Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Epilepsie

20. 11. 2014
0
0
582

dáávnáá věc dáávnáá, ale možná se bude hodit do další připravované knihy, tentokrát horory, možná trochu cyberpunku. prosím hodnoťte tvrdě, vaše názory se odrazí v dalších úpravách povídky.

Seděl a nevnímal nic než ten tančící závěs. Tmavá modř látky poskakovala jako na provázku, přestože byla navlečena na šedivým plastem isolované trubce. Absence modře modulovaného stínu mu občas ozářila tvář. Cukala do stran i vertikálně, blikala mu sluncem do očí a připomínala mu jeden spoštěcí faktor epilepsie. Dalšími faktory jsou: Nadměrný a nepravidlný hluk, stres, nedostatek kyslíku, duševní a fysická únava, horko, dehydratace. A vjemy se mu brzy vrátí s určitostí kladiva.
Jak už bylo výše řečeno byl to závěs. Nicméně neustále mu připomínal loutku. A při pohledu na loutku vždy nabyl dojmu, že ztvárňovaná postava, přes pečlivě vyřezaný výraz, právě prochází vrcholem epileptického záchvatu. Jako by zrovna ztrácela vědomí a dusila se zvratky s rozdrcenými zuby a krví, zatímco ve studiu ji klidný člověk namlouvá správně modulovaným hlasem. Nikdo neslyší jak loutka ječí a to je smutné.
Z toho protivného blikání lezl záchvat i na něj. Z blikání, z vedra a žízně sálajících z modrého závěsu, z chraplavého a přerušovaného chrchlání radia. Nutilo ho to zabíjet. Nořit pak ruce do chladnoucích břišních dutin svých spolucestujcích, rozmazávat si jejich obsahy až po ramena a ruc pak vystrkovat z okének autobusu aby je ochladil. Slapal po hlavách v uličce až to křupalo a čvachtalo, než došel k řidiči kde utnul radiu zdroj energie. Dříve než je vyškubl, pečlivě dráty vybral aby neboškodil automatizovaný výdej jízdenek. "Co co?" stačila udělat řidičova hlava než vymlátila boční okno a hlasivky zůstaly viset na jakémsi střepu. Krk chrčel a krví crčel a jak on mu lámal jedno žebro za druhým a tlačil mu je do plic, čím dál tím víc se litoval. "Jak se teď dostanu do Úpice za Anničkou?", zeptal se nahlas. 
A nikdo mu neodpovědel. Ani špína na sedadlech a davy roztočů v nich ubytovaných. Ani postarší pán s rozpáraným břichem. Ani kdysi hezounká mladá dívka, toho čas od rozkroku po krk roztržená. Ani důchodkyně s na maděru rozšlapaným obličejem. Ani těhotná paní s dírou v hlavě a větší v břiše. Ani dva kluci s odsekanými údy. Ani maminka co má v oku zaraženou čelist svého synka. Ani jejich zavazadla, ani pomalu dožívající v bolestech řidič ani bělostná, jediná přeživší, mrtvá. Jen krev zručela a mozky čvachtaly hořečnatou kinetickou aktivitou. Sedl si na schůdky hned vedle cedule "stání na schodech zakázáno" a rozplakal se. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru