Vrány

Toto se opravdu stalo jednoho zataženého podvečera ve městě Pardubice blízko továrny PARAMO

Podvečer. Doba, kdy noc ještě nevzala otěže moci plně do svých rukou a den se ještě nevzdal naděje. Pořád doufá, že se kolo času může otočit proti směru veškeré logiky a navrátit tak světlu jeho pozvolna unikající panství. Roklina. Jen dva metry pod úrovní kolem pulzující silnice. Trávu zohyzďuje mohutná lysina betonových překladů. Naopak stromy jakoby jí dodávaly té mohutnosti, jež se vyčerpaným stvolům nedostává. Rafinérie. Přes silnici se do obzoru tyči věže, haly, potrubí a komíny, z nichž tu a tam vyšlehne plamen. Čertovská dílna naproti náznaku panenské krajiny. Fialový obzor. Člověku se nechce ani věřit, že to není sen. Stromy, fabrika i nebe se slévají v jedno. Takovou závrať z krásy jsem už dlouho necítil. Jen několik kroků od rušné silnice, a přitom vlastně v jiném světě. Černá hejna. Jejich přílet avizovalo dlouhé táhlé krákání. A pak to přišlo. Obloha se začernala. Ne západem Slunce ani jeho hrou na schovávanou s kotoučem Měsíce. Na nebi putovaly stovky, tisíce a možná desetitisíce vran. Létaly ve spirálách, sem a tam, aby neomylně zamířily na stromy, pod nimiž jsem právě stál. Další a další si přisedaly, jakoby místo listů měly duby odedneška černá péra. Tolik vran jsem snad v životě nikdy neviděl. A mám pocit, že už nikdy neuvidím. Strach. Co vy na to, pane Hitchkocku? Už asi vím, jak vznikl váš námět. Také jsem tam dole stál a vedle úžasu mě pomalu naplňoval takový nejistý pocit, že vlastně vůbec nevím, co a jak bude. V každé další vteřině se mohlo hejno rozhodnout, že jsem jeho nepřítel a že má chuť se mě zbavit. Nikdo by mi nepomohl. Očima jsem sice mohl pokradmu kontrolovat podvozky projíždějících aut, ale kdo by reagoval na má gesta, zvlášť, pokud by se musel soustředit na semafory? Prazvláštní bezmoc ze síly přírody uprostřed záplavy techniky... Probuzení. Stačil jediný špatný pohyb, zachrastění větve, a celý obraz byl ten tam. Černý oblak se vznesl a jal si hledat další cíl pro své nekonečné putování. A mně duši zbyl ten krásný snímek fialového nebe a černočerných stromů...

---