Prsten s osudem

Bylo teplé odpoledne. Nebe zářilo sytou modří, vzduchem se linula vůně borovic a vavřínu. Mistr zlatnický nevnímal ruch přicházející z prašné ulice. Jeho oči byly upřené do zahrady, ale krása pečlivě udržované zeleně ho netěšila. Vysoké pinie na druhé straně zahrady vrhaly stín. Usil-slunce popošel na své každodenní pouti a stín se pohnul. Zlatníkovi se zdálo, že postupující stín je temný a vše pohlcující.

Závan větru přinesl vůni levandule.

„Mistře…“

Řekl kdosi tiše.

Nepohnul se. Nechtěl slyšet, s čím učedník přichází. Bál se.

Byl hrdým a uznávaným občanem města Velathri. Těšil se z přátelství s mnoha moudrými a váženými občany. Dostalo se mu cti hostit mnohé z kněží. Přesto se obával a doufal v přízeň duchů, či raději samotných bohů.

Cítil se osamělý a ztracený. Jeho žena, milovaná Alfia Laraniia, včera přinesla od haruspiků děsivé proroctví. Byl v pokušení nevěřit. To proroctví bylo prastaré. Ale jaký by měl jeho život smysl, kdyby nevěřil věštcům? To by rovnou mohl zavrhnout bohy a Tinia, nejvyšší, by ho srazil bleskem a sežehl celý jeho dům.

„Mistře Vulco…“

Zopakoval učedník své oslovení.

„Co se děje?“

„Mistře, nějaký podivný čl... muž s vámi chce mluvit“

Zakoktal se mladík.

Zlatník se zachvěl. Jeho milovaná žena měla pravdu. Věštci se nikdy nemýlí. Dávné proroctví přečtené z jater posvátného býka se opět o krok blížilo k naplnění. Zánik národa byl neodvratný. Konec lidu Rasenna předpovídali moudří již v době, kdy Velathri byla jen opevněná osada na obchodní stezce, to vědělo každé malé dítě. Přesto mistra zlatnického nikdy nenapadlo, že by se on mohl stát jedním z pěšáků dávného proroctví. Proč on?

„Podivný člověk?“

Zeptal se. S nadějí. Doufal, že učedník mu jeho domněnku vyvrátí, že příchozí nebude nikdo víc než podivín či potulný kněz.

Stín zahalující zahradu se opět o kus posunul. Jen malý pruh Usilovi záře odděloval Vulcu a učedníka od studeného stínu. Zdálo se mu, že stín po něm vztahuje své chladné ruce, že ožívá.

„Nejváženější mistře…“  Zajíkl se učeň. „Já… Nevím, jestli je to člověk.“

Mistr jen pokývl hlavou a zanechal učně v zahradě. Nechtěl, aby mladík viděl jeho strach. Nechtěl dál sledovat mizící pruh paprsků. A pokud byl návštěvník tím, za koho ho považoval, nebylo radno nechat ho čekat.

Návštěvník čekal na jeho příchod v dílně. Když mistr vstoupil, muž si se zaujetím prohlížel bohatě tepané náušnice z plátků bílého a červeného zlata.

„Krásná práce, mistře“

Řekl místo pozdravu.

„Vaší paní velmi potěší. Na oslavě princových narozenin nebude oslnivější ženy než Alfinie Laraniie Caly. Sama královna jí bude závidět šperky tak jemně doplňující její přirozený šarm a krásné šaty. Takový odstín modré, jaký budou mít její šaty, se málo kdy vidí…“

Pokračoval s pohledem upřeným do míst, kam smrtelník nedohlédne.

„Ale to není důvod, proč tu jsem. Jak jistě víš.“

Pohlédl na zlatníka.

„Mám pro tebe úkol, Vulco Calo. Vím, není časté, že by někdo z nás potřeboval vaše služby. Spíše naopak. Lidé nás tak rádi žádají o pomoc…

Ty nejsi jiný. Doufáš v přízeň bohů, modlíš se k nim. Prosíš o naši přízeň a přinášíš nám oběti. Chodíš se radit s věštci o každém důležitém rozhodnutí. Jako každý správný Rasenna.

Já a mí bratři doufáme v tebe. Místo oběti či darů ti přinášíme naději. Jsi mistr ve svém oboru a v celé Etrurii není zlatník, který by se ti vyrovnal. Svým umem předstihuješ helénské mistry a pouze mezi Hindy, žijícími na okraji světa, možná najdeš sobě rovné.

