Zoe Onfroy

Napoleon vyhrál válku, Francie si podmanila Evropu. Současnost.

Černotou problikává modré světlo. Vlní se, hypnotizuje, útočí na oči.

Postávaje na prahu, dívám se, jak shrbená sedí před televizí. Její dívčí ramena pokrývají hořící svíce. Vosk nepravidelně stéká po nahé kůži. Lesklé bílé nitky končí zasychajícími slzami.

Všechno tone v rozplývajícím se neurčitu.

„Bylo by lepší nežít, než nezanechat stopy po svém žití,“ promluví muž v klobouku, le lampion.

Požírá mě známý pocit nedobrovolné účasti a nutkání chránit ji. Mám větší strach než ona, vždycky jsem jej měl.

Z konečků prstů jí vedou dráty, ve tmě fluoreskují. Zatřepe jimi, jako by čarovala. Postava opouští obrazovku. Ponechávaje si punc průzračnosti, plynule překračuje hranici neskutečného. Není vysoký, ale jeho zjev generála všechno ostatní automaticky ponižuje.

Nemohu tomu zabránit. Přízrak se vsakuje do její kůže, jako inkoust do papíru.

Chci z plných plic řvát: „Ne!“ ale dostanu ze sebe jen nelidské zaskučení. Dívka na mě otočí tvář, pod zavřenými víčky něco rychle kmitá. Svíčky na jejích ramenou jsou rázem sfouknuty.

 

Škubnul jsem sebou a procitl. Prohrábnul jsem si vlasy a lenivě se protáhl, škvírou mezi pootevřenými víčky proniklo sluneční světlo. Zatraceně intenzivní. Zkontroloval jsem čas na budíku. Merde! Bylo o dvě hodiny víc, než bych si přál. Prokletá rána mě poslední dobou pronásledovala, jako hejno much oživlou mrtvolu. Cítil jsem se tak.

Vystřelil jsem z postele, navlíkl jsem na sebe nejmíň zmuchlané tričko pohozené přes opěradlo židle. Čištění zubů nahradila žvýkačka značky Hollywood.

Na zkoušku jsem samozřejmě přišel pozdě. Ten Britský bastard v nevkusném tvídovém saku, jenž na mě pohrdlivě zíral přes skla tlustých brýlí propůjčující mu hmyzí vzhled, mě vyrazil sotva jsem se objevil ve dveřích. Bylo mi to jedno. Měl jsem hlavu plnou jiných věcí. Nad očima se mi držel mrak nasáklý tíhou toho snu. Nebylo to poprvé, co se mi zdál. Doprovázel mě od malička. Vlastně od té doby, co se Zoé Onfroy, moje dětská láska, (tehdy nám bylo asi dvanáct let) rozhodla, že vyvoláme ducha. Une telle connerie! Nikdy se z toho nedostala.

Procházel jsem se po Celetné a přemýšlel, jestli má ten sen něco společného s dnešním večerem. Přišel jsem na to až na prahu jejích dveří.

Stál jsem jako opařený, když mě dovedla do obýváku a ukázala mi to nejšílenější, co jsem kdy viděl.

Nejznámější obraz Jacquese-Louise Davida, působil uprostřed starého pražského bytu nepatřičně. Vítězství v bitvě u Belle Alliance zachycené těmi nejjemnějšími, tahy mělo nesmírnou hodnotu. Byl to majetek Francouzského národa, památka na zlomový okamžik v dějinách, důkaz jejich vzestupu. Můj mozek neschopný vstřebat tu informaci, začal rychle vyvozovat nejbizardnější závěry.

„Tys, tys ho ukradla?“ zasýpal jsem nevěřícně. Zoé byla od té příhody s duchem přesvědčená, že je císařův vzdálený potomek a nepustilo ji to ani během dospívání. Kolik času vlastně strávila nad pátráním v archivech a voláním cizím lidem?

„Nebuď blázen.“ Chvíli listovala složkou plnou papírů, než mi ji podala. Zamračil jsem se na prsty špinavé od barev. Jedině malířka a restaurátorka dokáže vyrobit tak věrnou kopii.

„Zoé, bude jim stačit jeden jediný rentgen!“

„Já vím, jenže tou dobou budeme už dávno pryč,“ usmála se a podala mi poslední věc. Falešný pas.

 

---