Špatná přání

S nezapálenou cigaretou na okraji rtů jsem postavila stativ, zapnula kameru a posadila se do křesla naproti. Červená kontrolka na mě s očekáváním pomrkávala. Nevděky jsem pohladila modřinu na stehnu a zvedla oči.

Boudelaire, Posedlost.

"Mne z tebe jímá strach jak z katedrály, lese! Hřmíš jako varhany a v srdcích prokletých, těch síních smutečních, v nichž starý vzlyk se třese, se nám pak ozývá zpěv De profundis tvých." Můj hlas zněl cize a chraplavě.

Natáhla jsem ruku s cigaretou přes opěradlo a zapálila ji o plamen svíčky.

Byla jsem si bezpečně jistá, že ten pekelný kruh, ve kterém jsem se pohybovala, mě jednou pozře.

Potáhla jsem. Ve skutečnosti nekouřím. Náš zákazník, náš pán.

 

Vdechuje mojí přítomnost jako něco, bez čeho by se její králičí srdce zastavilo. Je zaživa pohřbená ve svý vlastní hlavě, proto dělá přesně to, co jsem jí řekl.

 Zničená lidská holčička. Vypadá tak povýšeně, když si vkládá filtr mezi rty a potahuje z cigarety. Zasněně, když s výdechy přivírá oči.

Černě nalíčený rty obemykají filtr s neskrývanou nestydatostí. Celá tleje temnotou.

Zakloní hlavu. Sněhobílý hrdlo se vyzývavě napne. Mít tak zuby, roztrhal bych ji a vypil z ní všechnu zvrácenost. Vlasy spadnou z čela a odhalí insignii na spánku, kterou jsem ji obdaroval.

Dlouhými prsty klavíristky, vezme za okraj výstřihu a stáhne ho tak, že odhalí ňadro. Malá prsa, drobné bradavky. Těsně před tím, než to udělá, se kolem ní nahromadí aura strachu. Sladký sousto.

Zanechávaje za sebou jen kráter a spoustu popele, bez mrknutí oka do sebe pohrouží cigaretu. Vzduch zavoní bolestí.

Našpulí kočičí ústa, foukne si na kůži. Vypálená díra se růžově leskne. Stoupá jí hladina endorfinů.

Zvedne oči, jako by jí až teď došlo, že jí nesleduju jenom já, ale taky oko kamery.

Přiblížit se. Dotýkám se jí svou nehmotností. Tělo jí tuhne pod mojí zimou. Zakrývám jí šerem, který se dostane do každý skulinky v jejím těle. Do vlasů, mezi řasy, pod víčka, za nehty. Je mě plná.

 

†

 

V bledym světle žárovek vypadaly mrtvolně dokonce i dlaždičky. Přízrak v bílym si sundal gumový rukavice a zvedl ke mě svou emočně ztuhlou tvář.

„Ten muž měl pohlavní styk bezprostředně před smrtí,“ zaznamenaje nesouhlasný, nonverbální cuknutí v mym obličeji, dodal: „se ženou.“

„Žena by nic takovýho nedokázala,“ krátkym trhnutím bradou jsem upozornil na černou podlitinu na krku.

Už když jsme ho našli, otisk prstů na kůži jednoznačně vypovídal o tom, že vrahem může být jedině muž.

„Možná pasák a jeho šlapka, nic převratnýho,“ vydedukoval jsem cynicky. Rád bych zůstal lhostejným a prostě dělal svoji práci, tahle situace však byla natolik delikátní, že takový luxus, jsem si nemohl dovolit. „Na dno propasti“ tak se jmenoval knižní bestseller, který měl dobře našlápnuto na stejnojmenný snímek. Tohle dílo ale už mít pokračování nebude.

Média si smlsnou na pověsti spisovatele, který si platil za videa plný masochismu. A na nás taky, pokud nepřijdeme na to, kdo ho odkrágloval.

 

 

†

 

 

Něco málo po půlnoci. Klíče jsem zahodila na postel a nohou zabouchla dveře. Jediné, co osvětlovalo můj pokoj, byla venkovní lampa. Ledovýma rukama jsem si rozepnula knoflíčky na šatech.

Rozpustila jsem si vlasy a roztáhla závěs.

„Něco bys měla vědět.“

Prudce jsem se otočila, prsa stydlivě přikrytá zkřehlými dlaněmi. Používal můj hlas, protože neměl vlastní, přesto jsem jej ale shledávala temným a hrubým. V předělu, který tvořil roh stropu, se hromadila tma hustší a sametovější, než to okolní třepetavé šero plné stínů.

„Děsíš mě,“ špitla jsem a zpod polštáře vytáhla košilku.

„Já rád,“ zavrněl.

Neměl jednotný tvar, neměl ústa a oči, neměl paže, hruď, penis. Přesto jsem ho vnímala jako predátora mužského rodu. Každou vteřinou, kdy jsem se vzpamatovávala ze strachu, se zvětšoval, vypadal jako by dýchal.

„Co bych měla vědět?“

Rám pootevřeného okna prudce praštil o zeď a stránky časopisu položeného na okenním parapetu se hnány lednovým větrem rozvlnily. Zamračila jsem se a objala si ramena. Přetáhla jsem si košilku přes hlavu, a sáhla po něm.

„Strana patnáct,“ poradil mi, kde hledat.

Třásly se mi prsty, možná zimou, možná rozčilením. Článek byl krátký, doplněný o fotku autora v levém horním rohu. Recenze na nový scifi román, devadesát procent.

Podívala jsem se do tmy, papír v rukou se mi zkroutil.

„Promiskuita,“ zapředl a odpověděl tak na mou nevyřčenou otázku. Kdyby měl ústa, jistě by se teď usmíval a odhaloval tak svoje ve tmě zářící ostré zuby.

Zachvěla jsem se. Nikdy jsem se ho nezeptala na svoje hříchy. Věděla jsem, že ve mně čte. Každý můj pohyb, stud i pláč mu zpívá o tom, kým uvnitř jsem. Nechtěla jsem to vědět. Bála jsem se, že mě to vyděsí. Jsem malý, smutný paradox.

„To bude hračka.“

„Couro,“ zasvištělo vzduchem se znatelným odleskem posměchu.

Něco ve mně se pohnulo, bylo to ostré a řezalo mě to. Přivřela jsem oči, naklonila hlavu a zmáčkla vypínač. Pokojem se rozlilo umělé světlo, pod kterým jakoby všechno zevšednělo. Fantazie zabitá ostrou racionalitou zmizela jako všechny stíny.

 

†

 

Celej tenhle případ přestal dávat smysl ve chvíli, kdy jsme ho našli bezvládně ležícího na posteli. Tmavá skvrna se vsakovala do záhybů bílýho prostěradla. Dokořán otevřený rty i oči. Rigor mortis. Ztopořený penis pomalu ochaboval. V rozervaném hrtanu šest stejnoměrných, na prst velkých děr. Někdo z něj udělal cedník. Nedokázali jsme určit čím. Řada vedle sebe poskládaných otvorů působila až dekorativně.

Popularita mrtvoly nám ztížila práci. Vycházející hvězda literatury. Další spisovatel. Zpráva se roznesla jako mor a reportéři čekali, až si budou moci mršinu rozdělit jako vlci.

Jedna velká cimra bez zdí. Jenom okna. V části, kde teď nonšalantně ležela jeho mrtvola, se rojilo hejno policajtů. Rutina. Focení, sbírání důkazů. Shromažďování informací.

Umělej blesk několikrát ozářil tělo. Odráželo se od vytřeštěných očí, mizelo v ranách na krku, dělalo z jeho groteskního těla smutnej fakt.

Dal jsem několik povelů a obhlédl celou situaci. Na patře mě šimrala intuice. Něco tu nehrálo, jako by mi v uších zvonily falešný tóny. Před oči jsem si skládal obrazy z jiných případů a snažil se je v duchu porovnat. Smrdělo to rituálem.

Za poslední dva týdny dvě vraždy. Asociační dedukce: Úspěšní spisovatelé, muži. Navzájem se neznali. Zabilo je to, že svoje péro strkali, kam neměli. Postrádalo to kýženou logiku. Jediný, co se ke mně opakovaně vracelo, byla myšlenka konkurence. Žena, která se sexem mstí na svých protivnících? Zatraceně, nejsem žádnej Hercule Poirot.

Sehnul jsem se pro knihu ležící vedle postele. Otočená hřbetem nahoru, schovávala svoje zmuchlaný listy. 147. Očima jsem přejel napříč stránkou.

„Přestal si v duchu citovat ezechiel a vyťukal do počítače heslo. Pravděpodobnost, že ho někdo prolomí, byla velmi nízká. Skitalé. V jednoduchosti je krása.“

Pohled mi klesl na laptop na stole, pak na židli a její nohy. Trvalo to asi tři minuty a dvacet sedm sekund, než jsem, ve víčku prázdného lubrikačního gelu, našel přilepený, srolovaný kousek papíru popsaný písmeny. Omotal jsem pruh kolem nohy židle.

187MQkL47-93/oF-4012

Počítač mě, po kouzelný formuli, pustil do svých útrob a ukázal nám důkaz číslo jedna. Teď už jsem chápal, proč si majitel dal práci s zašifrováním nezapamatovatelného hesla.

To prase si natáčelo všechny svoje kopulační akty. Některým holčičkám nemohlo být víc než čtrnáct. Přes čtyřicet nezralých dívek a jejich nahoty. Jen ta poslední udělala víc, než po ní chtěl.

 

 

Obraz se uklidní ve chvíli, kdy oběť zamyká dveře. Bílá krabička vedle rámu, která se tvářila, jako bezpečností alarm ve skutečnosti spouští kamery v bytě a automatickým přenosem je ukládá do počítače. Obsese.

Pouští tašku na zem a přechází k velkým oknům vykládaným tmavomodrou vitráží. Může jí být něco málo přes devatenáct. Nad otlučenými koleny se jí vlní široká sukně šatů s ptačím vzorem. Na konci dvou krátkých copů má černým saténem zavázané mašle. Okatá lolitka. V jejím vážném obličeji je ale něco ďábelsky podlého.

„Mám pro tebe nabídku, mon chéri.“

Neodpoví.

 „Dám ti pět táců, když se ode mě necháš škrtit,“ zvuk na záznamu chraptí, zrní.

Otáčí se k němu čelem. Dívá se mu do očí. Prsty pohybuje zcela naučeně, se zkušenou sebejistotou. Přezka pásku cinká.

Černý kus kůže vytahuje z kalhot a ovinuje si ho kolem krku. Oba konce mu podává.

Škrtí jí.

Lapá po dechu. Z otevřených úst uniká kňourání. Krev se jí hrne do hlavy. Povědomé, tmavé oči se zalévají slzami. Její trhavý, ozvučený dech zní provokativně. Jako by se jí to líbilo.

 Celá tahle scéna nás natahovala na skřipec. Všechny svaly v těle zaťatý, snažíc se dívat s profesionálním odstupem, čekali jsme, kdy ji uškrtí. Nikdo z nás se ani nehnul. Vědomí, že to není výmysl zvrácený filmařský produkce, ale prostá realita bez příkras.

Začíná se třást. Vypadá, že chce umřít, ale muž ji pouští dřív, než začne modrat..

Bere ji pod krkem, hází ji na postel. Rozepíná si poklopec u kalhot, nemůže se dočkat.

Ona si cudně stahuje vyhrnutou sukni v klíně zpátky na stehna.

Pokládá jí dlaně na kolena a prudce roztahuje, tváří klesá mezi ně. Nosem přejíždí po vlhké skvrně na bílých kalhotkách. Stahuje je.

Dívka vypadá vyděšeně, jako lovená kořist.

Někoho mi připomínala, poznával jsem ty kulaté oči, ostrý profil

Stiskne lem jejích šatů a prudce škubne. Knoflíčky se trhají. Jen několik sekund její bledé nahoty, než ji zakryjí široká záda.

Přitahuje si ji za vlasy. Dvěma prsty dobývá její dívčí ústa. Tlačí na spodní zuby, aby pořádně otevřela. Plivnutí. Nevidí, jak pomalu sevřela pěstičku.

Kalhoty napůl žerdi. Svaly se zatínají, když jí prudce zasouvá svůj penis hluboko do krku.

Realita nás naučila nezavírat oči.

Kamera na pár chvil zčerná, jako by před ní něco přešlo.

Dívka otevírá oči, něco v nich se změnilo. Už nepůsobí jako beránek. Najednou vypadá o dost starší.

Vysune z ní svůj úd, teď už je spojuje jen tenká slina.

Jejich role se mění. Ona si stoupá a přebírá iniciativu. Na krátkou chvíli kamera míří přímo na její hruď. Centimetr nad bradavkou má hojící se spáleninu.

Zrovna mu sedá na břicho, když se stín, v důlcích mezi klíčními kostmi, bezdůvodně rozleze na ramena, pohladí jí paže a přeběhne až ke konečkům prstů. Šmouha. Prodlužují se jí prsty, špičatí. Něco z nich vyrůstá, černé, ostré hroty.

Spisovatel to nevidí.

„Šukej mě, maličká,“ prosí. Zanechávaje na nich rudé stopy, pevně ji drží za boky. Prsty zarývá do kůže.

V zádech shrbená jako kočka. Oči zavřené. Pohodí hlavou. Vlasy odkryjí tetování na spánku, vypadá jako zdeformované vé.

Najednou mi došlo, kde jsem ji viděl. Tehdy byla celá černobílá. V deseti minutách plných masochismu, schovaná na soukromé flashce jistého zesnulého spisovatele. Byly to sotva tři dny, co proběhla pitva.

Propíná teď zdeformované prsty, pulzují nehmotnou proměnlivostí.

Šok z toho, že nám video nabízí něco zcela nemožnýho a iracionálního vystřídalo zděšení. Jediná ženská v místnosti stojící po mym boku odvrátila pohled.

Ukazovák, prostředník, prsteník. Obě ruce rovnoměrně zabodává do mužova krku. Noří se do jeho kůže jako kůlem do pudinku.

Oběť zacuká nohama. Nekřičí, protože nemůže. Bublavé skřeky, které ze sebe vyráží, se mísí s jejím utěšujícím, šeptavým: „Shhh.“

Studené světlo vycházející z bodových svítidel v čele postele najednou zamrká a zhasne. Všechno se noří do neurčita. Posledním zdrojem světla je pouliční lampa, jejíž světlo se opírá do mozaiky v oknech.

Tekutý pohyb stínů pod stropem se mění v jakousi spleť kouřové mlhy. Jako ve výru se točí a střídavě zahaluje dvě bledá těla ve středu obrazovky.

Šerotu najednou rozsekává zářivý paprsek. Jas barvy lávy vychází ze znamení na jejím spánku. Naklání se nad ním, dívá se mu přímo do zoufalých, umírajících očí, které začínají sklovatět. Intenzita rudozlatého svitu, přísně dodržujícího linku malého, ostrého tvaru, střídavě stoupá a klesá.

Chvějí se jí ramena, prudce dýchá, jako by běžela o život, při tom se zdá, že ho krade.

Trvá to necelé dvě minuty, když prsty, ze kterých odkapává krev, vytahuje z krku.

Tma na konci prstů se stahuje zpátky. Kouř se soustřeďuje do jednoho bodu. Stává se z něj sloup.

Dívka sklouzne z mrtvoly. Nohy jí neudrží. Skládá se na zem, zády se opírá o postel. Třese se. Objímá si kolena. Houpe se. Neodtrhává pohled od hmoty, která pomalu, ale jistě definuje svůj tvar.

Bodovky v posteli se znovu rozsvítí a všemu dají jasnou barvu a tvar.

 

Nevěřil jsem tomu. Někdo si s náma chtěl pohrát, a proto použil pár triků ala Houdini.

Postava dva metry vysokýho muže, vypadala jako by byla navlečená v latexu nebo látce tomu podobný. Roztáhl ruce a pomalu se otočil na kameru. Jediný, co mělo v jeho nekonkrétním obličeji tvar, byla tenká řezná rána pro ústa plná zubů. Pak, jakoby spolknul odjištěnej granát, se rozprskl do všech stran.

Zůstala po něm jenom schoulená, ubrečená, nahatá holka s rukama od krve a pološíleným výrazem. Najednou jsem si nebyl jistej, kdo je vlastně oběť.

 

†

Za nehty zaschlou krev. Pod kůží zažrané výčitky. Ingenium na spánku mě bolelo. Byla to malá červí díra utkaná z jeho podstaty. Díky ní jsem mohla krást to nejcennější, co člověk má, génia. Jenže jako všechno, co má démonický punc, i tohle mělo vedlejší účinky. Skrze ten nenápadný malý otvor v hlavě jsem cítila to, čím se živil. Strach a bolest. Polykalo to moje lidské svědomí. Rozkládalo mou bytost jako mravenci mrtvou můru.

„Bojíš se,“ zasyčel, jeho hlas se mému podobal už jenom zlomkem. Dotkl se mě ve vlasech. Konečně. Tma, kterou jsem vytvořila, tma, kterou jsem milovala. Už byl dost hmotný na to, abych ho mohla cítit na kůži. Obklopoval mě, byl všude kolem. Cítila jsem se, jako by mě spolkl a já teď byla na nejbezpečnějším místě na světě.

Potřásla jsem hlavou a udiveně povolila sevřené prsty. Vydechla jsem bolestí. Roh kovového držadla od šuplíku, jsem si silou vrážela do dlaně.

Zamračila jsem se a sáhla pro to, co jsem hledala. Kniha s černou vazbou, inkoustové pero. Byl čas napsat poslední kapitolu a uplatnit tak génia, který mi stále ještě tepal ve spánku a posílal před oči ty nejpříšernější scény, které jsem se snažila schovat dozadu do podvědomí jako něco, co se nikdy nestalo.

 

Leží na zemi na strženém závěsu, v prachu a nepořádku, kterým se od malička obklopuje místo hraček. Je skoro nahá. Pohupuje nohama. V prstech pravý ruky křečovitě svírá pero a na bílý stránky papíru zaznamenává ideje. Talent z ní sálá. Ještě si nepřiznala, že to všechno dělá pro mě. Myslí si, že mě vytvořila, abych ji za ruku dovedl k neuskutečnitelným cílům. Ve skutečnosti jen nechtěla být sama.

Každým výdechem mizí, každým jejím výdechem sílím. Kůže prosvítá. Pod víčky jsou vidět modrý žilky. Pihy na nose blednou. Ze rtů se ztrácí všechna růž. Propadají se jí oči i tváře.

Celá moje existence se tvaruje, když tahy pera maluje moje jméno. Poslední věta. Její konec je zpečetěn stejně jako moje budoucnost.

 

†

 

Další probdělá noc. Ztrácela jsem pojem o čase. Propadala jsem se do minulosti a slyšela jejich smrt. Jako křik vlaštovek. Tlukot vlastního srdce. Nahlas, jako by to byl jediný orgán v těle. Ruce jsem měla rozedřené do krve, snažila jsem se smít všechno to násilí z nich. Třásla jsem se.

„Už přicházejí,“ zašeptal mi do ucha, jemně se o mě otřel rty. Byl krásný.

„Myslíš si, že nevím, co jsi udělal?“ Kéž bych byla tak naivní, jakou mě viděl. Vyklepla jsem si do dlaně hrst prášků. Živou mě nedostanou.

„Udělal jsem, co jsi chtěla.“

Podívala jsem se na něj. Jeho kůže byla stále černější, než zimní noc.

„Nechtěla jsem, abys jim pomohl usvědčit mě. Popravils mě!“

 „Přála sis být slavná. Lidská rasa přímo prahne po násilí. Těžko by tě něco proslavilo víc.“

„Měla jsem jejich génia, četli by to všichni!“

„To by nebyla taková zábava,“ usmíval se.

Najednou jsem slyšela ticho. Podezřelé, definitivní. Vteřiny mě dělily od dopadení. Čekali za dveřmi. Zásahová jednotka přicházející si pro vražedkyni.

Prudce jsem se k němu otočila a podívala se na něj s nevyřčenou prosbou. Nechtěla jsem skončit ve vězení, nebo blázinci...bez něj. Opuštěná, odsouzená.