Pokud se ti podaří naplnit naše očekávání, děti tvých dětí budou moci pokojně žít v tomto městě a tvé dílo se bude těšit uznání i po době delší tisíce let.“

Vulca chtěl něco říct, ale nedostávala se mu slova. Cítil, že se mu podlamují nohy.

Návštěvník se pousmál. Celá tahle Nortiina hra mu přišla zábavná. Bohyně osudu nikdy nespoléhala na smrtelníky. A najednou do rukou jednoho z nich vloží nejen jejich osudy, ale i osudy duchů a samotných bohů.

Přisunul mistrovi jeho vlastní stoličku.

„Duše tvých předků při tobě budou stát. A nejen jejich.“

„Co po mě žádáte?“

Otázal se slabým hlasem Vulca, křečovitě svírající opěrku. Na více se nezmohl. Chtěl promluvit, zeptat se, možná prosit o smilování, ale nemohl.

„Nic co bys neuměl.

Potřebujeme vyrobit prsten. Materiál je tady. Zacházej s ním opatrně, není, čím se zdá být. Není to zlato. Na prsten použij vše. Ani kousek nesmí v prstenu chybět.

A teď mě dobře poslouchej. Vzhled prstenu je ještě důležitější, než materiál.“

Pokračoval nezvaný návštěvník a z jeho tváře zmizel i poslední náznak úsměvu.

„Prsten ať nese dva psy. Statné a krásné. Ti psi ať stojí proti sobě v přátelském postoji, hrdí a stateční. Jako dva bratři. Při pohledu na prsten nikdo nesmí mít pochybnosti o dobré náladě zvířat. Vyvaruj se myšlenek na násilí a zlo po celou dobu práce. Je to nesmírně důležité.

A spěchej, není již mnoho času. Až dokončíš práci, vrátím se.“

Dokončil duch a zmizel.

„Manželi! Vulco!“

Zděšené zvolání se ozvalo ze zahrady.

Spěšné kroky.

„Jsem v pořádku,  Alfie.“

Ujistil ještě stále bledý zlatník svou choť.

„Mám zakázku, na které musím začít okamžitě pracovat. Doplň mi prosím olej v lampách a dohlédni, aby mě nikdo nerušil. Tahle práce nepočká.“

 „Co se stalo?“

Zeptala se. Pohlédla mu zpříma do očí a spatřila v nich zvláštní třpyt. Alfie Laraniie byla moudrá a vzdělaná žena. Znala svého muže dobře. Podobný výraz u něj ještě nikdy neviděla.

O krok ustoupila.

Pochopila, kdo byl onen podivný návštěvník o kterém koktal zděšený učedník. Věděla, co to znamená a cítila, že svého manžela musí podpořit. Tohoto zákazníka nesmějí zklamat.

„Já… Nebudu tě rušit, můj manželi. Pracuj, tomuto dílu musíš věnovat celou svou pozornost a pověstný um. Jsem na tebe hrdá.“

Odešla. On její odchod již nevnímal. V mysli se mu začala formovat budoucí podoba prstenu. Jeho ruce zatím navyklými pohyby obráběly onen zvláštní materiál.

Práce mu trvala celý večer a až do svítání. Když první paprsky pronikly do dílny, probudil se z uměleckého vytržení. Nestávalo se mu často, že by v pracovním zápalu nevnímal čas.

Prsten byl dokončen.

Otevřeným oknem ranní větřík přivál vůni levandule s jemnými tóny pryskyřice.

Olejové lampy zhasly. Ani si nepamatoval, kdy je zapálil. Cítil se ztuhlý a vyčerpaný.

Stín v koutu místnosti se pohnul a vzal na sebe podobu známé postavy.

Zlatníkovi se opět nedostávala slova. Prohlédl si svůj výtvor v denní světle. Zatím nikdy nestvořil šperk takové krásy.

Dva psi se tyčili proti sobě. Hrdě, přátelsky, klidně.

Beze slova podal prsten stínové postavě.

„Máš můj obdiv, mistře zlatníku. Tvé dílo předčilo má očekávání.“

Řekl návštěvník, zatímco důkladně zkoumal prsten. Byl velmi spokojen.

Buď si jist, že jeho krása nebude nikdy ztracena.“

Mistr cítil, že ho vyčerpání pomalu přemáhá. Věděl ale, že víckrát šanci nedostane.

Odkašlal si.

„Pane, odpusť, že se ptám, ale komu je prstem určen? Co... Co značí?

Mnohá proroctví se o nějakém prstenu či šperku zmiňují, ale…“

Duch se pousmál

„Chápu tvou zvědavost, člověče.

Nemohu ti toho říci mnoho, ale toto smíš vědět: Prsten je určen Nortii – té jež vládne nad osudem. Psi symbolizují národy. Jeden Rasenny, druhý Italiky.“

Nepochopení se mihlo zlatníkovou tváří.

„Onoho národa, který žije v Ruomě, zatím malé osadě poblíž Veii a Caere.

Bude jich stále přibývat a tito psi symbolizují vztah, který mezi vašimi národy bude panovat. Pokud se ti povedlo zachytit přátelství, bratrství a soužití do podoby těchto psů, má tvůj národ šanci.

Vlastně nejen tvůj národ. Jde i o nás. Sice se rádi tváříme, že vám prokazujeme laskavost, když vám pomáháme, ale bez vašich obětí a modliteb jsme bezmocní…“

Muž zamyšleně pokýval hlavou. Nortia je vrtkavá. Třeba jí tento šperk přesvědčí, že ničit národ ohněm není nejlepší nápad…

 

*          *          *

 

„…Ne nesnažte se mě přemlouvat! Jsem unavená, chce se mi spát. Mantus a Mania mě již dlouho zvou do jejich říše. Rozhodla jsem se pozvání přijmout.“

„Nortie, prosím, zůstaň ještě chvíli.“

„Nech toho Liberie, to že tebe baví pomáhat těm tvým vinařům a pijákům je tvoje věc. Já chci odpočinek. Věčný.

Lid Rasenna měl skončit ohněm a mečem již dávno. Budeme lidem pro smích, když nebudeme plnit vlastní předpovědi.

Já odcházím a žádný měch plný vína mě od toho neodradí.“

„Osudová…“

„Ty na mě ani nemluv, Marte. Co má znamenat ten chrám, který ti staví na náměstí v Římě? Vždyť ani nejsi bůh! Jsi obyčejný duch a stavíš se na naši úroveň. Hanba ti!“

„Alespoň ten prsten nám tu nech Osudová“

Zašeptal slabý stín choulící se v troskách Voltumniny svatyně.

„Prsten?

Tady ho máte!“

Odsekla osudem vládnoucí a mrštila zlatým kroužkem přes celou místnost. Prsten narazil do kamenného sloupu, s cinknutím se odrazil a zapadlo do trávy prorážející mezi rozbitými dlaždicemi.

Bohyně se rozplynula.

Zbytek shromáždění se zachvěl.

Stín se pomalu přesunul k místu, kam šperk dopadl.

Zvedl ho.

Zlatý kroužek nesl dva psy. Jeden se hrdě tyčil nad druhým, dávaje najevo své vítězství. Druhý se poníženě plazil a tiskl k zemi…

 

*          *          *

 

„Tohle je granátová souprava po mé babičce, to jsem nosila ráda. Teď už nemám kam. Kdybys to chtěla, tak by to bylo potřeba vyčistit.“

Beru šperky do ruky.

Je to klasická souprava, náušnice, prsten, brož a něco na krk. Nejklasičtější klasika jakou jsem kdy viděla. Nic co bych chtěla nosit.

Prohlížím si prsten důkladněji. Zaujala mě mírná nepravidelnost.

„Ne jenom vyčistit, i doplnit. Občas tam nějaký granátek chybí.“

„To víš, nosila jsem je já, moje máma a moje babička, mají už něco za sebou.“

Bere mi babička šperky z rukou a uklízí je. Otevírá další krabičku a já kulím oči.

Tohle jsem ještě neviděla.

Nejspíš to ve své době byla také klasika, ale ta doba je dávno pryč. Obdivuji práci dávného zlatníka. Nejsem odborník, ale je mi jasné, že tohle je nejstarší věc, kterou najdu v celém domě, pokud nebudu počítat kameny.

„To se našlo při stavbě mostu. Dal mi to tatínek. Donesla jsem to nějaké odbornici, tvrdila mi, že není římský ale etruský. Nic přesnějšího ale nevím, neznám místo a čas nálezu.“

Sundávám si brýle, abych lépe viděla detaily.

„Nechceš na to lupu?“

Ptá se se smíchem děda.

Nechci, bez brýlí vidím dobře.

Lehce zdeformovaný zlatý kroužek nese dva psy. Jeden stojí v hrdém postoji, tak jak ho dávný mistr stvořil. Druhý je zdeformovaný a přitisknutý ke kroužku…

---