O cílech

Kam vlastně kráčím? A proč?

Poslední doba mě nutí přemýšlet. Nad sebou, nad světem. Přemýšlím, jestli i ostatní přemýšlí, zkoumají hodnotí. A k jakému závěru dojdou? A existuje vůbec nějaký závěr?

Vždycky jsem si myslel, že úspěch člověka tkví v tom, dosahovat cílů. ,,Musím vystudovat základku, odmaturovat, mít za A z matiky..." A nejedná se jen o takhle přízemní cíle. Cíl může být i milovaná osoba, pomoc bližnímu a podobně. Lidem se více či méně daří cílů dosahovat, ale co potom? Vždycky si pak připadám jako host v restauraci, který právě dojedl řízek, dopíjí poslední doušky piva a možná si uvědomí, že i když měl na řízek chuť, nejen, že už je řízek pryč, ale vlastně během jídla uvažoval o jiných věcech a nevychutnal si každé sousto. A řízek je pryč a už se nevrátí. Ale co, budou jiné řízky a ty si určitě vychutnám...

Nikdy jsem o tom neuvažoval, ale teď když se nad tím zamyslím, nevěřím, že existuje něco jako smysl života. Poslání. Cíl. Můžete se snažit dosahovat cílů jakých chcete, ale nakonci vám stejně zbyde jenom pocit, že jste si to vlastně dostatečně nevychutnali, protože jste se upírali jen na cíl. A ten není vlastně přesně tak úžasný jak ste si představovali. Dost možná je cíl vlastně úplně zbytečný a důležitá je cesta. A namítnete - li, že cíl dává cestě smysl, co když je to opačně? Co když cesta dává smysl cíli. Vždyť cíle by neměly smysl, kdyby jsme nepřekonávali překážky cesty. A to nás činí silnějšími pro další cesty.

A na závěr, co je cílem života? Co bude na konci? Nemohoucnost, bolest, strach a dost možná i samota a beznaděj. Je to snad cíl, k jakému jsme celou dobu spěli? Protože vpodstatě všechny cíle jsou takové a všechno končí špatně. Nakonci stejně všichni umřeme.