Ve jménu Bílého světla

Mohutný most klouzal krví. Těla strážců padala jako mouchy a za gejzírů rudé tekutiny a létajících údů se Hrdina prosekával nepřáteli. Jeden z rytířů přišel o hlavu, která se skutálela dolů přes most a spadla do nezměrné hloubky. Další strážce byl rozpůlen v pase. Střeva vyšplíchly na most. Jiný nepřítel po střevech uklouzl, čehož Hrdina využil a přehodil jej přes zábradlí.

Hrdinovo brnění bylo celé od krve a tělních tekutin. Jedním máchnutím meče zabil dva poslední nepřátelé.

Most byl nyní liduprázdný. Mocná pevnost se před Hrdinou tyčila jako nějaké obrovské monstrum, jenž bylo vyvrhnuto ze světa temna. Špičaté věže krájely oblaka a ohavné cimbuří čnělo do prostoru jako zuby nějaké příšery.

U obrovské brány stáli dva černí rytíři. Budili dojem obrovské síly a i přes brnění se daly vytušit mocné svaly.

Hrdina se rozběhl a pevně sevřel svůj obouruční meč.

Rytíři se chopili svých zbraní.

Za chvíli byl u nich. V běhu sekl po prvním nepříteli napravo, jenž jeho útok odrazil, Hrdina proto využil setrvačnosti, otočil se na patě a sekl vodorovně po druhém rytíři. Meč černého strážce se roztříštil, jakoby by byl ze skla. Hrdina sekl a oddělil ruku i se zbraní rytíři napravo a rychleji, než mrknutím oka, setnul hlavu tomu nalevo. Nakonec dorazil zbylého, jenž se držel za krvácející pahýl.

Se skřípěním vytáhl meč z černé helmy a kopl do brány. Dveře se rozrazily a on vstoupil do rozlehlé síně. Po stranách se až ke stropu nesly ozdobné sloupy, podlaha byla kryta mramorem. Na konci síně byl umístěn trůn, umístěn výš, než výška dospělého člověka. Vedlo k němu pár řádech schodů.

A na trůně seděl On.

Král Čaroděj.

Hrdina šel pomalu k němu, ozvěna jeho kroků se rozléhala sálem.

„Přišel jsi mě zabít?“ Promluvil Čaroděj. Jeho stáři se zdálo být na čtyři desítky slunovratů, ale přesně se odhadnout nedalo. Hlavu měl bez vlasů, ale jeho vous mu sahal až po pas. Na sobě měl fialové roucho a v ruce držel masivní hůl.

„Propusť princeznu a možná tě nezabiju.“ Hrdina se zastavil se v bezpečné vzdálenosti od trůnu.

„Ne,“ zaburácel Čaroděj. „To já ti dám lepší nabídku. Ihned odejdi a já zapomenu na tohle nedorozumění.“

„Zemři,“ vykřikl Hrdina a rozběhl se.

Čaroděj napřáhl hůl proti němu. Z jejího konce vylétl blesk, ale neškodně se odrazil od Hrdinova prsního pancíře.

„Na mě tvoje černá magie neplatí. Jsem služebníkem Vyššího. Vládnu mocí Bílého a tvá moc bude zlomena.“

Čaroděj vztekle zařval a udeřil holí o zem. Uvolnila se exploze temnoty a celá síň se otřásla.

On se však nezalekl a opět se rozběhl. Pozvedl svůj meč, který zazářil. „Zemři ve jménu Bílého Světla.“

Když se zbraň světla a hůl temnoty střetly, uvolnila se mohutná energie. Jiskry létaly na všechny strany a vzduchem létala oslňující aura.

„Ty vole, dívejte na něj,“ zasmál se Steve. Puberťák, jehož tvář pokrývala silná vrstva akné. Ukazoval na vychrtlého Jimmyho, jenž tvrdě spal. Z koutku legračně otevřených úst spícího tekla slina. Nad horním rtem měl nakreslen mohutný knír a čelo mu zdobil nápis: Elfí kokot.

„Co se mu asi zdá?“ Usmíval se mladík vedle Steva. „Koukejte jak sebou háže.“

„Serte na něj, má svůj svět,“ ozval se bratr spícího teenagera. „Dělejte nebo nám to tam všechno vypijou.“

Trojice potichu se smějících mladíků vyklouzla z pokoje.

---