Udělala jsem všechno pro to, aby žil. Krmila ho vlastní vírou a strachem. Dala mu násilí, krev a bolest. Postarala se, aby se o něm dozvěděl celý svět. Každý, kdo si o něm vytvoří představu a přečte jeho jméno, ho nasytí. Bude mocný, neporazitelný… To poslední co pro mě mohl udělat, bylo ukončit mě.

Do schodů bušily těžké kroky.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, jako sommelier vychutnávající vůni vína. Byla jsem k smrti vyděšená.

„Budeš mi chybět,“ řekl, než mi zlomil vaz.

 

†

 

Nikdy jsem nevěřil na náhody, ale to, co nám pomohlo najít její bydliště, se jinak nazvat nedalo. Nebral jsem tu přecitlivělou psycholožku vážně, když mi v noci volala, že měla sen, který nám pomůže vyřešit celý případ. Ospalý, znechucený a naštvaný jsem si ji vyslechl. Zřejmě měla trauma z toho, co viděla na videu. Přímý přenos násilné vraždy přece jen člověka poznamená.

„Zdálo se mi, že tam jsem a dívám se. Všechno mělo takový tlumený barvy, trochu rozmazaný. Jediný, co jsem viděla zřetelně, byla její taška, kterou nechala ležet na zemi. Prostě jsem šla a prohledala jí. Měla tam občanku. Jméno, adresu, rodný číslo. Já vim, že to zní šíleně, ale už nikdy neusnu, když to nezkusíme!“

Napadlo mě, že by se měla míň dívat na televizi, ale udělal jsem, co po mě chtěla. Sedlo to.

 

†

 

Měli jsme ji v hrsti.

Byl to maraton. Dalo pořádnou práci zajistit, aby žádná informace neproklouzla na veřejnost. Počkali jsme si, až bude doma.

Bylo přesný poledne, když jsme vrazili do toho jejího bytu v horním patře.

V první chvíli to byl šok. Mysleli jsme si, že jsme připravení na všechno. Hovno profesionálové! Nad mrtvolou holky se známou tváří, se skláněl chlap jako hora. Do složených rukou, jí vkládal knížku. Jako by ležela v rakvi,

Podíval se na nás černýma očima bez zorniček. Jenom bělma a zuby měly opačnou barvu.

„Nestřílejte!“ zazněl povel. Cítil jsem nervozitu kolegů. Vzbuzoval v nich strach.

Napůl lidský tvor udělal prudký krok dopředu, z hrdla mu chraplavě zaskřípalo posměšné: „Baf!“

Nemladšímu došly nervy. Výstřel vrátil bytost o krok dozadu.

„Jste zatčen! Nehýbejte se!“

Díra v těle se začala zmenšovat. Žádná krev.

„Otočte se čelem ke zdi!“

Neměl žádnou zbraň, přesto se k němu chovali, jako by ji měl.

Přiblížit se, obklíčit jej.

Vyrazil tak rychle, že nikdo z nás nestačil zareagovat. Pohled kolegy se otočil o stošedesát stupňů, krční páteř křupla. CZ 75 s třesknutím spadla na zem. Střelba ze všech zbylých zbraní. Nejistota. Míhal se mezi námi jako šmouha. Na zem se postupně skládalo jedno tělo za druhým. Nakonec podlaha udeřila do hlavy i mě.

 

†

 

Probuzení v nemocnici nebylo moje první ani poslední. Ale tohle bylo jiný. Vlasy mi zbělaly. Nebyl jsem sto vstřebat, natož pochopit, co se stalo. Racionalizace nepomáhala. Nemluvil jsem o tom s nikým. Vracelo se to v noci před usnutím. Bylo to všude v televizi. Ani vnitrostátnímu mechanismu sídlícího hluboko pod povrchem obecnýho vědomí, se nepovedlo všechno utajit. Byla z toho nafouknutá kauza. Knížka tý mrtvý holky, se začala vydávat ve velkym. Už nebylo v našich silách zastavit to. Nepomohla mi ani psychoterapie.

 

Konec.

 

 

---