokračovaní? Nevím, možná. Původně povídka končila jinak, dle mého názoru hůř.

A Vesnice? Tu jsem neviděl, jen v útržcích. Povídka vznikla díky onomu názvu, který jsme, roky zpátky, dostali jako možné téma na slohovou práci. Moje fantazie zabojkotovala, chtěla stvořit něco, co by učitele spíš šokovola, než nadchlo :)


Lakrov
05. 10. 2014
Dát tip

Tahle nešikovná věta hned v úvodu (...smetl ze stromů pár listí a ty se líně snesly...) nedělá (poměrně dlouhému) textu dobrou vizitku. Onomu útěky před vlky je věnováno možná až příliš místa. Setkání se stromem vzbuzuje zvědavost a přináší napětí.

Druhá "kapitola" (Elizabeth), je o něco lepší než ta předchozí, je živější. Začíná se mi to docela dobře číst. ...panenská krev a semeno... mi do toho textu nesedí výrazově, ani obsahově (předchozí popis jejich setkání působí, jako by se již hlouběji znali). Stejně nevhodně (necitlivě) působí slovo ...rodidla... Stále to ale má spád, dobře se to čte. Jen to zvolání (...Do psí prdele...) je možná zbytečné (navíc tuším, že se to říká jinak). TOhle slovní spojení ...plus mínus deset lidí... se do toho textu taky nehodí. Při dalším čtení se mi vybavil film Vesnice (The Village; 2004) Spád té pasáže, v níž se vesničané dohadují, co se Elizabeth stalo, je bržděn zbytečnými popisy (...Na hlavě mu rostlo vrabčí hnízdo tuhých nepoddajných vlasů...) Ztracená, zmantená, oběšená -- na můj vkus (ale možná i na předchozí "tempo" příběhu dost rychlý sled událostí.

Tahle věta ...zeptal svého syna na informace, kde ono místo najde... (hlavně slovo informace) do textu vůbec nepasuje.

Akční scéna se stromem žeroucím lidi by se líp vyjímala na filmovém plátně (nebo aspoň na obrázku), než v textovém zpodobění. Neuměl bys ji třeba nakreslit?

Tehle kapitolce ...Liza ležela nahá na posteli... nerozumím; kdo je Liza? Nebo to je jen Billův sen? Začíná v tom být zmatek.

Dochází mi, že se temné síly zřejmě začínají mstít, ale zároveň zjišťuji, že už se to nečte podobně dobře, jako střední pasáž (především dohady vesničanů), a že začínám číst zrychleně.

KOnec působí, jako by to mělo mít pokračování.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru