Einsteinova evoluce

Na obzor vyšlo Slunce, mraky zakrylo svou tvář

a své zlaté ruce spustilo na zem.

Jeho obraz se třpytil na vodní hladině,

po které plula malá plachetnice,

pomalu proplouvala mezi útesy,

prorostlými růžovými poupaty.

Na hoře na skalách se rýsoval stín postavy,

shlížela dolů.

V rukou držela papír a tužku,

snad kreslí skály,

snad maluje loďku.

Zdá se vám toto pozemské

a nebo je to let časem.

Skály jsou stěny času

a my jsme poupata na nich visící.

Uměl snad vypočíst dráhu loďky, která mezi nimi proplouvá

 nebo stín postavy byl jen klam světla – záblesk na vodní hladině,

který přikryje tma a vše co zná.